Sv. Veronika Giuliani(1660-1727)

1660 27. prosince: narození v Mercatello nad Metauro (říčkou). 28. prosince: pokřtěna na jméno Voršila.

1661 12. červen: na slavnost Nejsvětější Trojice zakusila údajně první projevy zvláštní Boží přízně.

1663 Sotva tříletá často hovoří s Dítětem Ježíšem a s Madonou.

1666 – 67 Naslouchá čtení života mučedníků a svaté Růženy Limské a chce napodobovat tyto vzory.

1667 28. dubna: ztrácí matku. Biřmování spolu se sestrou Luisou.

1669 Pobyt v Plaisance s otcem.

1670 2. února: první svaté přijímání ve věku 9 let.

1672 Návrat do Mercatella pod ochranou strýce Rasiho. Voršila začíná s vnitřní modlitbou. Rozhoduje se stát se řeholnicí.

1674 – 76 Období prudkých bojů za povolání.

1677 17. července: je přijata u kapucínek v Citta di Castello. 23. října: opouští otcovský dům. 28. října – obláčka. První vytržení mysli. Vnitřní zkoušky a odpor okolí.

1678 1. listopadu: řeholní sliby. Vnitřní zážitky – Ukřižovaný ji objímá.

1681 4. dubna (Velký pátek): Ježíš jí klade na hlavu trnovou korunu. Je „prostřednicí“ mezi Bohem a hříšníky.

1683 – 90 Touha trpět u Veroniky roste. Roky velkých tělesných kajících skutků. Na prsa si vyrývá jméno Ježíš. Má účast na nesení kříže. V jejím srdci je postaven kříž.

1685 28. května: smrt Františka Giulianiho, jejího otce.

1688 17. září: je zvolena novicmistrovou (má 27 let) a zůstává v

úřadě do 18. září 1691.

1693 Duben: začíná písemně sdělovat milosti, které přijímá, na rozkaz Otce Bastianelliho. 12. prosince začíná psát své Diario (deník).

1694 3. dubna: vidění vnitřního zámku čistého utrpení. 11. dubna (velikonoce): mystický sňatek. 3. května vidění kalicha trpkostí. 3. října stává se novicmistrovou – podruhé.

1695 20. března: Ježíš jí nařizuje tříletý přísný půst. 8. září: dostává dovolení živit se jen chlebem a vodou.

1696 25. prosince: Ježíš jí zraňuje srdce šípem, rána často krvácí.

1697 31. března: první generální zpověď v přítomnosti Krista a nebeského dvoru. 5. dubna (Velký pátek): vtisknutí stigmat. 7. dubna (velikonoce): „opravdový sňatek“. 2. května: „milující srdce“ nahrazuje „srdce raněné“, poprvé. 4. května: dovolení po pět let denně přijímat. 16. května: věčné sliby do rukou Ježíšových. Abatyše na ni posílá žalobu Svatému Oficiu. 12. července: „Připrav se na velké soužení“. 12. srpna: okouší tekutinu kanoucí z rány v Kristově boku.

1698 21. března: z volební kapituly komunity je Veronika, proti Boží vůli, vyloučena. (II, 377) Je sesazena z úřadu novicmistrové. 25. prosince: poslední zmínka o mimořádných kajících skutcích.

1699 Duben: strupy po stigmatech na rukou a na nohou jsou odstraněny. 23. června – 12. srpna – po 50 dní odloučena od sester nuceným pobytem na ošetřovně. Zbavena aktivního i pasivního hlasu, má zákaz chodit do hovorny a psát dopisy, s výjimkou zpovědníkovi a svým řeholním sestrám. Na příkaz Svatého Oficia vyšetřována a zkoušena.

1700 5. dubna: Ježíš ji dává asketický program. 29. dubna: stává se žačkou Panny Marie. Skryté rány v srdci. Důraz na askezi. Pozornost obrácená na vnitřní očišťování. „Zpodstatňování“ (Intrinsection).

1701 Je přesvědčena, že brzy zemře. 12. srpna: „Ne umřít, ale žít kvůli utrpení“. „Smrt ducha“.

1702 2. května: připravuje se na smrt. 5. října: Boží soud. 8. – 12. prosince: zaražení pěti šípů do srdce. 24. prosince: „Veronika od Ježíše a od Marie.“

1703 6. února: vtisknutí nástrojů Umučení do jejího srdce. 3. června: je opět novicmistrovou. Červenec: Svaté Oficium zpřísňuje svá opatření.

1704 Srpen – říjen: těžké onemocnění.

1705 2. červenec: tři srdce: Ježíšovo, Mariino a Veroničino se stávají jedním.

1708 21. listopadu: obětování sebe Ježíši – Mariinýma rukama.

1710 Sedm mečů Mariiných bolestí zasazeno jí do srdce.

1711 Stále více se dostává do středu Maria. 1. – 3. srpna: pečeť a tři písmena V F O jsou jí vtištěna do srdce. 19. listopadu: je jí zjeveno heslo „Pramen milosti“, napsané na pečeti.

1712 6. ledna: nabízí se jí kalich plný Ježíšovy Krve, druhý plný slz Panny Marie. 15. ledna jí Panna Maria určuje druhého anděla strážce.

