Historie kapucínek

Základním pramenem, z něhož vychází toto pojednání o počátcích Řádu klarisek-kapucínek, jsou dokumenty shromážděné v knize „I Cappuccini“, díl III. (Roma 1992) a úvod, který k nim zpracoval Lázaro Iriarte. Hlavním přínosem Iriarteho studie je celistvý pohled na proces vzniku Řádu a jeho dějiny v prvních desetiletích.

Jeho pojetí se neomezuje jen na tzv. oficiální proud soustřeďující se na klášter v Neapoli a osobu Marie Laurencie Longo jako zakladatelky, ale ukazuje šíři vzniku celého hnutí, v němž nacházejí své místo i proudy další, neméně podstatné. Výsledkem studie je pak nová představa o vzniku Řádu jako syntézy různých vlivů, tradic a podnětů; jako procesu, který po několika staletí ústí až k dnešní podobě Řádu v jeho integritě, v jednotné legislativě i spiritualitě.

Cílem, k němuž studie směřuje, je pravdivý pohled na vlastní tradici a zároveň odhalení jednotících prvků, které překračují jednotlivé proudy hnutí a umožňují uskutečnit jednotu spirituality ve všech klášterech klarisek-kapucínek v dnešní době.

Identita Řádu klarisek-kapucínek v takové podobě, jak je známá dnes, je součástí procesu vzniku Řádu, který byl dovršen až v druhé polovině dvacátého století vydáním Generálních konstitucí společných pro všechny kláštery klarisek-kapucínek.

Do té doby můžeme mluvit o jednotlivých tradicích různých klášterů, které se více či méně podle svého rozhodnutí inspirovaly františkánským hnutím a řeholí svaté Kláry, kapucínskou reformou a konstitucemi či statuty vlastních zakladatelů. Navzájem byly sjednoceny jen vnějším označením „kapucínky“, které více než příslušnost k Řádu (který prakticky neexistoval), ukazovalo na vnitřní zaměření života sester, jako života v nejvyšší chudobě, strohosti a odloučenosti.

A. Osoba Marie Laurencie Longo a založení kláštera klarisek-kapucínek v Neapoli

Marie Laurencie Longo (Llonc) byla manželkou Giovanni Llonc, regenta správní Rady v Aragonii, který roku 1506 doprovázel krále Ferdinanda „Katolického“ do Neapole. Roku 1510 se stala vdovou, následně na to koná pouť do Lorety, kde je zázračně uzdravena ze své nemoci a na poděkování obléká hábit III. Řádu sv. Františka.

Po návratu do Neapole zaopatří své děti a cele se věnuje službě lásky. Je členkou skupiny Bílých, která byla založena roku 1519 z podnětu Ettora Vernazzy a Callista z Piacenzy. Nejdůležitějším jejich dílem bylo založení špitálu „Nevyléčitelných“, jehož řízením se na žádost E. Vernazzy ujímá Marie Laurencie Longo. Přes tuto povinnost vedení špitálu se věnuje i dalším charitativním dílům jako je např. zřízení špitálu Santa Maria del Popolo roku 1522. Sama se aktivně podílí na chodu špitálu, ošetřuje nemocné, chodí žádat o peníze a příspěvky pro chudé a nemocné. Její hlavní kvalitou však byla schopnost získat pro věc užitečné spolupracovníky z řad šlechty – byla to především vévodkyně z Termoli Marie Ayerba, která se později stane její duchovní dcerou a jednou převezme i vedení špitálu.

Velký vliv na její duchovní život má přítomnost dvou duchovních proudů: kapucínů, které roku 1530 přijímá ve svém špitále, a teatinů v čele se sv. Kajetánem Tiene, který byl jejím duchovním vůdcem. Jemu sděluje své přání: doplnit celé špitální dílo klášterem kontemplativních františkánek, kde i ona sama chtěla žít v odloučenosti a modlitbě, zcela zasvěcena Bohu. Toto rozhodnutí ovlivnily především dvě skutečnosti: setkání s životem kapucínů a založení kláštera reformovaných dominikánek v Neapoli (1530).

Sv. Kajetán se obrací s žádostí na kardinála Carafu (1534), ale dostává se mu tvrdého odmítnutí. V listě se doslova píše: „Je snad možné, aby špitál, který přijímá takovou sebranku (canaglia), mohl přijmout důstojně Krista?“

Marie Laurencie se však nevzdává. Kolem ní vzniká okruh věrných, který se věnuje modlitbě, pokání a vede život v odloučenosti. Roku 1534 posílá novou žádost, tentokrát svatému otci, v níž ho žádá o kanonické zřízení nové komunity.

Dne 19. 2. 1535 Pavel III. vydává bulu „DEBITUM PASTORALIS OFFICII“, jejíž mocí byla Marie Laurencie pověřena založit u špitálu Nevyléčitelných klášter Sester III.Řádu sv. Františka pod řeholí sv. Kláry.

Společenství smělo mít nejvýš 12 sester chórových, 6 služebných a abatyši, kterou byla na doživotí jmenována Marie Laurencie. Všechny sestry měly být přijaty bez věna. Na výchovu novicek si směla abatyše vyžádat 1-2 sestry z jiných, již existujících, klášterů. Zakladatelka sama měla možnost stanovit způsob života a předpisy, které by určovaly charakter nového založení. Materiální potřeby a obživa sester měla být zajištěna z darů pro špitál. Klášter byl pod ochranou Svatého Stolce, vyňat z každé autority.

