Historie společenství
První klarisky-kapucínky přišly do naší země v roce 1914 a založily klášter v Litoměřicích na žádost litoměřického biskupa Mons. Josefa Grosse.
Sestry pocházely z holandského kláštera ve Vaals a byly německé národnosti. Po druhé světové válce proto musely klášter opustit a zůstala pouze matka Anežka Nedbalová. Brzy se k ní připojily další Češky a Slovenky, takže společenství mělo kolem 15 sester.
V klášteře však dlouho nezůstaly, s příchodem komunistického režimu musely na podzim roku 1950 klášter opustit a byly internovány spolu s jinými řády v Turnově. Zůstala jen m. Anežka, s. Klára, s. Jana, s. Veronika a s. Františka.
Těchto pět sester prožilo totalitu na různých místech, nejdříve některé jako dělnice v továrně ve Varnsdorfu, později pracovaly většinou jako ošetřovatelky v domovech důchodců v Kadani, v Chotělicích a v Onšově. Staraly se v těžkých podmínkách o staré a nemocné lidi, bylo jich jen pět na sto převážně ležících pacientů. Po odchodu sester jejich práci převzalo 16 civilních zaměstnanců.
V roce 1974 zemřela m. Anežka a v roce 1977 sestry musely odejít ze zdravotních důvodů, vyčerpání a kvůli věku do charitního domova v Oseku, kde žily s dalšími třemi ženskými řády, celkem asi se 120 sestrami. Malá komunita čtyř klarisek-kapucínek měla k dispozici pouze jednu místnost, kde sestry spaly, pracovaly a modlily se. V roce 1984 zemřela s. Klára.
Kromě tohoto tří-členného společenství začalo na podnět O. Jana Víchy, provinciála kapucínů, za totality tajně vznikat společenství sester mladých, které žily ve světě a pracovaly v civilním zaměstnání. Všechno muselo být v utajení, se sestrami v Oseku se mohly stýkat jen velmi omezeně. Zodpovídal za ně otec Jan Vícha, formaci vedli kapucíni otec Metoděj Sládek a otec Jiří Paďour, pozdější provinciál a českobudějovický biskup.
Po revoluci v listopadu 1989 mohly mladé sestry konečně začít žít ve společenství a v papežské klauzuře své kapucínské povolání. Byly pozvány do Šternberka, kde jim pan děkan Stanislav Vaněk pronajal na faře jedno patro budovy. 2. 2. 1990 přišly čtyři mladé sestry a po úpravách prostor, které do té doby sloužily jako sklady textilní firmy, se k nim 25. 6. 1990 připojily i tři nejstarší sestry z Oseka. Dne 6. 10. 1990 arcibiskup Mons. František Vaňák požehnal tento prozatímní klášter a slavnostně uzavřel papežskou klauzuru.
Společenství se brzy rozrostlo, přicházely nové sestry. Prostory na faře byly však pro kontemplativní způsob života stísněné, nevyhovující, proto se sestry rozhodly pro stavbu kláštera, který mohl vyrůst na farní zahradě.
V roce 1991 otec provinciál Jiří Paďour posvětil základní kámen a v roce 1994 se mohlo začít se stavbou. Klášter zasvěcený první české klarisce sv. Anežce byl díky mnoha dobrodincům a všem, kteří na stavbě pracovali, dokončen v roce 1996. Na slavnost Krista Krále 24. 11. 1996 kostel a klášter požehnal olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner.
Během 20 let přišlo a zůstalo osm sester. Od posvěcení nového kláštera postupně složilo 6 juniorek věčné sliby. V roce 2000 zemřela s. Jana, v roce 2008 s. Veronika, v roce 2014 s. Františka a v roce 2020 s. Magdalena. Pohřbeny jsou na malém hřbitově v klauzuře sester.
Komunita patří od ledna 2020 do Asociace Mater Ecclesiae sdružující 8 klášterů klarisek-kapucínek střední Evropy.