Lucrezia Elena Cevoli se narodila dne 11. listopadu 1685 v Pise
Ve třinácti letech, v roce 1698, byla svěřena do výchovy k mniškám u sv. Martina v Pise
Na jaře 1703 vstoupila do kláštera kapucínek v Citta di Castello
Dne 8. června 1703 zahájila svůj noviciát pod vedením Veroniky Giuliani

10. června 1705 složila doživotní sliby
V roce 1716 byla zvolena vikářkou kláštera
po smrti sv. Veroniky byla Florida v roce 1727 zvolena abatyší
Protože byla velkou příznivkyní beatifikace sv. Veroniky, rozhodla Floridda v roce 1753 o zřízení kláštera v rodné obci sv. Veroniky v Mercatellu.
Po 37 letech "prudké horečky" umírá dne 12. června 1767.
Na její hrudi a v srdci byla nalezena božská znamení, která, když vešla ve známost prostřednictvím obrázků, přispěla k pověsti svatosti.
Beatifikační proces byl zahájen v roce 1838 a 19. června 1910 byl vydán dekret potvrzující hrdinský stupeň jejích ctností.
Dne 16. května 1993 ji papež Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou.

"Ježíši, Lásko, buď vůle tvá! Učiň Ježíši ať tě vždy miluji / a pro tebe trpět a mřít touhou se spaluji. // Ukřižovaný Ježíši, Spasiteli můj, / rány své svaté do srdce mi otiskuj. // Kdo by měl jen jiskérku tohoto milování, / nižádné v světě příkoří bolestí ho zraní. // Modlete se za mne ať začnu milovat / v tom kousku žití, co mi ještě zbývá, // neb dosud ničeho / já jsem neučinila."         bl. Florida Cevoli

KAŽDODENNÍ EVANGELIUM

"Nedokáže to", předpovídal drsně a velkou jistotou velkovévoda Kosmas III., když byl informován o záměru Lukrécie Eleny Cevoli, která se rozhodla oddat se plně Bohu. Velkovévoda si byl jist, že mladá dívka z Pisy, dcera hraběte Curzia a hraběnky Laury della Seta, která byla zvyklá na všestranné zabezpečení, nebude schopna snášet tvrdost přísného a strohého života, který chtěla nastoupit. A přesto, když na jaře 1703 tato mladá dívka - ještě jí nebylo ani osmnáct (narodila se v Pise dne 11. listopadu 1685) - překročila práh kláštera kapucínek v Citta di Castello, již se nikdy nevrátila zpět.

Ne že by se velkovévoda ve své věštbě zcela spletl! Setkání s realitou kláštera bylo tvrdší než Lukrécie očekávala, mnišky se jí zdály být démony a magistra Veronica Giuliani byla spíše rozhodnuta nepřijmout ji. Ale Lukrécii se podařilo překonat tento ošklivý okamžik, protože její povolání bylo pravé, takže Bůh posiloval její vůli a dal jí vytrvalost nezbytnou k tomu, aby vytrvala ve svém rozhodnutí. Uměla především prokázat svou pokoru a skutečně toužila konat pokání. Podrobila se proto velmi tvrdé askezi, která ji vedla k tomu, aby pro sebe požadovala ještě další přísnosti kromě těch (a nebylo jich málo), které již zahrnoval rok noviciátu. Máme k dispozici dostatek svědectví proto, abychom si mohli udělat víceméně přesnou představu o velkých obtížích, kterým v 17.-18. století museli čelit novicové a novicky: disciplína byla velmi tvrdá a i za prohřešky, které jsou dnes považovány za mírné, se dříve riskovalo vyloučení z kláštera. Pokora byla jednou z ctností, na kterých se nejvíce trvalo a aby byla vštípena novicům a novickám často se jim předepisovala veřejná ponížení. U mladých byl velký strach z toho, že by nebyli připuštěni k řeholním slibům.

