Marie Diomira od Vtěleného Slova(1708-1768)

Ctihodná Marie Diomira (Maria Teresa Serri) se narodila 23. února 1708 v Janově švýcarským rodičům Janu Serrimu a Tereze Curtiové a byla pokřtěna jménem Marie Tereza. Její dětství bylo poznamenáno intenzivní touhou po vědění, modlitbě a utrpení. Ve třech letech začala spolu se svou sestrou chodit do školy. Od té doby se ráda dlouho zavírala ve svém pokojíčku, kde chtěla zakusit Ježíšovy bolesti.

Tichá pošta sv.Kláry III: Princip kontemplace

PRINCIP FRANTIŠKÁNSKÉ KONTEMPLACE: CHUDOBA 

Z toho, co bylo řečeno v předchozích dílech, jasně vyplývá, že chápat kontemplaci jako způsob úniku z „pozemské reality“, jako vstup do tajemna s nejasným očekáváním zážitku, není na místě. Kontemplace je úzce spojena s následováním Krista a pohyb, který je jí vlastní, není na prvním místě „výstup“, ale naopak „sestup“. Sestup do vlastní životní reality, která se ve světle Kristova kříže stává prostorem setkání člověka s Bohem. Vlastností křesťanské kontemplace je hluboký smysl pro realitu, která v sobě vždy nese a odzrcadluje tajemství Vtělení. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ani nejhlubší mystické zážitky nejsou zbaveny této pečeti, spíše naopak jsou o to hlubším závazkem poznané a nazírané vtělit a učinit přítomným v tomto současném světě. Kontemplace je záležitostí tohoto světa.

List z roku 2008

List generálního ministra Řádu menších bratří José Rodríga Carballa sestrám klariskám: V Klářiných stopách/ Slavnost sv. Kláry

 

„Evangelní ženy“:

 

     Evangelní jednoduchost života, která se žila v San Damiano, a silné pouto, které spojovalo sestry, byly vytvořeny bezprostředně při výpovědích, které Klářiny sestry dávaly během procesu kanonizace. Tyto dva prvky jsou úzce spojeny, protože společenství mnohem více roste ve sdílení zkušenosti víry členů, kteří ho tvoří, ze kterých pravé pouto vychází, tak je společenství mnohem více evangelní: „Společenství se rodí právě ve sdílení darů Ducha, ve sdílení víry a ve víře, kde mnohem více sdílíme tyto věci, které jsou středem života a životně důležité, tak mnohem více pouto společenství roste na síle“ (BŽS=Bratrský život ve společenství 32).

C.M. Martini: Tajemství vánoční radosti

Jesličky jsou něco velmi prostého, čemu děti rozumí. Jsou sestaveny možná z více figurek různých velikostí, tvarů, ale to podstatné na nich je, že všechny nějak směřují nebo se dívají stejným směrem – k jeskyni, kde Maria a Josef s oslíkem a volkem očekávají Ježíšovo narození a nebo se k němu sklánějí v prvních okamžicích po jeho narození.

Tak jako jesličky, je i celé tajemství Vánoc, tajemství Ježíšova narození v Betlémě, extrémně prosté, a proto je provázeno chudobou a radostí. Není snadné rozumem vysvětlit, jak tyto tři věci mohou být pohromadě. Ale pokusme se o to.

Tajemství Vánoc je jistě tajemstvím chudoby a ochuzení: Kristus, ačkoli byl bohatý, stal se pro nás chudým, aby se nám připodobnil z lásky k nám a především z lásky k těm nejchudším.

Felice Accroca: Sv. František a Credo

František si byl dobře vědom významu Apoštolského vyznání víry; a stejně tak i jeho bratři, zvlášť když v Nepotvrzené řeholi ve III. kapitole je bratřím laikům doporučeno, aby ho recitovali vícekrát za den, ve stanovených dobách liturgické modlitby.

 

Vždyť od klíčového okamžiku Františkova obrácení byl jeho život veden vírou, a to ne nějakou vírou v nějakého Boha, ale vírou v Boha Ježíše Krista předávanou a opatrovanou římskou Církví, obdivuhodně shrnutou v onom Credu, které obsahuje všechny pravdy nezbytné ke spáse.

 

Toto stejné přesvědčení pak vyžadoval i od svých bratří: dříve než byli přijati, měli být přezkoušeni „z katolické víry a ze svátostí Církve“ (Potvrzená Řehole, II).