1714 Dva měsíce je pod kontrolou Otce Crivelliho. 15. září: poprvé „milost tří milostí“. 29. – 30. listopadu: mimořádné obnovení Umučení. 10. prosince putuje ve vidění do Loreta.

1715 Mystické spojení s Marií.

1716 7. března: Svaté Oficium odvolává zbavení aktivního a pasivního volebního hlasu. 5. dubna Veronika zvolena abatyší. Stavba nového klášterního křídla.

1717 8. října: požár klášterní kaple, uhašen zákrokem Panny Marie.

1718 24. října: vizitace generála kapucínů.

1719 3. dubna: znovu zvolena abatyší. „Veronika od Boží vůle, dcera a profeska přesvaté Marie.“

1720 14. srpna: začíná psát, co jí diktuje Panna Maria. 6. prosince: „Ne zemřít, ale poslouchat.“

1721 Zařízení olověného vodovodního potrubí pro zásobování kláštera vodou.

1722 17. dubna: opět zvolena abatyší.

1723 15. srpna (a potom často): trojí: „ještě víc, ještě víc, ještě víc!“

1724 4. srpna: „Neumřít, ale trpět.“

1725 13. května: potvrzena v úřadě abatyše. 28. října: osvícení o jejím utvrzení v milosti.

1726 5. duben: 19. výročí stigmat. 17. září: stigmata naposledy krvácí.

1727 25. března: poslední stránka Diaria. 6. června: ochrnutí. 9. července: za svítání umírá.

6. prosince zahájení předběžného procesu o Veroničiných ctnostech a zázracích.

1745 3. července: dekret o zahájení jednání o blahořečení.

1796 25. dubna: apoštolský dekret o hrdinských ctnostech.

1804 17. června: blahoslavená.

1839 26. května: svatořečení.

 

LAZARO IRIARTE:SVATÁ VERONIKA GIULIANI

Závrať z Boží lásky

Etapy Veroničiny mystické cesty


Potom všem, co jsme doposud řekli, musíme ještě vyvinout úsilí, abychom podle možnosti stanovili diferencovanou posloupnost rozličných fází Božího působení v životě světice, a toho, jak ona odpovídala na božské iniciativy. Nepovažuji za nesnadné zařadit takovou strukturu v čase, když vezmu za základ jednak zprávy z jejího vlastního životopisu, jednak její Diario (deník) a přitom nezanedbám fakta, známá z jiných pramenů, která měla silný vliv na její duchovní vývoj. Jedná se například o postupné zpovědníky, o postoj diecézních prelátů, o zákroky Svatého Oficia, o rekreace komunity a o odpovědné funkce, které tam zastávala a konečně, ne však na posledním místě, o tom, jaký vývoj způsobil její věk. Nemůžeme studovat ze stejného pohledu první zkušenosti Voršily dítěte nebo dospívající dívky a zkušenosti sestry Veroniky v zápalu horlivosti let noviciátu a těsně po řeholních slibech, ani bouřlivé reakce mnišky v její třicítce nebo vyrovnanost, k níž dospěla po třicítce a nepovšimnout si přitom patologických složek této zkušenosti.

1. Etapa - Voršila Giuliani: od dětského mimetizmu (sklon k napodobování a hraní) k úplné odpovědi lásky (1660 - 1677) 

Jako přirozené můžeme připustit, že Veronika sepisující své vzpomínky ve věku, kdy už byla zvyklá na záplavu mimořádných milostí splývajících na její duši, hleděla na své vzdálené dětství v tomto světle a se současným přesvědčením, že všechno v jejím životě bylo ryzím zázrakem lásky „Boha, šíleného láskou“. Rovněž považujeme za jisté, jak jsme řekli, že rodinné ovzduší formovalo ušlechtilou a tvořivou citlivost malé Voršily. Přes to všechno musíme konstatovat, že projevy Božského zalíbení překvapivým způsobem překračovaly normální cesty: už od té doby bylo pro dítě skutečností, kterou později tolikrát slyšela potvrzovat slovy ze rtů svého Božského Ženicha a nejsvětější Panny Marie: „V tobě mám zvláštní zalíbení.“

První podoba, samozřejmě ještě dětské modlitby, ji pudila zabývat se svým Ježíškem, podobně jako děvčátka jejího věku vedou osamělé hovory se svými panenkami. Z této zkušenosti, která nebyla jenom dětskou hrou, jí zůstalo zalíbení představit si Ježíše jako dítě: ne vždy jako novorozeňátko, nýbrž často jako už většího chlapečka ve věku šesti nebo sedmi let.

Druhou podobou modlitby, neméně vlastní tomuto něžnému věku, byla její záliba stavět oltáříčky: tato hra ji bavila dlouho, usměrňovala její vrozenou tvořivost a živila její zbožnost.

Přicházíme k třetí podobě hry, která se rozvine tak, že se brzy stane jejím zvláštním způsobem, jak milovat a jejím základním posláním: horečná touha chtít okoušet chuť tělesné bolesti. Poukázali jsme už na úlohu, kterou u ní hrál dětský mimetizmus; když však dospívající objeví v obraze ukřižovaného Krista ne společníka svých her, nýbrž celé velké tajemství lásky a bolesti, stává se z mimetizmu následování, soucítění, účast, usmiřující pokání.

