Raffaella Martínez-Cañavate Ballesteros (sestra Rafaela Marie) se narodila 31. března 1915 v Maraceně, vesničce ležící tři kilometry od Granady, Františkovi Martínez–Cañavate Martínezovi a Rafaele Ballesteros López. Byla poslední z pěti dětí, a proto byla nejvíce rozmazlená. Navštěvovala až do roku 1933 školu Dcer Milosrdenství a řeholnic Nejsvětějšího Srdce v Lanjarónu a byla zasvěcena do mariánské zbožnosti.

V letech 1931–1933 musela rodina opustit dům v Maraceně a ukrýt se v Granadě. V těch dobách bylo katolické náboženství trestným činem. Od útlého věku byla vedena k lásce k chudým, své mládí strávila pomocí chudým a nemocným, výukou katechismu a pomocí kněžím při jejich činnosti ve své farnosti sv. Ildefonsa a ve farnosti sv. Bartoloměje z Albaicínu (Granada).

Kněží jí přezdívali naše „kaplanka“ kvůli množství služeb, které vykonávala: milodary, květinovou výzdobu kostela, ale především práci pro chudé a pro děti. Nosila s sebou zápisník, do kterého si zaznamenávala to, co potřebovalo nápravu. Aby sehnala potřebné prostředky, neváhala pomáhat otci při jeho práci a nestyděla se ani požádat o pomoc své dobře situované příbuzné. Protože však viděla, že její snažení přesto nepřináší duchovní výsledky, cítila, jak v ní roste touha zasvětit se Bohu.

Navštívila klášter kapucínek v Chauchině a nadchlo ji, když uviděla Nejsvětější Svátost vystavenou na oltáři ozdobeném květinami a osvětleném svícemi. Dne 15. května 1941 vstoupila do kláštera, 19. listopadu 1942 složila první sliby. O pár měsíců později se musela podrobit operaci nádoru na zádech: „Je to svatební dar od mého Snoubence,“ říkávala o této nemoci. Musela kvůli tomu odejít z kláštera a vrátit se k rodině, což nesla velmi těžce. Doma se seznámila s mladým služebníkem Božím Leopoldem z Alpandeire, doprovázejícím kapucínského kněze, který každého dne přinášel Rafaele svaté přijímání. Když se uzdravila, vrátila se zpátky do kláštera. Přestože byla nucena zachovávat i nadále naprostý klid na lůžku, nepřestávala rozveselovat své sestry a zhotovovat mešní korporály a purifikatoria, stejně jako to dělala sv. Klára z Assisi.

Dne 19. listopadu 1945 složila doživotní sliby. Pečovala pak o sakristii, konala službu vrátné a pomáhala v noviciátu až do roku 1949, kdy byla zvolena magistrou novicek.

V roce 1953 a 1955 odjela s matkou představenou do Madridu, aby se zúčastnila první federální kapituly kapucínek, a byla zvolena rádkyní. Dne 27. dubna 1960 byla zvolena abatyší, po třech letech opět a v roce 1966 byla na základě postulace s dispensí od Kongregace pro biskupy a řeholníky znovu potvrzena v úřadu.

Roku 1967 se zúčastnila třetí federální kapituly kapucínek, kde byla znovu zvolena rádkyní. Téhož roku 16. listopadu oslavila ještě 25. výročí řeholních slibů. A aby vypomohla dodržování disciplíny v klášteře v Andújaru (Jaén), poslala tam své tři sestry.

Dne 5. ledna 1974 ukončila své funkční období jako abatyše a byla zvolena vikářkou a magistrou novicek. O tři roky později, 16. listopadu 1977, byla znovu zvolena abatyší. Pak se ale její zdraví postupně začalo zhoršovat, 31. května 1990 musela být hospitalizována. Lékařská diagnóza zněla: zhoubný nádor. Podrobila se  bolestné operaci (4. března 1991) a zemřela ve svém klášteře 29. května 1991 ve věku 76 let po padesáti letech řeholního života. V současnosti probíhá diecézní instruktivní proces.