Papežský dokument byl vyhotoven v červenci 1535. Dne 21. 8. 1535 kardinál Palmieri oznamuje Marii Laurencii ústní dovolení papeže přijmout hábit z rukou kterékoli kněze, kterého si zvolí, a složit sliby s dispenzem od kanonického noviciátu. Na tento popud předává Marie Laurencie vedení Špitálu své přítelkyni Marii Ayerba a přijímá řeholní jméno Marie.

Život malé komunity sester se stal brzy střediskem zájmu a žádosti o přijetí narůstají. Zájem je nejen mezi chudými dívkami, v jejichž prospěch byl klášter založen, ale o místo se ucházejí i dcery předních šlechtických rodin (např. Vittoria Colonna). Počet byl však uzavřen.

Breve Pavla III. ze dne 30. 4. 1536 pověřilo Marii Laurencii přemístit klášter na vhodnější místo a dovoluje rozšířit počet na třicet tři sester. Odtud pak jméno prvotního kláštera kapucínek: klášter „Třicetitří“.

Dalším breve ze dne 20. 7. 1536 je dovoleno Marii Laurencii, aby si osobně zvolila nástupkyni v úřadu. Toto dovolení je potvrzeno i v listu kardinála Palmieri ze dne 12. 8. téhož roku, kde je rovněž poprvé uveden schválený název nového kláštera: klášter svaté Marie v Jeruzalémě, řádu svaté Kláry.

Na počátku bylo společenství v duchovní asistenci teatinů, osobně svatým Kajetánem. Po jejich odchodu z Neapole je střídají kapucíni. Pod kapucínským vedením vtiskla Marie Laurencie mladé komunitě vlastní ráz způsobu života. Na jedné straně více františkánský a lépe odpovídající řeholi svaté Kláry, na druhé straně však i přísnější, zvláště v tom, co se týkalo odloučenosti a zachovávání klauzury.

Ve skutečnosti se jednalo už od počátku o klauzurní společenství klarisek. Malá „klička“ v zakládací bule, týkající se přináležitosti k III. Řádu sv. Františka, byla však opodstatněná. V té době patřila všechna společenství II. Řádu pod Menší bratry observanty a zachovávala řeholi Urbana IV. Právě příslušnost k III. Řádu byla jedinečnou možností svobodně zvolit řeholi svaté Kláry a duchovní správu bratří kapucínů.

Dne 10. 12. 1538 vydává Pavel III „motu proprio“, kterým definitivně svěřuje kapucínům duchovní péči a úřad vizitátora sester kapucínek v klášteře sv. Marie v Jeruzalémě.

Po dosažení těchto dvou priorit (Řehole sv. Kláry a duchovní vedení bratří kapucínů) bylo možné přistoupit k právní úpravě v názvu Řádu.

Již breve z roku 1538 nehovoří o sestrách III. řádu, ale je uveden název „Řádu svaté Kláry, jejíž řehole je velmi přísně zachovávána“

Konečně breve Pavla IV ze dne 4. 9. 1555 potvrzuje krok k životu podle první Řehole svaté Kláry a kanonicky uznává společenství v Neapoli za sestry II. Řádu, za sestry klarisky-kapucínky. Praktický dopad této skutečnosti spočíval ve sjednocení normy Řehole a života sester v základním bodě: života v nejvyšší chudobě bez zajištění, důchodů a stabilních příjmů. Až do té doby měly sestry nárok na stálý příjem z darů pro Špitál.

Definitivním schválením tohoto způsobu života v chudobě je breve ze dne 11. 1. 1570, které odevzdává všechny dary budoucí i přítomné ve prospěch Špitálu Nevyléčitelných.

Toto rozhodnutí už nezastihlo Marii Laurencii mezi živými. Zakladatelka zemřela 21. 12. 1542 a podle jejího přání ji v úřadu vystřídala s. Girolama, rodná sestra vévodkyně z Termoli.

B. Rozšíření reformy

Italské kláštery

Již v padesátých letech 16. století se začínají objevovat další kláštery, které ve svém názvu obsahují jméno kapucínky. Tyto komunity vznikají většinou spontánně, inspirovány příkladem života Menších bratří kapucínů a pověstí o nově vzniklém klášteru svaté Marie Jeruzalémské v Neapoli.

Přestože z kláštera v Neapoli nikdy nevzniklo žádné vlastní založení, patří tyto kláštery do oficiálního proudu a jsou považovány za plod této reformy. Důvodem je přijetí jednotné legislativy, tj. Řehole svaté Kláry, konstitucí svaté Kolety a později i prvních Konstitucí kapucínek (1610), které však měly oficiální platnost pouze pro klášter sester v Římě. Mimo tyto závazné dokumenty byly ve většině těchto klášterů zachovávány předpisy ctih. Marie Laurencie. Vedle nich existovaly i vlastní stanovy a zvyky podle té či oné tradice kláštera.

1. Prvním nově vzniklým klášterem bylo společenství sester v Perugii. Komunita vznikla z iniciativy sestry papeže Julia III., jménem Giacoma da Monte. Sama byla nadšenou obdivovatelkou kapucínů. Breve ze dne 15. 12. 1553 ji pověřuje zřízením kláštera sester svaté Kláry s možností zvolit si a přivést jak abatyši, tak sestry buď osobně nebo prostřednictvím bratří kapucínů, kteří v Perugii pobývali. Klášter byl zřízen roku 1556 a o původu sester instruktorek nejsou zprávy.