Malá Voršila si hraje a miluje a tím se celým šlechetným a neklidným srdcem otvírá božským výzvám. Božský Ženich jí dává velice brzy pociťovat svou intimní přítomnost. Zdá se, že v den svého prvního příjímání jako devítiletá poprvé opravdu zakusila vlité rozjímání (soustředění). To se potom stávalo často. Pro svou živost a povahovou pohyblivost nebyla však schopná se soustředit na rozjímání, jak to sama říká: hned, jakmile se jí podařilo tam dojít, ihned se dostavilo vlité vyřazení činnosti jejích vnitřních schopností (suspension).

Stále více se cítila puzena k vnitřní modlitbě (oraison): čím více se v tom cvičila, tím více pociťovala prázdnotu, kterou zakrývalo to, co přinášelo uspokojení pozemské. Voršila věděla, že je jiná, poznávala se jako taková a ostatní na ni též jako na takovou pohlíželi. Měli ji rádi, bavili se jejími zarážejícími nápady, snášeli její „nezpůsoby“, ale zároveň pociťovali nejistotu před jejím čistým a hlubokým pohledem, před jejím způsobem věci vidět a oceňovat a přitom nezradit pravdu. To jí bude provázet po celý život: stane-li se něčí život zcela průzračný a pokojný v Bohu, stává se rovněž nepohodlný pro ty, kdo denně žijí v jeho blízkosti.

Když v 17 letech už je hotova utéci do kláštera, ví už dobře, co jsou to boje a očisťování, bolestná odříkání a do kláštera si přináší zcela osobní a autentický zvyk, že v sobě slyší Božského Ženicha opakovat slova: „Ty mi patříš, nepochybuj o tom!“

2. Etapa - V uspořádaném životě v klášteře: uprostřed mrzutostí a útěch dostává podobu milovaný kříž (1677 - 1681)

To, co prožívala sestra Veronika v noviciátě, prožívají obvykle všechny dívky v podobných situacích: hořela touhou, aby se to stalo, a když se konečně ocitla ve zdech své klášterní komůrky, nemohla usnout pro nesmírný jásot v duši; po několika dnech, jak sama píše, se objevilo znechucení, odpor ke všemu, pocit zklamání. Byla zvyklá hledat svého Boha spontánně a vnímat jeho přítomnost ve vždy novém setkávání tak, jak to přirozený život zařizuje kvůli požadavkům ducha, a teď se musí držet jednotvárného společného rytmu, kde i nejmenší podrobnosti jsou předem stanoveny, kde uniformita se považuje téměř za nejdůležitější hodnotu, a kde spontánnost se snadno hodnotí jako podivínství. Později objeví smysl pravidelnosti a stejných cvičení a bude je pěstovat sama a také k nim povede ostatní. Byla to bolestná epizoda a užitečné očisťování.

Největší nesnáze ji působí zapojit se do skutečných požadavků společného života. Když přišla poprvé do kláštera, sestry za klauzurní mřížkou, jejichž tváře nebylo vidět a pouze bylo slyšet jejich hlasy, jak se ozývají v ovzduší přísnosti a kajícnosti, ji připadaly podobné andělům. Nyní si musela uvědomit zcela jasně, že sestry jsou sice dobré, ba i svaté, ale přece jsou to jen ženy.  Čestné jednání má ráda nadevšechno a přece nemůže počítat ani s jednou sestrou, které by se mohla svěřit se svými těžkostmi. Ve své první zprávě píše: „Myslela jsem si, že mezi námi se už víc nemluví o tom, co jsme si jednou řekly. Když jsem však jednou přestavené vyprávěla o svém pokušení, náhodou jsem zaslechla, jak to říká jiné sestře. Ihned jsem se rozhodla už nikdy nic neříkat. Také jsem to udělala… Nesvěřila jsem se nikdy představené ani novicmistrové, ba ani zpovědníkovi.“

Kromě toho trpce konstatuje, že je terčem žárlivosti a nelaskavostí, že mnišky jí říkají malé děvčátko, ani ne tak pro její věk, ale spíše pro její prostotu a její čistý pohled. (52) Když však v ní objeví neobvyklou duchovní a lidskou zralost, starší sestry se začnou cítit zpochybňovány ve své přizpůsobivosti (konformizmu) a novicky jí začnou závidět, hlavně jedna z nich. Je to vlastně normální, ale přímá povaha Veroničina si to nedovedla vysvětlit.

Když už situace byla dost závažná a jedna spolusestra ji chtěla ponížit v očích novicmistrové vymyšlenou rozmluvou, kterou údajně s Veronikou měla, Veronika raději hodila odpovědnost na démona, který na sebe vzal její podobu. Když už byla po slibech a jednou za ní novicmistrová přišla s příkazem, že nesmí se zpovědníkem mluvit o svých zkušenostech, protože to vyvolává těžká podezření vůči jeho osobě, Veronika opět dospívá k přesvědčení, že se démon převlékl. Nedovedla pochopit, že by se matka novicmistrová, které si vážila, mohla chovat takovým způsobem. Své mínění nezmění ani potom, co se na druhý den dozví, že ihned propustili zpovědníka asi z toho důvodu, že věnoval mnoho času této malé sestře, obdařené tak zvláštními milostmi rozjímavé modlitby. (53)

Duch mladé sestry profesky, vyléčený z laciného idealizmu, přitom však víc než kdy jindy přístupný touhám po sebezapírání a úzkém spojení s Božským Ženichem, byl zaléván proudy svrchovaného světla a po okamžicích nekonečné něžnosti, kdy zakoušela bláznovství lásky, přicházely chvíle dlouhé nepřítomnosti Milovaného, kdy volala svého Ženicha slovy horoucí lásky.

