Marie Klára Kuefstein(1878-1933)

Guidobaldina (řeholním jménem sestra Marie Klára) se narodila Františkovi Kuefsteinovi a Marii Pacis Odescalchiové 19. června 1878 ve Vichofenu, na území vídeňské provincie. O dva roky později se její rodiče přestěhovali do Říma, kde byla Guidobaldina vychovávána v klášteře Urozených oblátek sv. Františky Římské v Tor de’ Specchi. Dne 31. května 1896 tam vstoupila pod jménem Marie Tereza a zůstala 25 let.

Číst dál: Marie Klára Kuefstein(1878-1933)

List z roku 2007

List generálního ministra Řádu menších bratří José Rodríga Carballa sestrám klariskám: V Klářiných stopách/ Slavnost sv. Kláry

 

„Hledači smyslu“: 

     Žijeme v době, kdy jsme postaveni tváří tvář mnoha otázkám a výzvám, které nám každý den adresuje život a historie. Jsou to otázky, které přichází od lidí, se kterými se potkáváme, z historické a církevní situace, ve které žijeme, ale jsou to také otázky, které se rodí uvnitř našich srdcí a které nás nutí znát pravdu a jistotu v našich životech. První návrh, který bych chtěl dát, je, abyste nepotlačovali tyto otázky, nebo z nich utíkali jako od pokušení nebo negativní provokace. Měli bychom se pokusit pochopit je jako otázky, které se nás ptají po nové a obnovené opravdovosti života. Hlavní cesta sdílení s otázkami života - a ptáme se takto sami sebe? - je v přijetí pozvání k objevení smyslu toho, jak žijeme a co děláme. Je důležité, dnes víc než kdy jindy, najít ještě jednou smysl naší životní volby.

Číst dál: List z roku 2007

Tichá pošta sv.Kláry II: Východiska kontemplace

Poté, co jsme se pokusili objasnit význam pojmu kontemplace, nás v tomto dílu čekají její východiska – neboli jisté přípravné kroky, které by měly kontemplaci předcházet, a to jak v jejím širokém smyslu, tak i v životě modlitby.

 

Kroky jsou tři a odvíjejí se (jako celá kontemplace) ve dvou rovinách, které se během našeho života jistě několikrát zopakují s různou intenzitou i frekvencí podle osobního založení a osobní duchovní cesty každého z nás. Tyto dvě roviny odpovídají vrcholům církevního slavení, proto bychom je mohli nazvat: rovina adventní vrcholící narozením Krista a rovina postně-velikonoční se svým vrcholem v setkání se Vzkříšeným. Kroky samotné pak mají tuto podobu:

 

  • TOUHA (odpovídající cestě očistné)

  • ZKUŠENOST VLASTNÍ PRÁZDNOTY (odpovídající cestě osvětné)

  • ZTIŠENÍ (odpovídající cestě sjednocení)

Číst dál: Tichá pošta sv.Kláry II: Východiska kontemplace

Sv. František a radost Vánoc

 „Příteli, o těchto Vánocích ho chci vidět!“ To řekl na začátku prosince roku 1223 František z Assisi svému příteli Giovanni Velitovi, vlastníku kopcovitých pozemků v Grecciu, nedaleko Rieti. A Světec svému příteli vysvětlil, co tím míní „vidět“ Vánoce. Z tohoto nápadu se zrodily jesličky tak, jak je zná křesťanská kultura, zbožnost i západní umění.

 

František je věřící dětského srdce s vřelou a radostnou fantazií. Jeho víra „vidí“ to, v co věří, ale schází mu „objekt“ k vidění v konkrétní podobě a formě; a tak se Chudičký v době železa a ohně, a také velkých básníků a proroků víry, nespokojuje s prázdným místem ve znázornění narození Božího Syna. Díky svým poutím do Říma znal mosaiky o Narození z velkých basilik, ale to mu nestačilo. Na těchto vznešených obrazech je Boží Syn, třebaže zavinutý do plének, téměř vždy znázorněn jako královský syn, s vážnou tváří, bez oné záře nevinnosti a dětství.

 

Číst dál: Sv. František a radost Vánoc

Ve stopách Beránka VI: Františkův plášť

Z předchozí kapitoly již víme o tom, jak se společenství Františkových bratří šířilo po celé Itálii, i o tom, jakého přijetí i úspěchu se jim dostalo ve Florencii. Jejich životní příklad byl strhující, oslovoval jak muže, tak i ženy. Proto se není co divit, že se nad Florencií, na nedalekém vršku zvaném Monticelli, objevuje první skupinka „statečných“, která pod vedením paní Avegnente touží žít tak jako sestry v San Damianu, jak se o nich dozvěděly z vyprávění bratří. Také ony s dychtivostí očekávají příchod bratra Františka a právě v tuto chvíli, jak se zdá, Prozřetelnost rozdává své dobře zamíchané karty...

Číst dál: Ve stopách Beránka VI: Františkův plášť

O touze apa Pafnuncia dotknout se Boha

Otcové pouště, mniši, kteří žili ve IV. století v Palestině, Egyptě a Sýrii, opouštěli města a ruch společenského života, aby se v samotě a mlčení věnovali pouze Bohu. Jako svědkové křesťanské víry prožívané v jednoduchosti a radikalitě nám zanechali dědictví kratinkých textů – "výroků" – oplývajících lidskou zkušeností i evangelní moudrostí. 

Představitelem následujících článků je apa Pafnuncius, tak jak jej ve své knize zachytil o. Fabio Ciardi. O původu apa Pafnuncia není známo téměř nic, ovšem jeho výroky zanechávají obraz člověka natolik blízkého, natolik lidského, že ani časová vzdálenost, ani nehostinnost pouště nemůže zabránit dnešnímu uhoněnému hledači Boha, aby usedl u jeho nohou a zaposlouchal svou duši do moudrosti, která uvádí do poznání Boha – jednoduše a radikálně.

Číst dál: O touze apa Pafnuncia dotknout se Boha