Z dnešního hlediska není vždy snadné pochopit výchovná kritéria tak vzdálená od našich. Jiná doba, jiná pedagogika: a přesto i tato dala světu světce! Novicové a novicky se podrobovali bez odporu, často dokonce s nadšením, disciplíně, která by dnes byla považována za nesnesitelnou. Důkazem toho je i samotná Cevoli, která na konci svého noviciátu požádala, aby si směla noviciát prodloužit o další rok. Tato přísně asketická cesta však nebyla samoúčelná: u nejčistších osobností měla účinek očistného ohně a tím, že spalovala odpad, vedla duše k modlitbě. Žízeň po kontemplaci, nikdy neuhašená, ovládla celý život šlechtičny z Pisy, nyní již sestry Floridy, která se stala horlivou zastánkyní nejpřísnější podoby františkánského ideálu.

A přesto jí nebylo dáno vyniknout výší kontemplace, ale spíše jako energická žena, aktivní a schopná vládnout. Že si mnišky velmi brzy všimly její silné osobnosti, prokazuje i skutečnost, že jí ještě "mladičké" svěřily velmi delikátní funkci vrátné. Což jí dalo mj. příležitost konkrétně ovlivňovat život v klášteře, který - jak si velmi brzy povšimla - dozajista neodpovídal přísně duchu a vůli sv. Kláry a "měkký" výklad regulí dával prostor nemalým úlevám (pozn. překl.: Originální pojem "Rotara" překládaný jako vrátná označuje obsluhu svisle uložené válcovité přepážky, jejíž obdoba se dodnes užívá na poštovních pokladnách. U klarisek však byla obvykle upravena tak, že sestra nemohla spatřila dárce, ale mohla s ním pouze hovořit).

"Sestra Veronika byla vynikající při modlitbách, sestra Florida měla více ducha a více odvahy", takto nad slunce jasněji vyjádřilo jedno svědectví odlišné schopnosti těchto dvou mnišek, které daly klášteru jinou tvář. V roce 1716 kdy byla Veronica Giuliani zvolena abatyší kláštera, jí byla ve funkci vikářky postavena po bok Florida, které v té době bylo právě třicet jedna let. A zatímco svatá abatyše vedla své duchovní boje, soustředěná do závratných výšin, které jí nezadržitelně přitahovaly a ke kterým se přibližovala s chvěním, vikářka sledovala - v souladu s názory Matky - každodenní chod kláštera, věnovala se konkrétním úkolům, vypořádávala se s malými i velkými obtížemi běžného života a věnovala se s velkou pozorností mezilidským vztahům.

Veronica setrvala ve funkci abatyše nepřetržitě po celých jedenáct let až do své smrti, ke které došlo v roce 1727. Její následnicí se stala sestra Florida, která vedla klášter až do roku 1736, pokračujíc v zahájeném díle. Bez násilných zvratů zahájila pevnou rukou, pevně a jemně, postupnou změnu života komunity, přesvědčena, že velké ideály zastávané svatými zakladateli řádu nabudou konkrétní podoby formou řádného života, svatosti, která nespočívala ve velkých činech, ale spíše v řádném vykonávání každodenních povinností. Musela se vyrovnávat i s protivenstvími, se kterými musí počítat každý, kdo přijme takový úkol a projeví se jako nepřítel kompromisů; věděla však, jak tato protivenství překonat silou vůle, která ji pomáhala zůstat - nezlomnou - při realizaci svých plánů.

