Maria Teresa Kowalska se narodila ve Varšavě v roce 1902
23. ledna 1923 vstoupila mezi kapucínky v Przasnyszu
26. června 1928 složila doživotní řeholní sliby
V klášteře konala službu vrátné, sakristánky, novicmistrové a diskrétky
Dne 2. dubna 1942 Němci vtrhli do kláštera, všechny sestry uvěznili a pak je převezli do koncentračního tábora Działdowo
V důsledku utrpení prožitých v táboře u ní propukla otevřená tuberkulóza a po dobu 11 týdnů pak churavěla bez jakékoli lékařské pomoci
Zemřela v koncentračním táboře v Działdowo 25. července 1941
Blahořečena byla papežem Janem Pavlem II. dne 13. června 1999 ve Varšavě společně se 107 dalšími světci.
“Proč to trvá tak dlouho?… Kde je můj růženec?… Přijď, Pane Ježíši, přijď…” (blahoslavená Terezie Kowalska, ze slov těsně před smrtí)
Terezie z Lisieux z koncentračního tábora
V seznamu 108 mučedníků nacismu, které za blahoslavené prohlásil o svátku svatého Antonína z Padovy dne 13. června 1999 papež Jan Pavel II. ve Varšavě, byla zapsána i kapucínská klariska sestra Marie Tereza Kowalska.
Narodila se v roce 1902 ve Varšavě a byla pokřtěna jménem Mieczysława. Neznáme jméno ani povolání jejích rodičů. V roce 1915 byla u prvního svatého přijímání a v roce 1920 byla biřmována. O dva roky později se její otec, který měl hlavu plnou socialistických ideálů, rozhodl s částí rodiny emigrovat do Sovětského svazu. Jedním z důvodů jeho rozhodnutí byl i významný růst politického vlivu katolické církve v Polsku. Jeho dcera však odvážně zůstala ve své rodné zemi, ale navíc se 23. ledna 1923 ve věku 21 let rozhodla vstoupit do kláštera klarisek kapucínek v Przasnyszu.
Její rozhodnutí bylo plodem zbožného a příkladného života, jak to vyplývá i z poznámek v její náboženské knize, nazvané Kniha života, která dokládá její členství v různých bratrstvech a zbožných spolcích. Obláčku měla 12. srpna 1923 a přijala jméno Marie Terezie od Dítěte Ježíše. První sliby složila 15. srpna 1924 a sliby doživotní 26. června 1926. Byla náchylná k nemocem a její tělo bylo slabé, ale přesto byla velmi otevřená a ochotná ke každému úkolu, který jí byl dán, ať už to byla služba vrátné nebo sakristiánky, knihovnice či magistry novicek. “Svým postojem k práci si získávala důvěru všech”, dosvědčuje jedna ze sester. A tak byla zvolena za členku klášterní rady. Mnoho detailů z jejího života známe díky zachovanému duchovnímu deníku.
Dne 2. dubna 1941, když Němci okupovali Polsko, vtrhli i do przansyzského kláštera, zatkli všech 36 sester, včetně sestry Terezie, která trpěla tuberkulózou. Odvezli je do koncentračního tábora Działdowo, kde byli internováni také někteří kněží a biskupové. Zde byly sestry, stejně jako ostatní vězni, podrobeny nelidským podmínkám života v navzájem oddělených barácích. Žily v otřesných hygienických poměrech v jedné místnosti, kde byl nedostatek vzduchu, špína, všudypřítomný pach, nedostatek. Strádaly zde hladem, žízní a nepřetržitým strachem. Už po prvním měsíci mnohé z nich těžce onemocněly.
Sestra Terezie, která byla těžce nemocná již v klášteře, se brzy nemohla ani postavit na nohy a chodit. Časté chrlení krve bez pomoci lékaře i bez léků působilo, že velmi rychle slábla. Mladá sestra se nepřestávala modlit a účastnila se i společné modlitby ostatních, protože přes všechny strasti se setry dále mohly modlit breviář. Když se její zdravotní stav dále zhoršoval, řekla setra Tereza jednoho dne: “Já odtud nevyjdu živá, nabízím svůj život za sestry, aby se alespoň ony mohly do kláštera vrátit.” Občas se pak v horečkách ptala abatyše: “Matko, bude to ještě trvat dlouho? Zemřu brzy?” Zemřela v noci 25. července 1941. Její tělo bylo odneseno a pravděpodobně spáleno v kremačních pecích.
Smrt sestry Terezy na ostatní sestry silně zapůsobila. Byly přesvědčeny, že sestra Terezie zakončila svůj život jako světice. Měly k ní zvláštní úctu a později pečlivě zanesly všechna její poslední slova do kroniky kláštera. Nakonec totiž podle toho, co sama řekla, necelé dva týdny po její smrti (7. srpna 1941) byly sestry propuštěny z koncentráku Działdowo a mohly se rozejít do svých rodin. Až v roce 1945 se všechny vrátily do kláštera v Przanyszu. Toto osvobození i návrat do kláštera pak všechny chápaly jako Boží milost obdrženou na základě přímluvné modlitby sestry Terezie. Jde o skutečně výjimečnou a zvláštní událost, protože nebylo obvyklé, aby Němci někoho z koncentračního tábora propouštěli. Slib umírající sestry Terezie se splnil a Bůh její oběť přijal.
V klášteře v Przasnyszu zůstala vzpomínka na sestru zemřelou v lágru po celá léta živá, každoročně se 25. července konala malá připomínka její smrti, jak o tom svědčí klášterní “Kniha zemřelých”. V Polsku ovládaném komunistickým režimem ovšem nemohl její život a její mučednická smrt vejít ve známost u většího počtu lidí. Až po pádu komunismu v roce 1989 mohl klášter začít rozšiřovat povědomí o této »nové Terezii z Lisieux« a šířit její úctu.
Dne 13. června 1999 ji papež Jan Pavel II. ve Varšavě prohlásil za blahoslavenou společně s dalšími 107 polskými mučedníky a vyznavači z období nacistické okupace během druhé světové války.