Margherita Martinengo (Maria Magdalena) se narodila 4. října 1687 v Brescii.

• Dne 8. září 1705 vstoupila do kláštera kapucínek Panny Marie Sněžné, zůstala tam 32 let až do své smrti.
• Na Velký pátek dne 11. dubna 1721 zažila „mystický sňatek“.

• Od roku 1723 vykonávala po dobu dvou let funkci magistry novicek a v období od července do listopadu 1725 sepsala na pokyn zpovědníka svůj životopis.
• V letech 1725-1726 působila jako sekretářka, sklepmistrová a vrátná a od 3. června 1727 až do 24. dubna 1727 zastávala znovu funkci magistry novicek.
• V letech 1729-1730 byla nejprve druhou a pak první vrátnou a v roce 1731 znovu magistrou novicek.
• Dne 28. června 1732 byla na dva roky zvolena abatyší a pak znovu zvolena 12. července 1736, ale 21. dubna 1737 odstoupila a uchýlila se na ošetřovnu.
• V sobotu dne 27. července 1737 Marie Magdaléna zemřela.
• V roce 1739 zahájil kardinál Querini proces, který probíhal v letech 1757-1759.
• Dne 16. září 1761 byl schválen obsah její písemné pozůstalosti a dne 5. května 1778 papež Pius VI. uznal hrdinský stupeň jejích ctností.
• Dne 30. července 1810 byly ostatky Marie Magdalény převezeny z kláštera do kostela sv. Afry.
• Dne 3. června 1900 ji papež Lev XIII. prohlásil za blahoslavenou.
• Dne 28. listopadu 1948 byly ostatky blahoslavené uloženy v kostele Nejsv. Srdce v Brescii a dne 26. února 1972 do nového kláštera kapucínek v Brescii.
  
  

„Vidím, a zdá se mi jasně, že Bůh ode mne chce, abych se neustále ztrácela v něm a rezignovala na užívání svých sil, které již jsou ponořeny do hlubin jeho božského Bytí. Když už mě Pán uvedl do těchto nekonečných hlubin, já se do nich propadám, nořím se do nich, zcela se pokořuji a všecka strávená zde setrvávám. Směřujeme tedy k nekonečnu, duše moje: k nekonečné pokoře, nekonečnému milosrdenství, nekonečné trpělivosti a poslušnosti, k nekonečnému milování Boha a odevzdání se do jeho božské vůle, k nekonečnému ztracení celého svého bytí v nekonečném moři božského Bytí. Tak se staň."   

(Bl. Marie Magdaléna Marintengo)

„Nesnesitelná láska“

Kapucínky u Panny Marie Sněžné v Brescii ji shodně nazývaly „dříč kláštera“, protože se neustále zaobírala těmi nejtěžšími pracemi, „stále pohotově připravená k práci“, bez výsad a úlev, stále ochotná a přesná ve všem, zdravá a robustní v tváři, v rukách a v nohách - natolik, že dokázala obelstít i ty nejvnímavější pozorovatele až téměř do konce svého života při skrývání svých strašlivých pokání, chorob a obdarování nebeskými dary. Sestra Marie Magdaléna, kterou papež Lev XIII. prohlásil blahoslavenou dne 3. června 1900, však nebyla silné fyzické konstituce. Když ve svých osmnácti letech vstoupila do kláštera, přestoupila před své spolusestry kapucínky s „obličejem bledým jako z vosku“ a „s tělíčkem, které by mělo být prohlíženo pod sklem“.

Narodila se dne 4. října 1687 v Brescii, v domě hraběte z Barca, Františka Leoparda Martinengo. Těžký porod stál o pět měsíců později život její urozenou matku Markétu z rodu hrabat Secchi d’Aragona. Děvčátko bylo ihned ve svém rodném domě nouzově pokřtěno kvůli obavám, že zemře; veřejné doplnění obřadu křtu se uskutečnilo až 21. srpna 1691 u příležitosti křtu její sestry Cecílie, která se narodila z druhého manželství jejího otce s Elenou Palazzi.

Měla nadprůměrnou inteligenci, dostalo se jí pečlivé výchovy a v šesti letech byla svěřena do školy sester Voršilek. Učitelka Isabella Marazzi ji naučila modlitbě i studiu. Jejím oblíbeným čtivem byl breviář, který měla stále při sobě, stejně jako růženec, který měla po většinu času v ruce. Tak si ji pamatují její rodinní příslušníci. Jako nadšená milovnice četby („celé mé uspokojení spočívalo ve čtení“) získala neobvyklé znalosti italské a latinské literatury, kterou jí otcova knihovna poskytovala v hojném množství.