Dozajista u sester vyvolávala obdiv její odvaha a současně přirozenost, se kterou abatyše, která byla vychována v aristokratickém prostředí a která často přijímala návštěvy urozených dam z vyšší společnosti, vykonávala i ty nejnižší práce a podrobovala se i těm nejobtížnějším pokořením. Osobnost jako byla ta její, silná a jemná zároveň, nemohla nepůsobit na sestry, které ji povolávaly často k odpovědným úkolům: po prvních devíti letech, kdy působila jako abatyše, byla magistrou novicek, potom znovu abatyší a vikářkou, a střídavě zastávala tyto funkce až do své smrti. Pod jejím moudrým vedením, podpořeným praktičností a zdravým rozumem, vzkvétal klášter, ve kterém zřídila dokonce i lékárnu, již vybavila nezbytným vodovodem. Stručně řečeno, skvělá Marta, se "sto očima a stejným počtem rukou", která však nikdy nezapomínala na Mariiny tužby.

Nevyhýbala se jí ani utrpení, včetně těch, které sebou nesly úřady, jež zastávala, a bolestivá a nepříjemná vyrážka se postarala o zbytek: po dobu dvaceti let trpěla svěděním, které přijímala s takovou vyrovnaností, že si toho ostatní ani nepovšimli. Rozhodně lze prohlásit, že ani při utrpení Florida Cevoli netoužila po výjimečnosti, naopak dávala přednost trpělivému snášení každodenního utrpení, které ji postihovalo nikoliv jako ranami zakřivenou šavlí, ale - toto trefné přirovnání pochází od Terezy z Lisieux - jako píchání špendlíkem. Mezi mniškami se dokonce říkalo, že odmítla stigmata, kterými ji chtěl Kristus označit, protože se obávala, že by zpychla.

Schopná a rozhodná, prokázala svou schopnost intuice a moudrost při některých iniciativách, které se týkaly její dávné učitelky, Veroniky Giuliani: byla to právě Cevoli, která prosadila zahájení procesu blahořečení a byla to znovu ona, která se rozhodla v roce 1753 zřídit klášter na místě rodného domu Veroniky Giuliani, v Mercatellu. Praktická žena s vyhraněnou rozhodností: jako taková se projevila v některých dopisech týkajících se výstavby kláštera v Mercatellu. Praktická žena: Dne 18. dubna 1754 psala kanovníkovi Santimu, který společně s panem Perinim řídil práce: "Doporučuji Vám, abyste z původního ponechali vše, co se nemusí zbourat, protože se nám zdá, že pro některé zdi se mohou použít ty původní, což povede k menším nákladům a větší rychlosti prací".

Charakterní žena: Dne 11. února 1755 psala ve této věci stejnému kanovníkovi: "S velkou naléhavostí jsem Vás žádala, abyste mi během minulého půstu (tj. adventního půstu) čas od času sděloval novinky o postupu prací; přesto, i když půst skončil už před dvěma měsíci, a skončil už i masopust, a ještě jsem od vás ani od pana kaplana neviděla ani řádku. Co to znamená? Jste mrtví nebo živí? Dejte nám něco vědět…"

Po smrti, která ji zastihla dne 12. června 1767 po třiceti sedmi dnech "prudké horečky", bylo její tělo podrobeno prohlídce. Po stranách hrudníku byla nalezena zázračná znamení; její srdce, které jí bylo vyňato chirurgickým zákrokem, se naopak zdálo dokonale normální, ale následně se na jednom úseku aorty projevily efekty, které se daly přirozenou cestou stěží vysvětlit.
Tyto skutečnosti ale zakládají něco "poté". Je to už jiná historie, napsaná prstem Božím ve prospěch jiného, aby byl vzat na vědomí akt mimořádnosti existence, která byla celá prožita ve znamení obyčejnosti. Ale je to něco jiného, co činí aktuálním život Floridy Cevoli. Nám zahlceným ohlušující a chaotickou každodenností, bombardovaným často protichůdnými informacemi, připomíná tato klariska velikost všední svatosti, hodnotu pevné víry a neustálé modlitby, hrdinství spočívající v řádném vykonávání každodenních povinností, v přijímání rovněž těch zátěží, kterým se rozum nezřídka zpěčuje. Neboť evangelium má své důvody, které rozum nemá.