2. Roku 1571 je z podnětu španělského arcibiskupa Bernardina de Figueroa zřízen klášter sester v Brindisi. Také zde chybějí zprávy o původu sester instruktorek. Je však známo, že sestry měly velké problémy ohledně zajištění obživy a trpěly velikou nouzí. Roku 1619 byl klášter přemístěn na nové místo, které dal připravit svatý Vavřinec ve svém rodném domě.

1. 1. Zvláštní význam má založení kláštera „Corpus Domini“ v Římě, známější pod názvem „Santissimo Crocefisso“. Je to jediné založení, které má přímý vztah ke klášteru v Neapoli. Na žádost Jany Aragonské byly totiž sestry instruktorky vyžádány přímo z kláštera „Třicetitří“. Breve ze dne 1. 3. 1576 nařizovalo generálnímu prokurátorovi kapucínů (Evangelista z Cannobia), aby jel do Neapole a tam získal z kláštera „Třicetitří“ čtyři sestry pro nové založení. Jedna ze sester se měla stát abatyší, jedna magistrou novicek, jedna vrátnou a poslední rádkyní.
    Další novinkou byla bula z listopadu 1576 s titulem „motu proprio“, jehož se užívá v případě, kdy je předpokládán nějaký odpor, která odevzdávala římský klášter do duchovní asistence bratří kapucínů.
    Sestry v tamním klášteře usilovaly o život v nejvyšší chudobě a co nejpřísnější klauzuře podle Řehole svaté Kláry a konstitucí a zvyků neapolského kláštera. Podle záměrů představených kapucínského Řádu měl být římský klášter replikou kláštera „Třicetitří“ a zároveň vzorem a modelem pro ostatní založení.
  2. V Janově se roku 1577 objevuje skupinka žen, shromážděných okolo vdovy Marie Imperiale. Sestry přijaly řeholi svaté Kláry a koletinské konstituce, které později nahradily konstitucemi kapucínek.
  3. Roku 1578 je z iniciativy svatého Karla Boromejského založen klášter sester v Miláně, jemuž dal světec ze svého kardinálského titulu název: klášter svaté Praxedy. Sestry přijaly řeholi svaté Kláry a upravené konstituce svaté Kolety, navíc však zachovávali „Instructiones“, předpisy sepsané svatým Karlem pro obnovu kontemplativního života vycházející z usnesení Tridentského sněmu. Pro světce byly sestry jakýmsi „vrcholem“ jeho úsilí o reformu řeholního života, elitou, po které toužil. Často je navštěvoval, udržoval s nimi písemný kontakt a byl mezi nimi vztah vzájemné náklonnosti a lásky. Jako sestry instruktorky byly pozvány sestry z Perugie.
  4. Dalším nově zřízeným klášterem byla komunita sester v Imole. Zakladatelkou byla Faustina Machirelli, terciářka, která po smrti manžela oblékla kapucínský hábit a roku 1587 obdržela od papeže Sixta V. povolení k přestavbě svého sídla na klášter kapucínek. Tento klášter byl otevřen roku 1590. Z Faenzy přišly dvě sestry instruktorky, které se ujaly řízení kláštera a zakladatelka nastoupila kanonický noviciát.

V průběhu šestnáctého století vznikla v Itálii ještě tato založení:

Cosenza (1581), Biscaglie (1581), Lodi (1582), Santa Barbara v Miláně (1584), Brescia (1584), Alzano později přesunuto do Bergama (1585), Cappuccinelle v Neapoli (1585), Recanati (1587), Imola (1590), Santa Maria dello Splendore v Neapoli (1592)

Během století sedmnáctého bylo v Itálii založeno na 65 klášterů. V polovině osmnáctého století pak bylo v Itálii na 91 klášterů klarisek-kapucínek.

Kláštery mimo Itálii

Španělsko

Prvním klášterem vzniklým mimo území dnešní Itálie je španělský klášter v Granadě, jehož zakladatelkou byla Lucie de Urena. Jeho vývoj však nespadá do oficiálního proudu.

Dalším významným založením spadající zčásti do oficiálního proudu je klášter sester v Barceloně. Hlavní jeho osobností je Angela Serafina Prat, která po smrti manžela oblékla roku 1586 z rukou provinciála Jana z Alarcón kapucínský hábit. Poté žila ve společenství zbožných žen, až roku 1599 obdržela od španělského nuncia (Camillo Gaetano) dekret umožňující založení kláštera kapucínek pod řeholí svatého Františka Menších bratří kapucínů. Sestry měly nosit stejný hábit jako komunita v Granadě nebo v Římě. Dále bylo stanoveno, aby buď z jednoho nebo z druhého kláštera přišly dvě sestry instruktorky.

Ve skutečnosti zakladatelka vyvíjela veškeré úsilí, aby směly přijít sestry z Itálie, konkrétně sestry z Milána. Za tímto účelem se na její žádost angažovali i král Filip III., arcibiskup milánský a další významné osoby. Nakonec biskup z Barcelony dosáhl svolení založit společenství kapucínek bez sester instruktorek přišlých odjinud, avšak na základě legislativy římského kláštera.

