Marie Laurencie Longo(1463-1542)

Francesco Saverio Toppi: CTIHODNÁ MARIE LAURENCIE LONGO(zakladatelka kapucínek)

překlad: Bonaventura Štivar(Roma 1993)

Mattia Bellintani da Salo, ve druhé knize Kapucínských kronik (Croniche capuccine), uzavírá galerii portrétů význačných osobností počátků "Krásné a svaté Reformy" životopisem Marie Laurencie Longo a představuje ji jako "sestru Kláru" oněch prvních bratří.

Toto označení má v dějinách své opodstatnění. Ta, která dokázala vstřebat ducha sv. Františka a s velkou věrností ho přetvořit do ženské podoby, nachází svou obdobu ve všestranné osobnosti této ženy, která přišla do Itálie z Katalonie a oddala se po vzoru Františkově službě nemocným a kontemplativnímu životu. Vystavěla a řídila velkou nemocnici Santa Maria del Popolo v Neapoli a založila první klášter kapucínek, který pro kapucíny znamená asi tolik, co San Damiano pro Františka a první menší bratry.

Počátky povolání

Místo a rok jejího narození nejsou přesně známy. Jen se ví, že se narodila v Katalánii, ve "šlechtickém domě zvaném Richenza", pravděpodobně okolo roku 1463. V rodném domě jistě přijala se základní výchovou, které se dostávalo všem dívkám jejího společenského postavení, i semínka víry a lásky, která se pak v dospělosti bujně rozvinula. Ještě hodně mladá se provdala za Jana Llone, a tak získala i jeho příjmení, které se pak po jejím příjezdu do Itálie ihned přeměnilo na "Longo", díky vlivu italské verze téhož příjmení. Přivedla na svět dva syny a jednu dceru, o které z jednoho notářského aktu víme jen tolik, že se provdala za jistého Geralda de Omes. S největší pravděpodobností se Marie Longo přestěhovala ze Španělska do Itálie roku 1506, spolu s manželem, kterého chtěl mít Ferdinand Aragonský s sebou v Neapoli jako královského kancléře. Její životopisci se shodují v tom, že paní Longo byla vzornou matkou a manželkou a že pak byla postižena nevyléčitelnou nemocí - hroznou paralýzou - způsobenou jedem, který jí z pomsty dala vypít jedna služka, kterou vybídla k umírněnějšímu chování. Bellini vidí v této nemoci nepochybný "Boží zásah, který způsobil, že Marie Longo posloužila jistým záměrům ke slávě Boží a k dobru lidí". A vskutku, uzdravení bylo předpokladem k rozhodujícímu zlomu v jejím životě. Tato událost je dostatečně zaznamenána; píší o ní významní autoři a přidávají přímá svědectví dobře známých současníků. Nacházíme se v letech 1510-11. Marie Longo již ovdověla a spolu se zetěm je na cestě do Lorety, aby si tam vyprosila milost uzdravení od obtíží, které ji trápí. Když dorazila do Svatého domečku, vyšel kněz vstříc jejímu přání a sloužil mši z pátku po Seslání Ducha Svatého, při které se čte epizoda o uzdravení chromého Pánem. Ježíšova slova z páté kapitoly evangelia sv. Lukáše na ni okamžitě zaúčinkovala: najednou pocítila, jak jejími údy prostupuje neobyčejná síla, která ji zcela uzdravuje. Bellintani praví, že "bylo velmi vhodné, aby v Královně panen našla svůj počátek reforma zasvěcených panen a obzvláště těch od svaté Kláry, která si ostříhala vlasy před oltářem zasvěcené Panny a zasvětlila tak Bohu své panenství". Zázračný zásah Loretánské Paní dal Marii Longo rozhodující podnět k tomu, aby svůj život zasvětila službě Bohu a nemocným. Přijala hábit světského františkánského řádu jako výraz toho, že chce kráčet ve stopách Františka z Assisi, který započal svůj evangelní život službou malomocným.

