Jednoho dne, když se modlila před křížem kapucínského kostela v Manrese, který velmi často navštěvovala, pocítila touhu stát se kapucínkou a uvést tento řád do Španělska. Tehdejší vikář in capite kapucínského řádu, Arcangel z Alarconu, jí oblékl hábit roku 1586. Byla řeholnicí velké kajícnosti a hluboké kontemplace, její extáze byly tak časté a nápadné, že upoutaly jak pozornost inkvizice, tak i barcelonského biskupa. Byla vyslýchána, ale nic jí nebylo možno vyčíst. Roku 1586 se také definitivně přestěhovala do Barcelony, kde se obklopila skupinou zbožných žen, které vedla k modlitbě, zdrženlivosti a k pokání. Společně navštěvovaly kostel osamělého kapucínského kláštera Montecalvario.

Trápilo ji, že ve Španělsku chybí ženské kláštery, do kterých by bylo možné vstoupit bez věna. Když se setkala s biskupem Janem Dimasem y Lorisem, vyložila mu své myšlenky, které potvrdil a podpořil. V roce 1593 se stala františkánskou terciářkou a roku 1599 mohla konečně dostát svému slibu a založit řád kapucínek. Nové španělské krále doprovázel při návštěvě Barcelony i nuncius Camillo Caetani, který díky svému postavení papežského legáta a latere potvrdil založení brevem ze dne 26. května 1599. Klášter dostal název Santa Margarita la Real na počest královny Markéty Rakouské, která byla velkou obdivovatelkou Serafíny. Dne 6. července 1599 Serafína a devět novicek oblékly hábit kapucínek a o tři roky později, 7. května 1602, složily řeholní sliby do rukou biskupa Alonsa Colomy, který Serafínu jmenoval abatyší a současně jí dal upravený text řehole a konstitucí, používaných italskými kapucínkami v Neapoli a Římě. Roku 1604 papež Kliment VIII. postavil klášter v Barceloně na roveň ostatním klášterům řádu, což znovu potvrdil v roce 1608 Pavel V., který ve svém dokumentu také provedl právní úkon sanatio in radice od jakéhokoli možného nedostatku.

Zakladatelka zemřela dne 24. prosince roku 1608, právě v době, kdy její dílo začínalo nabývat rozšíření; v současnosti zahrnuje více než 100 klášterů.

Lidé, kteří Serafínu uctívali jako svatou ještě za jejího života, chtěli také, aby dosáhla pocty oltáře ihned po smrti. Proto byly zahájeny různé procesy, které však až do začátku 20. století byly pouze neformální. Až 29. července 1912 byl zahájen řádný kanonizační proces. Biskup Luis Sans, který tuto služebnici Boží znal a osobně se pokusil napsat její životopis, ji skvěle charakterizoval těmito slovy: „... byla živým evangeliem ve slovech i v jednání“. Její duchovní život spočíval v prožívání tajemství Nejsvětější Trojice, Kristova vtělení a utrpení, a ve společenství s Pannou Marií, sv. Františkem a sv. Klárou. Jejími charakteristickými ctnostmi byly pokora, chudoba, poslušnost, milosrdenství a kajícnost.