Ona sama vzpomíná na událost, ke které došlo v jejím raném dětství, kdy při vyjížďce kočárem taženým šestispřežím náhle vypadla z vozu a byla by skončila rozdrcená pod jeho koly, kdyby jí neviditelná ruka nebyla zachránila před nebezpečím. Ve svých jedenácti letech vstoupila dne 14. října 1698 do klášterní školy augustiniánek u Panny Marie Andělské, kde pobývaly jako řeholnice dvě tety z matčiny strany. Tam pokračovala ve vzdělávání.

Její první svaté přijímání proběhlo dramaticky. Kvůli nadměrnému dojetí jí vypadla hostie na zem, takže ji musela sebrat jazykem a začala se pak třást na všech údech „ledovým strachem“, jestli to neznamená, že není hodna Pána. Od této chvíle kladla velký důraz na sebetrýznění a rozjímání, a to i pod vlivem životopisů světců, které horlivě četla. Ale její tety z matčiny strany se vůči ní začaly chovat tak žárlivě a dusivě, že Markéta v roce 1699 požádala otce o přeložení do církevní školy při benediktinském klášteře Svatého Ducha. Předtím ale strávila několik měsíců na prázdninách u rodiny v krásných horských oblastech v okolí Isejského jezera.

Zde si začala uvědomovat, že se cítí smyslově přitahována ke klášternímu kontemplativnímu životu. Ona sama vzpomíná, jak si zamilovala pohled na „tato horská neobydlená místa, na jeskyně tak krásné, že se mi zdálo, jako by mě vyzývaly, abych se v nich usídlila. Bezpochyby bych utekla, kdybych se nebála množství vlků.“ Již předtím se o podobný útěk pokusila při pobytu u Panny Marie Andělské. Společně se dvěma družkami se pokusila jít „na nějaké opuštěné místo, kde by trpěly podle Jeho vůle“. Ale tajné dveře kláštera byly dobře uzavřeny a dívkám se nepodařilo je překonat. Toto citově rozbouřené dospívání připomíná obdobná gesta světců a světic, kteří se ve stejném věku chovali podobně.

V klášteře Svatého Ducha pobývaly jako řeholní sestry další dvě tety z matčiny strany. Nebyly tak žárlivé jako první dvě, ale dělaly si obavy o její zdraví a o budoucnost vznešené dámy z vyšší společnosti. „Byla jsem tím tak otrávená – píše – že bych se tam nestala řádovou sestrou ani za celý svět.“ Mezitím její povolání k Bohu nabývalo stále jasnějších obrysů. Její vnitřní modlitby ji naplňovaly ohněm. Její křehká mysl dospívající dívky, která nebyla ještě uvyklá Božím zákrokům, nakonec nevydržela, a Markéta onemocněla. Řádové sestry, „nevědouce, co se ve mě děje, ničily mě opakovaným podáváním léků stále více.“ Jenom Bůh, který jí přivodil zranění, ji mohl uzdravit.

Bylo jí třináct let, když, jak sama píše, „zaslíbila svoje panenství Bohu“. Tehdy byla podrobena mnohému pokušení všeho druhu. Byly to strašlivé roky. Cítila se rozvrácená. V šestnácti letech s ní již rodinné plány počítaly. Mnoho kavalírů po ní toužilo. Otec ji přislíbil synu senátora Benátské republiky. Také bratři Nestor a Jan František ji pobádali. Nosili jí knihy a zamilované romány. Markéta jimi byla jako posedlá. Četla je ve dne v noci. „Pekelné knihy“, prohlásí později. Začala se oblékat do rafinovanějších a pompéznějších oděvů. Ale jednoho dne, když plakala před svatostánkem kvůli svému neštěstí, dospěla k jistotě, že nakonec si obleče hrubý hábit kapucínek. Bylo to přesvědčení umocněné tajuplným vnitřním světlem a vnuknuté Matkou Boží ve vidění, o kterém ona sama vypráví. Stalo se tak přesto, že „já jsem o kapucínkách nevěděla zhola nic“. Bylo jí sedmnáct let.