V těchto létech formace a poslušnosti k matce novicmistrové navenek všechno mezi Bohem a její duší probíhalo bez nesouladu, ne však bez vnějších projevů, které jasně prozrazovaly více než běžný vnitřní život.

Právě v těchto létech se cítila povolána, dalo by se říci, dát konečnou podobu svým hodinám utrpení, které na sebe horlivě brala za spásu duší. Asi od roku 1681 dostala v ní jasné obrysy idea, obětovat se jako prostřednice mezi Bohem a hříšníky, za něž na sebe brala smírné kající skutky.

3. Etapa – Překypující mládí: výbušná láska, mystika kříže, žízeň po kajících skutcích, neobyčejné zkušenosti. (1681 – 1697).

Toto období spadá mezi dva pozoruhodné jevy tělesného rázu: korunování trním (4. dubna 1681) a stigmatizace (5. dubna 1697); první se stal, když Veronika dosáhla 20 let věku a druhý, když jí bylo 36. Mladá profeska, která od mládí už byla celá zapálená, stává se nyní životem neustále spalovaným požáry, kterým nemůže zabránit, po nichž přicházejí doby úplného vyčerpání v totálním suchopáru a opuštěnosti, kdy se její duch přimyká jedině k víře. Je to rovněž celý řetěz vytržení a vidění, bojů s démonem silně vyzbrojeným, hlavně tehdy, když se modlí nebo obětuje za hříšníky. Jsou zde však také sladká „objetí“ Milovaného v libém spočívání, s hojností světla a nevýslovných sdělení o bytí Boha a o jeho dokonalostech, hluboké zkušenosti sjednocení, v nichž jí Nejvyšší Dobro dává účast na své Lásce a obšťastňuje ji svou činností.

Za to, že můžeme znát skutečnost těchto zkušeností, přesně a krásně popsaných na stránkách Diario v létech 1693 – 1694, vděčíme příkazu Otce Cappellettiho, aby o tom napsala.

Školou lásky, opravdové lásky,  je však pro naši světici utrpení. Není pro to jiná kniha, než Ježíš ukřižovaný. Právě roku 1683 „v mém pátém roce v řeholi, začala ve mně růst touha trpět.“ (I,42). Už jsem uvedl, jaké byly projevy těchto „bláznovství lásky“, které se vylévaly v podobě nejrůznějších tělesných trestů a projevů. Vypráví o nesčetných bláznovstvích lásky: pláče, zpívá, zvoní na zvon včas i nevčas, zve sestry, aby oslavovaly Lásku, uprostřed noci běhá po zahradě… celá bez sebe a neschopná ovládnout tento zápal.

Rok po roce se na jejím těle objevují znamení, která jsou pro ni a pro její zpovědníky jakousi pečetí, kterou Bůh sám chce potvrdit postupný vzestup jejího ducha: po trnové koruně, kterou dostala na Velký pátek 1681 a která se stále objevuje, přichází brzy prožitek nesení kříže, který ji způsobí trvalé snížení klíční kosti pravého ramene, a potom dar malého kříže, zasazeného jí do srdce. Roku 1694 dostává živou ránu do srdce; 26. května 1696 prožívá druhou ránu, bolestnější, stále však jen vnitřní; rána, kterou ji zasadí Dítě Ježíš 25. prosince téhož roku, jí probodne srdce šípem, je viditelná a krvácí. Všechno dosahuje vrcholu na Velký pátek 1697 v tisknutím stigmat nebo-li ran po hřebech na rukou a na nohou a po kopí v boku. Konečně je vyslyšena její horoucí touha být „ukřižována s ukřižovaným Ženichem“ a právem se může nazývat „nevěstou Ukřižovaného.“

Této záplavě darů a znamení postupného uchvácení Nejvyšším Dobrem odpovídá proces prohlubování poznání samé sebe a pasivních očisťování, což pokořuje vlastní já a zbavuje ho iluzí, přivádí ho k bezmoci, k jeho vlastní nicotě. Už je zde jen Všechno, Bůh, jeho všemohoucnost, jeho vítězná láska.

Veronika se pro své společenství stává hádankou. Z jedné strany nelze pochybovat o vysokém stupni její rozjímavé (vnitřní) modlitby, o vyšším osvícení, kterého se jí dostává a projevuje se v jejích slovech, o její lásce plné odříkání, o její pokoře a přesné poslušnosti; z druhé strany vyvolává u všech sester otázky, hlavně v noci, kvůli svým výstřednostem, svými nočními vycházkami do zahrady, kajícnostmi, které vyhledává, především lomozem kolem sebe, který mnozí slyší, když démoni na ni útočí. Sestry se nakonec uklidní, když zvědí, že zpovědník i biskup kontrolují všechny nezvyklé podoby tohoto života. Závažnou řečí však je, že se vydává za reformátorku. Přece však, přes všechno, co se s ní děje, ji na tři roky 1688 svěřují úlohu vychovávat novicky. Má teprve 27 let. Znovu ji do této funkce uvedou roku 1694.