Na základě schvalovací buly byl klášter na přání zakladatelky svěřen pod stálou péči a jurisdikci bratří kapucínů. Jakmile se to však bratři dozvěděli, dělali všechno proto, aby byla tato klauzule anulována. Dosáhli toho breve Klementa VIII. ze dne 27. 9. 1601, které nové založení svěřilo pod jurisdikci diecézního biskupa.

Z kláštera v Barceloně pak vycházejí téměř všechna další založení ve Španělsku, na Sardinii a v Latinské Americe.

Francie

Prvním založením v zaalpských krajích byl klášter v Paříži. Klášter byl založen na přání vdovy po francouzském králi Jindřichu III., Luisy de Lorena. Sama byla velmi oddaná kapucínům a měla plán založit hned tři kláštery kapucínek, aby uspokojila touhu mladých žen, které chtěly napodobit život bratří, což nakonec bylo i jejím vlastním přáním.

Proto 8. 2. 1600 napsala list kardinálu protektorovi Giulio Antonio Santori, v němž mu vyložila svůj záměr a slib, který učinila, že založí v Bourges klášter kapucínek. O tři dny později napsala dopis podobného znění i kardinálu Arnaldu d´Ossat, jenž byl zaměstnán u svatého Stolce, a oznámila mu svůj plán, o kterém měl informovat papeže, a dosáhnout schválení pro tři nová založení pod jurisdikcí Menších bratří kapucínů. K listu byla připojena i žádost francouzského krále Jindřicha IV.
Když však kardinál Arnaldo přednesl papeži žádost, uslyšel od něho: „kapucíni nechtějí za nic na světě převzít odpovědnost za duchovní vedení a starost o sestry. Jen stěží se je k tomu podařilo přimět, když jim to bylo přikázáno u sester v Římě…“
Kardinál se však nevzdal. Následovala diplomatická jednání s kardinálem protektorem a nakonec po mnoha odmítáních a v nepřítomnosti generálního vikáře Řádu kapucínů, generální sekretář povolil a kardinál dosáhl svého.

Luisa de Lorena zemřela 29. 1. 1601, zaopatřena kapucíny a pochována byla v kapucínském hábitu. Ve své závěti zanechala 20 000 skudů na stavbu kláštera kapucínek v Bourges, kde si přála být pohřbena. Vykonavatelé závěti však dali přednost stavbě kláštera v Paříži, protože v Bourges by nebyla zajištěna obživa sester bez zajištění, důchodů a stálých příjmů a rovněž by mu scházela asistence bratří.

Zakládací bula byla vydána dne 13. 9. 1603. Podle ní měly kapucínky zachovávat zvyky a způsob života, předpisy a nařízení Řádu Menších bratří kapucínů. Společenství bylo svěřeno veškeré péči, vizitaci a autoritě představených bratří kapucínů, na způsob klášterů v Římě a Neapoli. Kaplani, zpovědníci a vizitátoři měli být určeni na generální kapitule, nebo mimo kapitulu přímo jmenováni generálním vikářem. Sestry instruktorky pro uvedení do řeholního života mohly být povolány z jakéhokoli francouzského kláštera s podmínkou, že se plně přizpůsobí zvykům kapucínek.

Sestry z Paříže byly známy jako kapucínky, Dcery od Utrpení Páně.

O sedm let později byl založen klášter v Nancy Kateřinou de Lorena. Breve Pavla V. zavazovalo pod poslušností kvardiána a bratry kapucíny z téhož města, aby přijali vedení společenství. Pravděpodobně pro odpor bratří ujmout se tohoto úkolu mělo toto založení jen krátké trvání.

Roku 1615 společenství sester klarisek koletinek v Amiens, které patřilo pod jurisdikci bratří Observantů, dostalo od papeže Pavla V. dovolení přestoupit ke kapucínské reformě a zároveň s tím přijalo i duchovní asistenci bratří kapucínů. Generál Řádu Paolo da Cesena rozhodl poskytnout sestrám jednoho kapucína jako zpovědníka, avšak pouze v případě, že jim nebude k dispozici žádný jiný kněz a že se kapucíni nebudou nijak podílet na vnější správě kláštera.

V Tours začalo jednání o založení kláštera v roce 1617. O dva roky později žádá francouzský král Ludvík XIII. o kapucíny pro nové založení. Pavel V. dává své dovolení a souhlas poskytl i na přání papeže prokurátor a generální komisař Řádu Jeroným z Castelferetti. Nakonec papež uložil asistenci sester z Tours pod poslušností breve ze dne 1. 10. 1621. Bratři se však odvolávali, jak mohli, a tak k inauguraci kláštera mohlo dojít až roku 1633. Jako sestry instruktorky přišly sestry z Paříže.

Jak již bylo patrné v předcházející kapitole, byl vliv bratří na nově vzniklé kláštery sester nemalý. U zrodu většiny z nich byla inspirace životním příkladem bratří. Lázaro Iriarte píše, že jedním z plodů duchovní obnovy pocházející od bratří kapucínů je bezpochyby i vznik reformy kapucínek. Institucionálně, je však možné říci, že se zrodila na okraji Řádu, dokonce z části proti jeho vůli. Albacinské konstituce z roku 1529 zakazovaly totiž duchovní péči v klášterech sester bez zvláštního dovolení generální kapituly. Stojí v nich doslova: „ať se nestarají z žádného důvodu, žádným způsobem, z žádného zdání dobra, ctnosti, svatosti, ani na prosby lidu nebo šlechty o žádný mužský nebo ženský klášter jako zpovědníci nebo duchovní správci.“

Vždy jsou to nakonec samy sestry, které se domáhají duchovní asistence bratří jako záruky „rodinných“ pout a věrnosti duchu reformy. Odvolávají se na svatou Kláru, avšak jen výjimečně toho dosahují. (Z oficiálního proudu jsou to pouze kláštery v Neapoli, Římě, Perugii a několik klášterů ve Francii.)

