Základním pramenem, z něhož vychází toto pojednání o počátcích Řádu klarisek-kapucínek, jsou dokumenty shromážděné v knize „I Cappuccini, díl III., Roma 1992,“ a úvod, který k nim zpracoval Lázaro Iriarte. Hlavním přínosem Iriarteho studie je celistvý pohled na proces vzniku Řádu a jeho dějiny v prvních desetiletích. Jeho pojetí se neomezuje jen na tzv. oficiální proud soustřeďující se na klášter v Neapoli a osobu Marie Laurencie Longo jako zakladatelky, ale ukazuje šíři vzniku celého hnutí, v němž nacházejí své místo i proudy další, neméně podstatné. Výsledkem studie je pak nová představa o vzniku Řádu jako syntézy různých vlivů, tradic a podnětů; jako procesu, který po několika staletí ústí až k dnešní podobě Řádu v jeho integritě, v jednotné legislativě i spiritualitě. Cílem, k němuž studie směřuje, je pravdivý pohled na vlastní tradici a zároveň odhalení jednotících prvků, které překračují jednotlivé proudy hnutí a umožňují uskutečnit jednotu spirituality ve všech klášterech klarisek-kapucínek v dnešní době.