4. Etapa – Dvacet let velkého očisťování: vnější pokořování, vnitřní zkoušky, návrat k askezi, „zvnitřňování“ po všech stránkách, Maria, vůdkyně a učitelka (1697 - 1716).

Žádný světec nedosahuje dokonalosti jako nějaké konečné mety: dokud putuje na této zemi, zůstává stále schopný „stát se dokonalejším“ a tedy schopný „očisťování“. Je proto normální, že když prochází touto „očistnou cestou“, prochází - životním očistcem, pro který svatý Jan od Kříže užíval výrazu „noc ducha“.

Přijetí stigmat se u Veroniky Giuliani stává vrcholným bodem vášnivého a viditelného připodobnění Kristu ukřižovanému a zároveň výchozím bodem druhého procesu, – probíhajícího v určitém smyslu v opačném směru k tomu prvnímu – procesu zvnitřňování nebo podle její terminologie zpodstatňování. Můžeme předpokládat, že jít tímto směrem jí pomáhali její zpovědníci, především Otec Cappelletti, na kterého zapůsobily reakce vyvolané skutečnými stigmaty, když se to dozvěděla veřejnost a Otec Tassinari. Ten se stal pravidelným zpovědníkem r. 1700 a i když ho předem upozornili na sestřiny zvláštnosti, byl víc než kdo jiný později přesvědčen o tom, že v jeho duchovní dceři působí Bůh.

Všechno se postupně „zpodstatňuje“ do ctnosti po tom, co Veronika slyší výzvu ve svém nejhlubším nitru. Více než všechno ostatní se „zpodstatňuje“, její způsob kontemplovat (nazírat na) umučení Kristovo a brát na něm účast, a to tím, že nazírá víc na vnitřní utrpení Spasitelovo, a už ne tolik na jeho tělesné bolesti. Její způsob trpět je „zpodstatněný“, ale nestává se tím méně intenzivní: od té chvíle je její „nové utrpení“, utrpením pociťovaným, hlubším, skrytějším, méně doprovázeným útěchami ani duchovními. Žízeň po kajících skutcích se též „zpodstatňuje“, až úplně a definitivně zmizí po půl druhém roce. Potom už kajícnost bude záležet v bdělém zapírání vlastní vůle, sebelásky, každého osobního uspokojení a ve velkodušném odevzdání se sestrám společenství ve skutcích (dobročinné) lásky.

K těmto proměnám účinně přispěly pokořující zážitky, které prožívala Veronika, co se Svaté Oficium začalo zabývat jejím případem. „Připrav se na mnoho utrpení“ slyšela, jak jí hlásil Pán 12. srpna 1697. Podrobovali ji pokořujícím výslechům a zkouškám. Po několika měsících ji zbavili úřadu novicmistrové: v červenci 1699 byla zbavena aktivního i pasivního volebního hlasu a po 50 dní vykázána do ošetřovny se zákazem s kýmkoli se stýkat. Jak tím trpěla, si můžeme představit, když čteme stránku, kterou napsala v listopadu 1699:

Myslím, že všechno, co se stalo a co se nyní se mnou děje je dílem démona… Pokušitel se hodně namáhá, abych upadla do beznaděje… pokušeními nedůvěry v Boha. K tomu přistupují nesnáze, s nimiž se setkávám u zpovědníků, u kteréhokoli Božího sluhy, u každého tvora a myšlenka, že už nemohu důvěřovat nikomu… myšlenka, že musím mlčet přede všemi… Pociťuji to jako tíhu svědomí… Když zpytuji a zkoumám knihu svého svědomí, nevidím tam nic, co bych neřekla a co bych vůbec nechtěla říct: kdybych našla alespoň něco… Ve vyšetřování, která se podnikala ve věci vnějších znamení a milostí, které mi Bůh udělil, myslím, že jsem se chovala zcela upřímně a pravdivě. Mohla bych se odsoudit v mnoha věcech, že jsem se asi nevyjádřila dost přesně: řekla jsem ty věci prostě a nevysvětlovala jsem ani proč ani jak…“ (II,536n)

Zákroky Svatého Oficia se staly více represivní ruku 1700 a pak r. 1703, i když jí byl vrácen úřad novicmistrové; pokořování dosáhlo vrcholu v těchto dvou měsících roku 1714, kdy Otec Crivelli, pověřený biskupem, ji podrobil zkouškám opravdu nelidským.

Pod tlakem noční můry podezírání, že její zkušenosti nejsou pravdivé a donucena svým zpovědníkem odmítat každé vidění a každou božskou přízeň jako něco ďábelského, začíná se bát, že všechno je to klam. Nejjistějším znamením, které ji zaručuje, že ty věci jsou od Boha, je nezměnitelné světlo, které dostává v poznání o sebe samé a v bolesti, kterou pociťuje nad svými hříchy.