Celková pozice kapucínů v této záležitosti byla paradoxní. Jejich způsob života v prostotě, chudobě a přísnosti, rovněž odloučenost jejich klášterů a primát kontemplace vyvolával všude nadšení. Mnohé ženy se cítily přitahovány tímto způsobem života a i ony se chtěly stát „kapucínkami“. A to nejen po duchovní stránce, ale po stránce materiální a vnější se vším, co bylo charakteristické pro jejich duchovní učitele a mistry. Když však učinily tento krok, cítily se jakoby ztracené, opuštěné a ponechané samy sobě. Scházela jim kanonická opora a bylo tu i jisté nebezpečí, že ostatní synové svatého Františka se na nich budou dožadovat svých práv. Proto také většina klášterů v tomto okamžiku volí raději správu biskupa a přijímá nabízená životní pravidla vlastní oficiálnímu proudu.

Nekonečné spory mezi svatým Stolcem, který chtěl vyhovět žádostem sester, a bratry, kteří se cítili vázáni svými konstitucemi, nakonec uzavřel papež Pavel V., když vydal motu proprio „Sacri apostolus“, v němž se zakazovalo kapucínům, aby do budoucna přijímali péči, správu a vedení jakéhokoli ženského společenství, a to jak ve věcech duchovních tak i materiálních. Sestrám zůstala pouze formule o „duchovním příbuzenství“, takže některé kláštery usilovaly aspoň o to, aby dosáhly právního uznání titulu „duchovní dcery Řádu“ (např. sestry v Janově). Jednota s prvním Řádem byla pak potvrzena pouze společným přívlastkem: Menší sestry kapucínky. Tento název se poprvé oficiálně objevuje v papežském dokumentu z roku 1576.

Třebaže většina klášterů řeší vzniklou situaci připojením se k oficiálnímu proudu, existují společenství, která si zachovají určitou autonomii a rozvíjejí reformu na základě vlastních konstitucí, stanov a zvyků.

Italské kláštery:

1. Z iniciativy zbožných žen vzniká roku 1557 v Gubbiu společenství „Řádu svaté Kláry v observanci svatého Františka pod hábitem bratří kapucínů“. Po devíti letech společného života žádají od papeže dovolení složit sliby stejnou formulí jako bratři kapucíni do rukou kapucínských představených. A rovněž prosí o dovolení přijmout bratry za duchovní správce. Pius V na žádost reaguje vydáním breve ze dne 30.6. 1568, v němž kanonicky zřizuje klášter Dobrého Ježíše, jenž měl spadat pod autoritu kardinála protektora Řádu (čímž velice chytře uspokojil sestry i bratry). Kardinál se pak obrátil na bratry s žádostí o duchovní asistenci společenství. Výsledkem bylo nakonec, že sestry oficiálně spadaly pod pravomoc diecézního biskupa, ale jejich mimořádným zpovědníkem byl kapucín.

2. Podobnou situaci zažily i sestry v Lodi, kde se shromáždila skupina žen pod vedením vdovy Zenobia Modegnani. Žily způsobem života bratří kapucínů – v jídle, oblékání, životě i zvycích, avšak v přísné klauzuře. Název společenství byl: Řád svaté Kláry pod řeholí Menších bratří kapucínů. S oporou obce i místního kléru požádaly o kanonické zřízení, které jim bylo povoleno, avšak klášter byl svěřen místnímu biskupovi.

3. V Bologni žila kajícnice Monica Betrami, která procházela městem oblečena v kapucínském hábitu. Její příklad následovala Ginevra Santamaria, která ještě za života svého muže přijala kapucínský hábit i nové jméno s. Marie Magdaléna. Po smrti manžela založila klášter, v němž 12.3.1628 složila své sliby.

Kláštery v zaalpských zemích

Jiné prostředí charakterizuje i jinou situaci. Kláštery v zaalpských zemích se vyznačují odlišným postojem k oficiálnímu proudu, mají vlastní zcela nezávislou tradici, legislativu i odlišný vývoj.

1. Reforma ve Pfaneregg

Po pětiletém úsilí na obnově, kterou vedl kapucín o. Ludvík Eindsiedel ze Saska, přijalo roku 1591 společenství terciářek s letitou tradicí hábit kapucínek a slíbilo nový způsob života. Reforma tohoto společenství začala „nenápadným“ setkáním představené sester Elisabethy Splitzin s otcem Ludvíkem roku 1586. Stalo se to při jedné z poutí, kterou jako představená konala. Během ní se dostavila i ke svátosti smíření, oblečena v nákladných šatech. Při zpovědi si mimo jiné od otce Ludvíka vyslechla: „Porovnejte vaše šaty s mými a uvidíte, jak daleko jste od ideálu svatého Františka.“ Toto setkání bylo rozhodující. Elizabetha se rozhodla zcela se odevzdat duchovnímu vedení otce Ludvíka a o čtyři roky později ji následovalo celé společenství. Roku 1622 se společenství přestěhovalo do Wattwil. Reforma z Pfaneregg se pak dále šířila a dala vznik 18 klášterům ve Švýcarsku, 8 v Německu a 2 v Rakousku.