Po dokončení vzdělání v klášteře Ducha Svatého se vrátila domů. Psal se rok 1704. Jak sdělil otci své rozhodnutí? Cítila vnitřní odmítání, přesto stále znovu opakovala, a že se chce stát sestrou kapucínskou. Všichni ji od toho zrazovali: zpovědník, vychovatelky, otec, bratři, služebnictvo. Ona však se o čtyři dny později, byly právě Vánoce, dostavila do kapucínského kláštera Panny Marie Sněžné se slovy: „Chci se stát světicí.“ Jak bylo tehdy zvykem, musela nejprve projít zkušebním obdobím, které strávila v městské koleji Maggi, vedené Uršulinkami, teprve potom byla připuštěna k oblečení řeholního roucha.

Když skončil čtyřicetidenní půst, poslal ji hrabě Leopard na zábavnou cestu po různých městech Itálie. V Benátkách strýc Jan Baptista zorganizoval mnohá galantní setkání a jeden jeho syn se do hraběnky zamiloval a požádal ji o ruku. Markéta již téměř podlehla a téměř i odeslala lístek svému otci v tomto smyslu, ale její nejvěrnější služebná jí poradila, aby se nejprve poradila s Pánem, „aby měla jasno“. Strávila noc ponořena v modlitbách a ráno byla zcela rozhodnuta následovat hlas Božího povolání: „Vešla bych i mezi hroty kopí, abych tam vstoupila, natolik jsem si byla jistá, že konám vůli Boží!“

Vrátila se do Brescie, prošla kurzem duchovních cvičení na koleji Maggi a dne 8. září 1705 překročila práh kláštera Panny Marie Sněžné, doprovázena slavnostním průvodem kočárů. Pak oblékla hnědou kutnu a přijala nové jméno sestra Marie Magdaléna. Odloučení od rodiny se její citlivé povaze jevilo jako smrtelné roztržení. Takto tento okamžik popisuje ve svém životopise: „Ó Bože! Cítila jsem se tak zmatená! Vstoupily jedna po druhé moje družky, já jsem vešla jako čtvrtá v pořadí, a protože jsem byla poslední, kdo vešel, najednou mě silně objala jakási paní, kterou myslím nastražil ďábel, aby mě deprimoval. Udělala jsem ten krok s takovým úsilím, že věřím, že nemůže být větší ani ona síla, která odděluje duši od těla.“

Rok noviciátu pod vedením přísné a výstřední magistry a ve společnosti žárlivých spolusester novicek byl pro ni křížem zkoušek a vyprahlosti, natolik že v první zprávě pro komunitu byla Marie Magdaléna posouzena jako nevhodná pro kapucínský život slovy: „byla by zkázou kláštera“. Pak ale došlo ke změně magistry a při následujícím hodnocení hlasovaly řeholnice jednomyslně v její prospěch, takže dne 8. září 1706 se Marie Magdaléna s konečnou platností zasvětila Bohu složením řeholních slibů.

Vzhledem k jejímu každodennímu životu plnému těžké práce v chudém klášteře 18. století by se její klauzurní život, který trval 32 let, mohl zdát monotónní a bez oddechu, kdyby její vnitřní život nebyl jediným grandiózním panoramatem smysly postižitelné spirituality, kterou můžeme dnes pochopit z jejích pozoruhodných spisů, jež čekají na definitivní a kompletní vydání. Pro shrnutí její činnosti v klášteře stačí slova jednoho vzdělance, který se k jejímu duchovnímu životu vyjádřil následovně: Hraběnka Markéta, nyní sestra Marie Magdalena, „se následně stala pomocnicí v kuchyni, kuchařkou, nosičkou, zahradnicí, pekařkou, metařkou, šatnářkou, pradlenou, vlnařkou, obuvnicí, sklepnicí, švadlenou, kancléřkou či sekretářkou, vyšívačkou, pomocnicí v zákristii, a přestože nikdy nebyla pověřena funkcí ošetřovatelky, vykonávala dobrovolně ty nejponíženější a nejtěžší práce. Byla pak magistrou novicek, vrátnou, vikářkou a abatyší".

V roce 1708 v ní kurz duchovních cvičení, vedený jedním jezuitským knězem s výrazně jansenistickými rysy, vyvolal nadměrnou obavu z božské spravedlnosti, což vedlo až k tomu, že padla do mdlob a dostala velmi vysokou horečku. Nemoc byla od počátku velmi vážná a smrtelná, ale v důsledku osvícených rad zpovědníka, který vyslechl její dlouhatánskou zpověď přerušovanou pláčem, Marie Magdaléna pocítila dar dokonalého usmíření a plnomocného odpuštění svých hříchů a současně se i uzdravila ze své nemoci. Všemohoucí síla Boží v ní působila silou lásky a bolesti, která z ní udělala „pokrevní nevěstu“.