V takové situaci nachází oporu jedině v čisté a nahé víře, ve slepé poslušnosti ke zpovědníkovi a ve věrnosti lásce. Přichází však chvíle, že sám život se jí stává nesnesitelný; chtěla by zemřít, aby se spojila se svým Ženichem. Dokonce dospěje k přesvědčení, že její konec je už blízko. Vnitřní světlo jí však přináší poznání, že prozatím smrt, od Boha jí připravená, je smrt sobě samé, ne smrt tělesná, ale smrt duchovní. (II, 1103 - 1105).

Poslušná v asketickém vedení svých zpovědníků, podrobuje revizi celu duchovní budovu, svůj svátostný život, svou modlitbu a také základní ctnosti. Na stránkách Diaria napsaných v roce 1699 a 1700, čteme opakovaně takovéto výrazy: „Nikdy jsem neuměla vnitřní modlitbu…“ „Chybí mi každá ctnost… není ve mně ni stín nějaké ctnosti“… „Nikdy jsem se skutečně necvičila v lásce…“ „Nikdy jsem necvičila opravdové utrpení“… „Už dost lásky slovy, ale práci a skutky“… „chci změnit svůj život…“ (srv. II, 520 ,525, 533 – 535, 570, 596, 608, 633, 689, 691, 712). Světlo, vrhané na vlastní (nedostatky) chyby, je neustálé, požadavky na radikální obnovu vždy důraznější.

Toto očisťování, zcela vlité, dostává nový šat ve zvláštním zpytování, které Veronika často musí snášet: je to určitý vývoj vzhledem ke generální zpovědi před Ježíšem, kterou jsme pozorovali v předešlé etapě; kvůli stále větší důležitosti, kterou vkládá do svátostné zpovědi, je normální, že touží být „omývána krví Kristovou“. Jsou dny, kdy se zpovídá čtyřikrát nebo pětkrát.

Vidíme ji konat mimořádné desetidenní exercicie s čistě asketickým programem: v únoru 1700 je každý den věnován meditaci o jedné ctnosti (II, 562 – 581); v květnu 1701 je tématem její celkové chování ve světle Boží vůle (II, 892 – 914); v červenci 1702 prožívá exercicie plné suchopáru, pokušení a bolesti (II, 1114 – 1133).

V předešlém období, když se lidská stránka bála drsného zacházení, kterému byla podrobována, Veronika odpovídala zdvojeným trýzněním, zbavovala se normální doby odpočinku, spala co nejméně. Nyní nás překvapují takové úvahy: „Cítila jsem lidskou stránku ubitou a potřebující odpočinek, aby byla schopna plnit úlohy úřadu: (II, 696). Požadavky společného života opět získávají svou hodnotu, stávají se přednějšími než osobní kající skutky (II, 815). Veronika taktéž se přestává postit o chlebě a vodě, jak to začala roku 1695, a končí se zvykem nic nejíst ve dnech, kdy přijímala. Její zdraví se nezhoršuje, naopak zmenšily se bolesti; tajemné bolesti, které ji poutaly na postel po celé měsíce v minulých letech.

To všechno je ve skutečnosti jen částečný výčet toho, co ještě může být překážkou na cestě ke spojení s Bohem, která už se téměř blíží k vrcholu, ke zbožšťující proměně. Veronika vždy měla zkušenosti sjednocení, nikdy však nedosáhla jako na konci této čtvrté etapy, tajemnou a úžasnou hlubinu skutečnosti být v Bohu, plavat v Bohu. Předtím se cítila uchvácená, vznášející se, přitahovaná jako železo magnetem, ponořená do božství, zaplavena nevýslovnými sděleními, celá proměněná do jiné osoby…; nyní se jí dává samotné Nejvyšší Dobro, ztotožňuje ji se sebou, dává ji své vlastnosti, proměňuje a zbožšťuje. Dává ji předem zakoušet věčné sjednocení blažených v nebeské slávě: to jistě stálo za tak hluboké „vymytí“ ducha!

Nechybí nejsladší projevy přízně, které ji stále více Bohu zavazují; jsou však méně na povrchu, méně viditelné. Cítí zajisté, že ji Milovaný objímá a tiskne k sobě, jsou to však nyní „intimní duše Bohem“ bez pociťovaného vzruchu. Dne 2. května 1697, kdy rány stigmatizace jsou dosud zcela čerstvé, začíná Veronika zakoušet zcela zvláštní a viditelný jev – výměnu srdce raněného za srdce milující, mystickou hru, která bude po dlouhou dobu zdrojem nejživějších stránek Diaria. Dne 12. srpna 1697 jí dává Ježíš poprvé okusit tekutinu tryskající z jeho boku. Roku 1700 dostává skryté rány do srdce. V prosinci 1702 je do jejího srdce postupně vystřeleno pět šípů a 6. února 1703 jsou v jejím srdci vyryty nástroje Umučení. Roku 1710 je do jejího srdce vštípeno sedm mečů Mariiných bolestí, dále roku 1711 pečeť a tři písmena: V (vůle Boží), F (fidélité – věrnost) a O (obéissance – poslušnost).

Stále častěji je vyznamenávaná milostí přijímání (Eucharistie) ve dnech, kdy sestry nepřijímají: přijímá hostii z rukou svého anděla strážného, ze začátku, potom z rukou samého Ježíše a konečně obvykle z rukou Panny Marie.