2. Reforma ze Saint-Omer

Františka Taffin, zakladatelka kapucínek v Bourburgu, jež bylo kolébkou reformy ze Saint-Omer, hluboce obdivovala kapucínský duch i způsob života. Kapucíny často přijímala do svého domu a osobně je znala. Po smrti svého manžela získala dovolení od místního biskupa přestavět svůj dům na klášter, v němž by se žilo podle způsobu života bratří kapucínů. Na svátek svatého Františka roku 1614 byla slavnostně uzavřena klauzura, v níž začala svůj řeholní život ona sama, její dvě dcery a další mladé dívky. Název řádu byl: Kapucínky – Řád pokání. Sestry velmi toužily po vedení bratří kapucínů, ale pro odpor bratří byly svěřeny diecéznímu biskupovi. Duchovním vůdcem nového společenství však zůstal otec Augustin, kapucín. Z nového založení vzešlo 13 klášterů ve Flandrech a 3 v Německu.

Do této oblasti spadá několik klášterů, které nezávisle na reformě Marie Laurencie a reformě bratří kapucínů usilují o obnovu františkánského charismatu. Typický je pro ně návrat k původní řeholi svaté Kláry, vlastní konstituce a stanovy vycházející z touhy po reformě v duchu obnovy po Tridentském koncilu.

Částečně je sem možné zařadit klášter v Miláně, založený z iniciativy svatého Karla Boromejského, který svým vznikem spadá sice do oficiálního proudu, ale jeho přiklonění se k vlastním konstitucím (Instructiones), poté co ve většině klášterů byly přijaty konstituce oficiální, ho začleňuje právě do této skupiny klášterů nezávislých na vedení bratry kapucíny a jednotné legislativě.

Z podobného důvodu (částečné vlastní legislativy) sem patří i klášter sester kapucínek v Barceloně a jeho další založení.

Hlavním zástupcem této linie je klášter v Granadě. Jeho zakladatelka Lucia Ureňa žila ještě před založením kláštera františkánským způsobem života jako terciářka po 18 let. Její život se vyznačoval velkou strohostí pod vedením bosých františkánů. Roku 1587 koná pěší pouť do Říma, během níž se živí jen z almužen. V Římě požádala papeže Sixta V. o dovolení založit klášter „Bosých kapucínek Řádu svatého Františka“, neboli „Nejmenších kajících poustevnic“. Ve schvalovací bule Sixta V.ze dne 13.9.1587 není nejmenší zmínky o bratřích kapucínech, neboť ti se v té době do Granady ještě nedostali. Hlavním cílem nového založení bylo zřízení kontemplativního kláštera pro chudé, nemajetné dívky. Klášter spadal pod jurisdikci místního ordináře. Časem pak komunita přijala oficiální konstituce kapucínek sjednocující většinu ženských klášterů kapucínské reformy.

LEGISLATIVA

Řehole

Řehole svaté Kláry je jednotícím bodem všech proudů a založení. Návrat k Řeholi svaté Kláry je určujícím znamením reformy sester kapucínek.

Jediným legislativním textem, který je zmíněn v prvních dokumentech kláštera svaté Marie Jeruzalémské v Neapoli je Řehole svaté Kláry. Třebaže společenství na počátku vzniklo jako společenství III. Řádu svatého Františka, bylo ve skutečnosti komunitou klarisek. Důvodem k této právní formulaci byl záměr „vytrhnout“ vznikající společenství z jurisdikce Menších bratří observantů, kteří měli na starost všechny kláštery II. Řádu.

Co se týče Řehole, má se na mysli Řehole svaté Kláry z roku 1253, jinde nazývaná „První Řehole svaté Kláry“ nebo také „Druhá řehole svatého Františka“, a ne Řehole Urbana IV. závazná pro kláštery klarisek. Základním rozdílem mezi nimi byl přístup k majetku a hmotnému zajištění kláštera a také otázka věna těch, které do kláštera vstupovaly. Právě otázka věna, které nebylo vyžadováno, umožnila nesmírnou popularitu a rozvoj reformy a měla dopad na celou tehdejší společnost. Extrémní chudoba některých klášterů, doslova nevyhovující podmínkám k životu, vedla často k zásahům představených a biskupů získat pro klášter nějaké zajištění v důchodech nebo věnu přicházejích kandidátek. V některých případech musely sestry nakonec přijmout i Řeholi Urbana IV. (Brindisi) nebo aspoň dispens od absolutní chudoby. Rovněž většina klášterů založených v 17. století byla nucena přijmout Řeholi Urbana IV, nebo nějaké majetky a důchody. (Santa Fiore, Bologna, Montecastrilli, Città di Castello)

V archívu sester v Neapoli se nachází rukopis o 61 stranách sepsaný pravděpodobně kolem roku 1570 obsahující Řeholi svaté Kláry. Rukopis byl doplněn poznámkami týkajících se výnosů Tridentského sněmu a přísnějších zvyklostí kláštera „Třicetitří“. Na základě tohoto textu byla vypracována revidovaná a upravená Řehole svaté Kláry pro kapucínky. Tuto revizi provedl v roce 1588 dvorní prokurátor Řádu kapucínů a vydána byla se schválením generálního prokurátora a komisaře Řádu, Kryštofa z Assisi. Poznámky měly vliv nejen právní, ale dotýkaly se celé povahy textu. Z původní Řehole svaté Kláry byly vypuštěny některé kapitoly a statě: kapitola II o přijímání dívek pod hranicí zákonitého věku, kapitola II zmínka o externích sestrách, kapitola XII o vstupu vizitátora do klauzury a o zřízení společenství bratří v blízkosti kláštera pro hmotné i duchovní potřeby sester. Další články pak byly upraveny – např. předpisy ohledně zpovědníka.

