Základním pramenem, z něhož vychází toto pojednání o počátcích Řádu klarisek-kapucínek, jsou dokumenty shromážděné v knize „I Cappuccini, díl III., Roma 1992,“ a úvod, který k nim zpracoval Lázaro Iriarte. Hlavním přínosem Iriarteho studie je celistvý pohled na proces vzniku Řádu a jeho dějiny v prvních desetiletích. Jeho pojetí se neomezuje jen na tzv. oficiální proud soustřeďující se na klášter v Neapoli a osobu Marie Laurencie Longo jako zakladatelky, ale ukazuje šíři vzniku celého hnutí, v němž nacházejí své místo i proudy další, neméně podstatné. Výsledkem studie je pak nová představa o vzniku Řádu jako syntézy různých vlivů, tradic a podnětů; jako procesu, který po několika staletí ústí až k dnešní podobě Řádu v jeho integritě, v jednotné legislativě i spiritualitě. Cílem, k němuž studie směřuje, je pravdivý pohled na vlastní tradici a zároveň odhalení jednotících prvků, které překračují jednotlivé proudy hnutí a umožňují uskutečnit jednotu spirituality ve všech klášterech klarisek-kapucínek v dnešní době.

Když se roku 1212 na květnou neděli rozhodla svatá (tehdy osmnáctiletá) Klára opustit rodný dům a vydat se na cestu následování Krista po způsobu svatého (tehdy spíše za blázna pokládaného) Františka, rozhodně nemohla tušit, že tím pokládá základní kámen historie Řádu klarisek.

Ještě téže noci byla přijata Františkem i Menšími bratry v Porziunkuli, kde přijala znamení pokání: byly jí ostříhány vlasy a oblékla šat kajícníků. František ji pak odvedl do kláštera benediktinek sv. Pavla v Bastii a po nějaké době do kláštera San Angelo di Panzo, kam ji zakrátko následovala i její rodná sestra Kateřina, která přijala řeholní jméno Anežka (známá dnes jako sv. Anežka assiská).

Pravděpodobně v květnu 1212 přicházejí obě sestry do San Damiana, které přidělil assiský biskup Quido svatému Františkovi. San Damiano se jim stalo domovem po celý zbytek jejich života. Další následovnice na sebe nenechaly dlouho čekat. Většinou to byly Klářiny známé a přítelkyně, později i příbuzné (její 3 neteře, které byly všechny svatořečené; rodná sestra Beatrice, její matka Hortulana - obě později blahořečené). O sedmnáct let později žilo v malém klášteříku na 50 sester.

Během prvních let zachovávaly sestry řeholi svatého Benedikta, později řeholi sepsanou kardinálem Hugolinem a řeholi, kterou sestavil papež Innocenc IV. Žádný z těchto legislativních textů však nevystihoval charisma Chudých sester, jak se společenství v San Damianu nazývalo. Nejvyšší chudoba (život bez hmotného zajištění) a duchovní pouto s Menšími bratry byly stěžejními prvky, o které svatá Klára bojovala celý svůj život. Její boj byl doveden do vítězného konce, když krátce před smrtí 9. srpna 1253 dosáhla schválení své Řehole.