Nejvýznamnější modalitou tohoto vývoje je v určitém smyslu nové místo, které zaujímá nejsvětější Panna Maria nejen ve Veroničině zbožnosti, ale ve všech mystických zkušenostech, a to ve stále větší míře: Panna Maria prakticky nastupuje na místo Ježíše Krista, i když jako matka vede Veroniku účinně v lásce a věrnosti ke svému Synu a vždy ke klanění a ke kontemplaci Nejsvětější Trojice. Jako nadpis na každé straně Diaria se stereotypně vrací potvrzení, že Veronika je „dcerou Otce, nevěstou Slova, učednicí Ducha svatého“.

Tato ústřední přítomnost Mariina začala roku 1700 právě v bolestných měsících velké opuštěnosti a skleslosti, kdy všechno kolem stigmatizované bylo samé podezření a výhrady a kdy Veronika sama o sobě pochybovala. „Milovaná maminka“ nabízela své dceři, procházející trápením, sladké přivítání svého klína, a k tomu záruku bezpečného vedení, zářivého učitelského úřadu. 29. dubna 1700 zjišťuje Veronika, že ji Maria výslovně přijímá za svou žačku. 24. prosince 1702 přijímá nové jméno: Veronika od Ježíše a od Marie. Roku 1703 se stává novicmistrovou a přitom začíná svůj vlastní noviciát jako „Mariina novicka“. V červenci 1705 tvoří srdce Ježíšovo, Mariino a Veroničino už jen jediné srdce. 21. listopadu 1708 podepisuje Veronika slavnostní formuli odevzdání se Marii za služku. Roku 1711 věrnost, která ji dosud vázala na jejího božského Ženicha, končí bezprostředně u Marie a dokonce v poslušnosti světice ke zpovědníkovi nastává jaké ztotožnění Marie k její dceři. Ve stejném roce se jí začíná ukazovat jako znamení oznamující zvláštní milosti, pečeť s nápisem Pramen milostí. Roku 1712 se ke kalichu naplněnému Krví Kristovou připojuje druhý kalich, plný slz Bolestné Matky. Konečně roku 1715 zakouší milosti mystického sjednocení už jenom skrze vzájemné pronikání (compénétration) své duše s duší Mariinou.

Nesmím  zde zapomenout na význam, jaký měl v této době očistec v kontemplaci a smírných přímluvách světice, který dospíval až tak daleko, že nahrazoval horlivost, kterou dosud věnovala hříšníkům. Cítí se stále víc povolána a také svým zpovědníkem zavazována, brát na sebe očistná utrpení určitých doporučených zemřelých osob a přijímat už zde na zemi život v očistci. Je to nový způsob, jak trpět, charakterizovaný pocitem, že trpí „trest všech trestů“, totiž vzdálení od Boha. Zároveň je to nový způsob lásky. V červnu 1705 zakouší zcela zvláštním způsobem očistec lásky. (54)

5. Etapa – Mizení přirozenosti a zenit ducha: Veronika abatyše asistovaná a nahrazená Marií. Nyní je to čisté utrpení. Hostina věčnosti.

Pětašedesát let není věk, kdy ochabuje žena, zvyklá na velkou aktivitu. Veronika však na sebe vzala od svých nejmladších let život intenzivně prožívaný, vystavovaný stálému napětí v citech i hnutích mysli, v trápeních i radostech. Největší opotřebení však působí mystické zkušenosti. Nyní je nadto obětí, chronickým způsobem, nemocí a vážných tělesných zmatků.

Nevidět však na ní nic senilního: je zbavena nepříjemností, které kdysi poznala, a navyknutá hledět na všechno ve vyšším světle, jeví se vybavená darem rady a smyslem pro realitu, které by u ní předtím nikdo nečekal; i když je duchem pevně zakotvena v nebi, nohama stojí pevně na zemi, víc než kdy jindy, a je to působením onoho souladu, který se vytváří, když božská invaze je úplná. Sestry společenství si ji žádají za abatyši a u Svatého Oficia dosahují zrušení výnosu, kterým byla zbavena aktivního a pasivního hlasu. Doklad, vydaný 7. března 1716, ji uschopňuje vykonávat úřad abatyše, i když neruší zákaz chodit k mřížce do hovorny, pokud nejde o prozkoumání povolání postulantek. Toto opatření jí vyhovuje tím spíše, protože vždy si přála, aby neměla možnost stýkat se s vnějším světem.