Takto upravenou a neúplnou řeholi pak četly kapucínky v Itálii po celá tři století. K řeholi nebyla nikdy připojena Závěť svaté Kláry.

Naproti tomu sestry na Sardinii a v Jižní Americe, částečně i ve Španělsku měly text kompletní i se Závětí.

Konstituce

Cesta k jednotným konstitucím nebyla nijak snadná a její úplné završení je možné vidět až v dnešní době po vydání Generálních konstitucí z roku 1985. I zde je na místě rozdělení klášterů na několik proudů podle toho, jakou legislativou se řídily ve svém způsobu života. Jak již bylo naznačeno výše ve většině případů se kláštery ve svém založení a přijaté legislativě neliší od svého původního zařazení. Avšak existuje i skupina klášterů, která se rozhodla ponechat si své vlastní stanovy a způsob života, třebaže vychází z tzv. oficiálního proudu, a naopak existují kláštery, jejichž vznik není ovlivněn oficiálním proudem, ale v průběhu doby přijímají za své jeho legislativu.

1. OFICIÁLNÍ LEGISLATIVNÍ PROUD

Ohledně doby nebo motivu pro přijetí Konstitucí svaté Kolety v neapolském klášteře neexistují žádné dochované dokumenty či doklady. Podle poznámky připojené sestrami k nařízením Marie Laurencie to mohla být sama zakladatelka, která „nechala zachovávat reformu blažené Kolety“.

Až ze zakládací buly kláštera sester v Cosenze z roku 1581 máme zprávu, která potvrzuje, že sestry v Neapoli žily podle koletinských konstitucí.¹

V již zmíněném rukopisu z Neapole hned po textu „poznámkované“ řehole následují předpisy Marie Laurencie a pak jsou připojeny Konstituce svaté Kolety, opět opatřeny poznámkami. Vzhledem k nařízením, která odpovídají zásadám prvotního kláštera, a rovněž z užívání 1. osoby množného čísla, je zřejmé, že autorkou bude samotná zakladatelka nebo jiná sestra, vyjadřující se jménem společenství. I tyto poznámky reagují na výnosy Tridentského sněmu.

Tento text byl přenesen jako základ do Říma pro klášter „Corpus Domini“ a generální Kurie text presentovala jako model pro nová založení.

S rozšířením reformy (především vznik klášterů v zahraničí) se objevuje potřeba jednotné legislativy. Roku 1596 je zvolen generálním prokurátorem Řádu Jeroným z Castelferetti, který sehraje rozhodující úlohu ve sjednocování různých tradic jednak díky svému úřadu zástupce Řádu u Svatého Stolce, jednak jako generál Řádu v letech 1599-1602 a 1608-1613. Již v během prvního tříletí upravil konstituce pro sestry z kláštera „Corpus Domini“ v Římě a těch klášterů, které přijímaly nařízení z centra Řádu.

Roku 1610 dochází k definitivní a svým způsobem oficiální redakci s názvem „Konstituce sester první Řehole svaté Kláry“. Byly sestaveny z pověření generálního vikáře bratrem Guglielmo z Casale. Generální schválení nese datum 23.11.1610 a třebaže měly apoštolské „imprimatur“ a schválení magistra apoštolského úřadu a byly vydány ve vatikánské oficiální tiskárně, přesto jim téměř po tři staletí scházelo papežské schválení jako nejvyšší forma souhlasu; na rozdíl od statut či konstitucí jiných proudů kapucínské reformy. Přijímání oficiálních konstitucí nebylo závazné, ani nebylo nijak vynucováno. Většina klášterů však uposlechla výzvu generála a bratří a konstituce přijala.

Jedním z prvních je klášter ve španělské Valencii. Po něm následují většina klášterů ve Španělsku a Itálii. Roku 1624 přijímá oficiální text i první klášter v Neapoli a při této příležitosti je připraveno nové vydání Řehole a Konstitucí. Mezi ostatními kláštery s oficiálními konstitucemi se postupně objevují společenství z Perugie (1639), Cosenzi (1646), Ferma (1666), Říma (1693) a další. Ostatní kláštery si uchovávají vlastní tradici, konstituce a stanovy – např. klášter Santa Barbara v Miláně, částečně svatá Praxeda v Miláně, v Padově, v Bresci a dalších místech.

Charakter konstitucí

Základem oficiálního textu jsou koletinské konstituce, k nimž jsou přidány nebo upraveny články, které vyhraňují kapucínský způsob života a jsou reakcí na výnosy Tridentského sněmu.

Tyto zásahy se týkají především větší přísnosti a strohosti vzhledem ke klauzuře a vnějším kontaktům tak, jak to bylo záměrem Marie Laurencie i samotného ducha koncilu. Podle Tridentského sněmu jsou strohost, uzavřenost, askeze prioritami každého kontemplativního společenství bez ohledu na vlastní spiritualitu či ducha zakladatele.