Veškeré i ty největší mystické dary u ní nacházely absolutní učenlivost. Její duchovní cesta vedla přes citovou modlitbu k vlité kontemplaci. Ona sama se pokusila o popis tohoto stavu: „Dodržovala jsem svůj postup pro rozmluvy s Bohem – píše ve své autobiografii – ale protože jsem to dělala s větší láskou a pilností, obávajíc se, že propásnu byť i jediný okamžik, odpovídal mi Pán vnitřně díky své nekonečné dobrotě těmi nejněžnějšími slovy. V takové chvíli jsem položila hlavu na zem a Pán mi z nitra mého srdce odpovídal: Drahá dcero, ty mě miluješ, ale já tě miluji nesrovnatelně více! Když jsem mu řekla: Pane, vezměte si moje srdce, protože já už ho nechci; cítila jsem, že je potěšen mou nabídkou a zdálo se mi, že vyňal moje srdce a na jeho místo dal to, které plane láskou, a já jsem nedokázala vydržet tolik žáru a ohně, omdlela jsem kvůli touze, která mě líbezně stravovala.“

Žár Boží lásky ji pomalu stravoval, a aby uhasila tento žár, ukládala si neuvěřitelná pokání, skrývané dokonce i před zraky lékařů. V malém životním prostoru, jakým byl klášter, procházela téměř bez povšimnutí. Žárlivost, nenávist nebo zvědavost některých sester, mladické kousky novicek a taktiky tajného pozorování, které si vymýšlely řeholnice, nedokázaly pošramotit její tajemství lásky a bolesti. Její překvapivá sebetrýznění, my bychom řekli v barokním stylu, tisíce jehliček zapíchaných po celém těle, důtky, kající pás, řezné rány, popáleniny ohněm a sírou přes drátěnou košili, nemluvě o tajuplných nocích a zázračném vnitřní působení Ducha, to vše probíhalo téměř tajně, pod rouškou každodenního života. „Celý můj život je šílenost. Trpím, když netrpím.“

Bylo by obtížné zveličovat její neuvěřitelné trýzně, „mučednice týraná rukou lásky“, jak ona sama napsala; ale její tělesná strádání byla překonána těmi duchovními a mravními. Čtyři řeholní sestry jí kladly překážky až do její smrti; jeden zpovědník dal spálit její spisy jako kacířské, jedna vikářka kláštera jí zakázala mluvit o duchovních věcech se svými bývalými novickami. Všechno snesla. Říkávala: „V těch nejobtížnějších věcech je zapotřebí jednat hrdinsky.“

Její duchovní zkušenosti, které se nám uchovaly díky početným autobiografickým rukopisům, které začala sepisovat z poslušnosti (Autobiografie, Komentář k duchovním zásadám otce Jana ze San Sansone, zprávy určené jejím duchovním vůdcům) a v kterých pokračovala na naléhání svých novicek (Duchovní výzvy, Výklad na kapucínské konstituce, Pojednání o pokoře) či z vnitřních popudů (Mystické dialogy). Jsou to spisy plné nadpřirozených zkušeností s Trojjediným Bohem, nauky o Ježíši Kristu, o křižování, o eucharistii, o Panně Marii. Až budou uveřejněny (připravuje se jejich vydání tiskem) budou představovat vrchol ženské mystické literatury 18. století.

Marie Magdaléna byla doslova strávena Boží láskou. Když v roce 1737 odstoupila ze své funkce abatyše, bylo její tělo zcela vysíleno. Upadala do dlouhých mdlob, takže spolusestry mohly konečně odhalit na jejím zmučeném těle stopy strašlivých pokání a stigmata různých trápení umučení Páně.

Její skon byl rychlý a klidný. Radovala se, když poznala, že se blíží její konec, a sestrám, které plakaly, s mateřskou něžností vkládala do úst ostružiny, které měla před sebou v malém košíku. Modlila se veršíky z Bible. Pak ji zaslechly šeptat: „Už jdu, jdu, Pane!“ A klidně zesnula. Stalo se tak 27. července 1737. Dosáhla téměř 32 let řeholního života a 50 let věku.