František si byl dobře vědom významu Apoštolského vyznání víry; a stejně tak i jeho bratři, zvlášť když v Nepotvrzené řeholi ve III. kapitole je bratřím laikům doporučeno, aby ho recitovali vícekrát za den, ve stanovených dobách liturgické modlitby.

 

Vždyť od klíčového okamžiku Františkova obrácení byl jeho život veden vírou, a to ne nějakou vírou v nějakého Boha, ale vírou v Boha Ježíše Krista předávanou a opatrovanou římskou Církví, obdivuhodně shrnutou v onom Credu, které obsahuje všechny pravdy nezbytné ke spáse.

 

Toto stejné přesvědčení pak vyžadoval i od svých bratří: dříve než byli přijati, měli být přezkoušeni „z katolické víry a ze svátostí Církve“ (Potvrzená Řehole, II).

 

Číst dál: Felice Accroca: Sv. František a Credo

Doba postní si ubíhá svým tempem v týdenních frekvencích a možná se to stává i vám, že si kladete otázku, co s rozjetým vlakem...

Lidé se nás čas od času ptají na nějaký ten typ, jak dobře prožít dobu postní, a doufají, že klášter je to pravé místo, kde se nápady sypou z rukávu. Je pravda, že rukávy hábitu jsou široké, ale přesto námahu s hledáním té správné cesty nejen dobou postní nijak neulehčují. Naštěstí ale existují ti, které je dobré jako trumf z rukávu vždycky vytáhnout. Svatý František, když se ho bratři i prostí lidé ptali, co mají dělat, odpovídal krásným způsobem: Hledejte, jak se líbit Pánu, a to s Božím požehnáním dělejte...“

Že jsme opět tam, kde jsme byli? Na této cestě hledání však nejsme sami, a proto rukáv sem, rukáv tam, přece jen se dá vysypat pár inspirací na to, jak se líbit Pánu – tedy jak se aspoň v maličkostech připodobnit Tomu, který je Milovaný, milovaný Syn:

Číst dál: Mini aktivitky v době postní

Anežčin pobyt ve Florencii nese dobré ovoce. I přesto že ji občas přemáhá stesk po známém prostředí a Klářině blízkosti, dokáže naplnit očekávání florentské komunity, které vtiskuje životní styl Chudých sester. Sestry si ve Florencii získávají dobrou pověst a ta se začíná šířit po celém Toskánsku i za jeho hranice. Ke kardinálu Hugolinovi docházejí nové žádosti o sestry, které by i jinde uváděly existující společenství do tohoto způsobu života. Mezi jinými projevuje zájem také arcibiskup z Milána, kam je nakonec vyslána s. Giacoma, věrná průvodkyně naší Anežky ve Florencii. A o tom, jak se vedlo sestrám v Miláně a že cesty Boží jsou nevyzpytatelné, ale v každém případě že vedou vždycky domů, je i tato další část Anežčina příběhu s lehce vánoční epizodou.

Číst dál: Ve stopách Beránka IX:Stopy vedou domů

Evangelium podle Matouše 13, 31-32

-II.část

Království nebeské je jako hořčičné zrnko.“

Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je z něho strom a ptáci hnízdí v jeho větvích.“

V minulém díle jste se dočetli:

Bůh je naše jediné útočiště, naše pevnost, kde se můžeme skrýt. Jen JEMU můžeme svěřit svůj život, vše, co jsme a co máme. Vždyť jedině ON může zachránit a spasit naše životy.

A co nás čeká tentokrát?

Číst dál: Koutek-Skrýš(2.část)

Drahý čekající človíčku!

 

Na co právě čekáš? Někdo čeká na to, že udělá maturitu nebo státnice a skončí školu. Někdo čeká na to, až najde životního partnera. Někdo čeká na práci. Někdo čeká a čeká a čeká, že se změní jeho život… Na co čekáš právě teď Ty? Advent nás vede k tomu, abychom čekali na Pána, až přijde.

Číst dál: Adventní Dopis pro Tebe

Guidobaldina (řeholním jménem sestra Marie Klára) se narodila Františkovi Kuefsteinovi a Marii Pacis Odescalchiové 19. června 1878 ve Vichofenu, na území vídeňské provincie. O dva roky později se její rodiče přestěhovali do Říma, kde byla Guidobaldina vychovávána v klášteře Urozených oblátek sv. Františky Římské v Tor de’ Specchi. Dne 31. května 1896 tam vstoupila pod jménem Marie Tereza a zůstala 25 let.

Číst dál: Marie Klára Kuefstein(1878-1933)