Sestra Ráchel

Narodila jsem se v lednu léta Páně 1979 jako první a dlouho očekávané dítko svých rodičů. Z rodinného vyprávění vím, že se tento radostný okamžik odehrál za třeskutých mrazů, kdy se cesta do boskovické porodnice neobešla bez dvojitého dolévání vody v chladiči naší stařičké Škody Octavie a následně i využití silonek mé maminky na místo prasklého klínového řemene. Dorazili jsme ale včas a o pár hodin později si už taťka mohl přiťuknout na zdraví malého, něco přes 2kg vážícího drobečka v růžovém.

O dva roky později přibyl k špuntíkovi ještě „drobek č.2“, tentokrát v modrém, a naše rodina byla kompletní. Stěhovali jsme se v té době z místa na místo: Uhřice, Moravská Třebová, Přelouč… Byl to krásný čas bezstarostného dětství s pečlivou, i když poněkud odvážnou, výchovou ze strany mých rodičů, jejímž cílem bylo vychovat z nás osobnosti s vlastním názorem a širokým rozhledem… Myslím, že se jim to podařilo. Ovšem s jednou věcí tento široký rozhled nepočítal: totiž s Bohem. Z této doby si vzpomínám na dvě události:
Bylo mi asi tak osm let, hluboká totalita kolem nás, jeli jsme právě na dovolenou na Slovensko. Cestou jsme projížděli jakousi vesničkou a taťka musel přibrzdit, protože po krajnici si to vykračovala skupinka svátečně oblečených lidí. Taťka jen utrousil: „No jo, kostelníci!“ Obrátila jsem se na zadním sedadle snad pětkrát, abych si prohlédla ty lidi z masa a kostí, kteří ještě chodili do kostela. Zvláštní, nic zvláštního totiž na nich nebylo.

Další epizodka se odehrála o prvních svobodných prázdninách, mohlo mi být tak asi deset let. Dostali jsme se tehdy v rámci výletu s rodiči na Hostýn: vzpomínám si na ten úžas, když jsem se octla pod „hvězdnou oblohou“ mariánské svatyně. Bylo to jako vkročit do jiného světa, jako bych se octla v otevřené maminčině náruči. Co však upoutalo mou pozornost nejvíc, byla skupinka mladých, kteří jen tak seděli na podlaze kostela, hráli na kytaru a zpívali. Nevím už co… ale vím, že od té doby se mnou přestávala být rozumná řeč (aspoň podle mých rodičů).

A pak už to šlo tak nějak hopem: nečekané obrácení ve stylu sv. Pavla ve dvanácti letech; první střet obráceného křesťana s nepochopením nejbližších; stažení se na poušť vlastního srdce; v patnácti letech pak tajný vytoužený křest a první svaté přijímání… Dobu skrývání časem vystřídala doba přiznání i následného vyrovnání. Blížila se maturita a bylo třeba hledat, kam dál.

Rozhodujícím okamžikem se ukázala „průzkumná cesta“ do Olomouce na den otevřených dveří. Ta cesta setmělou krajinou postupně se rozjasňující do nádherného úsvitu, romantika hlubokých údolí a kopečků ústící do široké, otevřené roviny s vystupujícími věžemi chrámu Svatého Václava a Klášterního Hradiska mě neponechávaly na pochybách, kudy že vedou cesty Páně. Po prázdninách jsem tedy nastoupila na olomouckou universitu. Moje křesťanství se tehdy mohlo rozlétnout na plná křídla. A už by se zdálo, že se uhnízdí u jezuitů ve studeném studentském kostele Panny Marie Sněžné, když tu…

Jednoho nezapomenutelného rána v obvyklém spěchu na přednášku střetlo se v „myší díře“ u studentského kostela s prudkým poznáním. Přes ulici jsem tehdy zahlédla dokonale uspořádanou skupinku dominikánů, kteří se ladným krokem ubírali za svými studijními povinnostmi. To bylo něco, na okamžik jsem měla dojem, že takto nějak musí chutnat nebe. Z „blaženého patření“ mě však vytrhl nečekaný smích či spíše řehot, který se nesl „myší dírou“… a pak se objevila jedna vousatá brada, za ní druhá, třetí a čtvrtá. Kapucíni, rozježení, rozesmátí, oblečení „každý pes jiná ves“ a mně bylo najednou úplně jasno, že je třeba změnit „lokál“. Naštěstí to od Panny Marie Sněžné do „stodoly“ na Dolním náměstí nebylo až tak daleko.

A tak začalo období kapucínské: občasná, později každodenní Mše svatá, spolčo, františkánská mládež, terciáři… a jak postupovaly studentské roky, začala jsem se obávat, kam až si Pán dovolí ve svém nátěru „nahnědo“ zajít? Přímá cesta se tak dočkala svého rozvětvení do četných záhybů, úhybů a odboček vedoucích nejen krajinou Koruny české, ale i zaalpské… až nakonec vyústily, ne bez boje, zpátky na bezpečnou, Pánem prošlápnutou, cestu.

Měla dvacet kilometrů a vedla z kapucínského kláštera do kláštera sester kapucínek ve Šternberku. Bylo to 13. listopadu 2003, když se přede mnou „naposled“ otevřela velká dřevěná brána vedoucí ze zahrady bratří, aby mě cesta směla vést jinovatkou pocukrovanou krajinou až na práh „zahrady uzavřené, zahrady zapečetěných Pánových tajemství“.

A dál už to znáte… 21. listopadu 2004 obláčka, 21. listopadu 2006 časné sliby, 21. listopadu 2009 sliby věčné… Pokud vás snad zaujala shoda dat, pak jen dodávám, že není čistě náhodná. Její překlad v jazyce lásky totiž zní: „Ve dvou se to lépe táhne, neboť jen jedno je třeba“, čímž by se dalo jednoduše shrnout mých prvních třináct let „za ohrádkou“. To, co mě ale skutečně těší je to, že i díky vám tato cesta ani na okamžik nebyla a není osamělou poutí. A je dobré vědět, že kromě sester mi Pán dal také bratry.

Ke shlédnutí videa Sestra Ráchel-Chudoba klikněte zde.