Vlastní přínos kapucínské spirituality se tak omezuje „jen“ na duchovní stránku; a to v důležitosti, která je přikládána vnitřní modlitbě.

Další, spíše překvapivou, charakteristikou konstitucí je absence františkánské spirituality, která je často nahrazována mnišským pojetím klauzurního života. Linie tohoto přechodu se objevují již v konstitucích svaté Kolety (způsob života → řehole, sestry → mnišky, konvent → klášter ) a konstituce oficiální v ní pokračují, až do té míry, že z textu jak svaté Kláry, tak i svaté Kolety mizí vše, co tíhne k větší duchovní šíři a důvěře v osobní odpovědnost sester – tak drahé svaté Kláře.

Je zřejmé, že koletinské konstituce byly v podstatě jen pracovním materiálem pro vlastní konstituce kapucínek, které jsou dílem řádových právníků a samotného generála Řádu. Zdá se proto, že legislativa jiných proudů (především text konstitucí kláštera v Barceloně) je věrnější liteře i duchu konstitucí svaté Kolety i Řeholi svaté Kláry.

2. LEGISLATIVA KLÁŠTERA V MILÁNĚ

Vedle rukopisu z Neapole, který se stal výchozím textem pro oficiální legislativu, existuje ještě jeden významný italský text pocházející z Milána.

Tento text obsahuje Řeholi svaté Kláry úplnou a bez poznámek. Pak následují „Konstituce pro Řád žebravých sester, II. Řádu svatého Františka a první Řehole svaté Kláry, reformy svaté Kolety… které zachovávají sestry Řádu zvané koletinky a nově sestry zvané kapucínky v mnoha italských městech…“

Konstituce svaté Kolety jsou uvedeny celé. K nim jsou připojeny poznámky týkající se výnosů Tridentského sněmu a především nařízení kardinála Karla Boromejského (Instructiones fabricae).

Zvláštní místo patří seznamu zvyků kláštera Svaté Marie Jeruzalémské v Neapoli. Zvyky však nejsou závazné a užívá se jich svobodně, podle vůle sester.

3. LEGISLATIVA KLÁŠTERA V BARCELONĚ

Když byl roku 1599 založen v Barceloně klášter, jehož zakladatelkou byla Angela Serafina Prat, chtěl dát místní biskup legislativu, která by odpovídala záměrům zakladatelky. Za tímto účelem je proto vyžádán text konstitucí a zvyků jak v Neapoli, tak i v Miláně. Na jejich základě jsou pak vytvořeny zvyky v katalánštině s názvem – Statuti fondamentali, které společenství přijalo 2.2.1603.

Statuty se skládaly z úplné Řehole svaté Kláry a její Závěti, konstitucí svaté Kolety s podobnými úpravami jako měl neapolský text, výslovně citovaných úprav generálního protektora Řádu a navíc bylo přidáno 15 kapitol, týkajících se duchovního a sesterského života a zvyků kláštera. Tento text byl později upraven ctih. M. Angelou Astorch a schválen papežem Urbanem VIII. roku 1627. Stal se závazným pro barcelonský klášter a všechna jeho založení.

4. LEGISLATIVA REFORMY Z PFANEREGG

Tato reforma měla své vlastní konstituce z roku 1597 sestavené v latině otcem Antonínem z Cannobia, který byl prvním provinciálem kapucínů ve Švýcarsku. Konstituce z části vycházejí z konstitucí kapucínů. Jedná se o autonomní legislativu, která věnuje zvláštní pozornost přísnosti ohledně chudoby a klauzury. Jejich tón je spíše nápravný (často jsou citovány tresty za provinění), což je dáno výchozí situací reformy jako nápravy. Text byl publikován roku 1608 v němčině a roku 1625 byl německými kapucíny přepracován. Tato verze, určená pro klášter v Lucernu, pak dostala papežské schválení Urbana VIII. Následně text přijaly všechny kláštery této reformy.

5. LEGISLATIVA REFORMY ZE SAINT-OMER

Františka Taffin, zakladatelka komunity v Bourbourgu napsala roku 1614 první návrh konstitucí, který byl schválen biskupem v Saint-Omer. Před složením svých slibů text ještě více rozpracovala a znovu dosáhla schválení místního biskupa. Nakonec, roku 1630, obdržela i schválení papeže Urbana VIII.

Konstituce ze Saint-Omer si zachovaly vlastní rys zakladatelky, ženy hlubokého evangelního smýšlení. Protože se jednalo o zcela nové založení, bez potřeby reformy, je jejich ráz veskrze pozitivní. K vyjádření společné odpovědnosti všech sester přijaté v závazku chudého, kajícího a pokorného života, užívá se 1. osoby množného čísla. Podle konstitucí se společenství uskutečňuje v modlitbě, v práci, v atmosféře přímé komunikace a prostotě pod vedením „služebnice“, jak je nazývána představená na znamení pokory. Jako záruka a stimul k věrnosti existuje služba „povzbuzovatelky“, která je pověřena oznamovat osobní i obecné přestupky; v této službě se sestry střídaly po týdnu.

1 V dokumentu stojí: „Řehole, kterou přijaly a slíbily, odpovídá předpisům přísné a reformované Řehole svaté Kláry a blažené Kolety, podle kapucínek od svaté Marie Jeruzalémské v Neapoli.“