Téhož roku 5. dubna byla zvolena za abatyši a sestry nemusely své volby litovat. Hned od začátků jejího vedení přicházelo tolik povolání, že se musel zvýšit počet stanovený brevem založení; nadto se zvyšovaly almužny v takové míře, že ještě před koncem roku se mohlo začít se stavbou nového křídla kláštera, který už byl příliš malý. Všechno bylo zaplaceno „jen almužnami“, zdůrazňuje konventní kniha. (55)

Roku 1721 narazila Veronika na odpor starších sester, které se pohoršovaly nad touto novotou, a přece rozhodla se zařídit vodovod podle tehdejší nejpokrokovější metody. K tomu dosáhla u markýze Mikuláše Vitelliho, že dovolil kapucínkám užívat vodu ze zdroje na svém pozemku; na vodovodní potrubí dala dovézt z Livorna pět tisíc liber (2500 kg) olova s povolením toskánského velkovévody Kosmy III. Díky přívodnímu systému byla voda, ze zdroje mimo klášter, přiváděna do nádrže vyhloubené v ústřední aleji zahrady; z této nádrže, dodnes v provozu, vycházely vodovodní trubky přivádějící vodu do kurníku, do kuchyně a do prádelny. Ukončila tak neustálou robotu, která nutila nosit sestry vědra vody načerpané z klášterní cisterny nebo ze studny v jednom rohu zahrady. Kolik věder musela vytahat ze studny a odnosit, poznamenává ve svém Diario! Když byl vodovod (r. 1722) dokončen, dala na průčelí kaple sv. Františka, která ji připomínala tolik probdělých nocí a kajících skutků z doby před pětadvaceti lety, upevnit latinský nápis, dodnes viditelný, a zvoucí sestry, aby vylévaly své modlitby za dobrodince tak vytrvale, jak pramen vylévá svou vodu. (56)

Největších úspěchů však dosáhla Veronika ve vedení kláštera. Komunita se hodně změnila od doby, co skupina řeholnic, nejdříve malá, ale později většinová, se otevřela vlivu jejího duchovního učení. K tomuto apoštolátu se cítila povolána zvláštním způsobem od roku 1699; nyní byla obnova úplná.


Veronika připisuje to všechno přímému vedení Panny Marie, která jí slíbila, že bude představenou kláštera. Je přesvědčená, že to Maria jí posílá postulantky, že podněcuje vůli dobrodinců, že dává sestrám milosti učenlivosti a hlavně že jí vnuká, jak má ve všem postupovat. Zvláštním způsobem pociťuje, jak je blízko, když předsedá tzv. kapitule „vyznání vin“ (coulpe), která se jeví mimořádně účinná právě proto, že přesvatá Panna Maria jí napovídá, co má říci každé jednotlivé řeholnici a vnuká horlivá napomenutí určená všem.

Veronika od Boží vůle, dcera a profeska přesvaté Marie“ prožívá nyní každý den slavením vítězství lásky. Stojí pevně v „ano“ a v „ne“; v ano Boží vůli věčnou věrností; v ne lidské stránce, každému sobeckému uspokojení. Zkušenost „milosti tří milostí“ – sjednocení, proměny, nebeského sňatku -, kterou dostává při každém přijímání od roku 1714, spojuje v syntézu (v jeden celek) Boží působení v její duši. Scény obnovovaných zasnoubení (sňatků) s prsteny už jsou dávno minulostí. Tyto nové sňatky jsou anticipací (zálohou) hostiny věčné lásky, tak intimními, tak přesahujícími všechno, co dosud zakusila, takže odmítá vyjadřovat je třebas jen vzdálenou vzpomínkou.

Z druhé strany, když se dá do psaní, protože zpovědníci jí stále ukládají tuto zkoušku, pozoruje, jak všechno mizí z její paměti, jako kdyby o tom nikdy nic nevěděla: a přece před léty dovedla co nejpodrobněji popsat i nejmenší detail dokonce dlouho po tom, co se něco stalo! Od roku 1720 se proto utíká na pomoc k Marii a její „nebeská maminka“ jí diktuje, o čem má referovat. Že by to byl jen určitý literární druh? I to je možné. Jisté je, že když jí diktuje Panna Maria, běží její pero svižně a píše stránky plné jasu až do 25. března 1727, kdy jí Panna Maria naposledy řekne: „Udělej tečku!“

Nemysleme si však, že všechno bylo jen procházkou po cestách světla a rajské sladkosti. Veronika ví, že v tomto vyhnanství pokračuje její pochod jen vedený poslušností a že je právě konečným naplňováním utrpení. Je to utrpení v dokonalém vzdání se všeho, bez povzbuzení, které dává jistota plnění Boží vůle a vědomí skutečnosti, že právě božská láska je příčinou jejího mučednictví, dokonce bez toho, že by si byla vědoma tohoto utrpení. Je opravdu nesnadné rozlišovat, zdali jde o chorobné bolesti nebo utrpení mystické, o obyčejné mdloby nebo o vytržení mysli. Je to nové podvědomé (inconscient) utrpení zcela jiné než to jiné „vědomé utrpení“, utrpení tajné, ale velice skutečné; láska trpí, protože není v utrpení přítomná; ano teď je to opravdu „čisté (ryzí) utrpení“! Vědomí, které má Veronika o svém usmiřujícím poslání, však se vůbec nezmenšuje, naopak dostává nový elán v trojím „ano, ano, ano! Ještě víc, ještě víc, ještě víc!“ Je až do konce ukřižovaná se svým „ukřižovaným Ženichem“, její rány krvácejí ještě 17. září 1726 (57) a konečný akt tohoto ukřižování je příprava na smrt, která trvá třiatřicet dní, od 6. června 1727, kdy je postižena obrnou po mrtvici, až do 9. července, do dne, kdy odlétá do objetí svého Ženicha a ke skupině sester se obrací těmito slovy: „Láska se dala najít! To je příčina mého utrpení. Řekněte to všem, řekněte to všem!“ (58)