Na výsluní "Boží lásky"

Bylo to v letech, kdy se v Itálii šířilo hnutí "Boží láska", které všude doprovázel závan náboženské horlivosti a charitativních děl. Vzniklo ve městě Vicenza v r. 1494, během postního kázání blahoslaveného Bernardina z Feltre, a usadilo se v Janově, kde ho františkánská terciářka, svatá Kateřina z Fieschi rozdmýchala žárem svého kontemplativního ducha a svým příkladem heroické oddanosti službě nemocným. Její životopisec a učedník, Hektor Vernazza, ho přesadil do Říma a do Neapole a nasměroval ho k podpoře zakládání nových nemocnic pro "nevyléčitelně" nemocné, za jaké se tehdy považovaly symptomy syfilitidy, nemoci, která na Apeninském poloostrově hrůzostrašně řádila na střídačku s vojenskými hordami všeho druhu. V Neapoli nalezl Vernazza ve "Společnosti Bílých [bratří] svaté Marie, pomocnice ubohých ", kterou založil svatý Jakub z Marky , prostředí připravené k přijetí jeho iniciativy a v Marii Laurencii Longo nalezl osobu, která je schopná ji uskutečnit. Jeho dcera, Battistina Vernazza, píše: "Můj otec ji šel navštívit a řekl jí: "Paní, vy jste ta, kterou Bůh povolal k tomu, aby řídila naši nemocnici..."". Takovou nabídku však dotázaná nechtěla přijmout, ne kvůli břemeni služby nemocným, kterou již dobře znala a po které toužila, ale kvůli pověření vést nemocnici, které ji Janovan nabízel, což byl tehdy pro ženu případ velmi vzácný, ne-li jediný. V tomto smyslu vysvětluje její zdrženlivost i Bellintani: "Tito [bílí] bratři, kteří jsou obvykle nejvlivnějšími pány Neapole, se na naléhání paní Longo velmi namáhali ve prospěch řečené nemocnice a každou sobotu, oděni ve svůj bílý oděv se šli postarat o její potřeby, a to jak o jídlo, tak i o stavbu a jiné nezbytnosti. Z čehož ona usoudila, že už by mohla čestně složit toto břímě, neboť se již našli jiní, kteří by jej mohli nést. Pročež zkomplikovala život jistému panu Hektoru Vernacciovi z Janova, který byl prvotní příčinou založení tohoto zbožného místa a spolu s ní se na tom podílel". Prvním sídlem nevyléčitelně nemocných byla nemocnice sv. Mikuláše na Molu . Dobový rukopis nám poskytuje následující informaci: "27. září 1519 byla založena řečená nemocnice v tomto, již dříve zmíněném městě Neapoli, a to přímo tam, kde se dříve nacházel kostel sv. Mikuláše na Molu naproti Nového Hradu do doby, než by se našlo jiné místo". Pan Vernazza a paní Longo společně pracovali u sv. Mikuláše na Molu až do podzimu 1519. Jeho dcera o tom píše: "Spolu s mým otcem jako přátelé chodili v Neapoli dům od domu a prosili o věci potřebné k zařízení lůžek pro nemocné. Pak se tato paní usadila ve špitále, řídila ho, pečovala o něj a činila jiná zbožná díla, jako to, že k sobě brala chudé dcerky, aby je provdala, a jiná podobná díla". Marie Longo tedy na sebe vzala vedení špitálu. Pan Veranzza mohl opustit Neapol s jistotou, že jeho iniciativa, svěřená schopným rukám, bude pokračovat. Notářský zápis ze 4. prosince 1519 praví, že se Janovan vrátil do Říma.

V nemocnici S. Maria del Popolo

S narůstajícím počtem žádostí o hospitalizaci a vzhledem k nedostatku místa u sv. Mikuláše na Molu se rychle začalo uvažovat o tom, kde najít vhodné místo ke stavbě nové nemocnice, která by odpovídala narůstajícím potřebám obyvatel. 10. února 1520 byly na pahorku S. Agnello koupeny některé domy a pozemky; v dokumentu o koupi, který sjednal notář Giovanni Palomba, se v čele početné skupiny Compagnia dei Bianchi objevuje také jméno: Maria Lorenza Longo. Práce začaly ihned a za dva roky mohla být otevřena nová budova, která dostala jméno Santa Maria del Popolo. Dochoval se nám zápis očitého svědka, kronikáře Passera: "Dne 23. měsíce března roku 1522, o neděli. Nevyléčitelně nemocní se v důstojném průvodu odebrali ze sv. Mikuláše, aby se pak usídlili u Santa Maria de lo Populo, kterážto byla založena jednou katalánskou ženou jménem paní Longo, vdovou ... ježto špitál a kaple byly dokončeny tohoto roku 1522 a započaty roku 1520, a v řečeném špitále si jmenovaná paní zřídila své obydlí". Jeden rukopisný záznam těchto počátků nám podává obraz o tom, jak tento její pobyt ve špitále vypadal a připomíná scénu ze všedního života vzorné domácnosti, kde paní Longo vykonává typickou pokornou službu matky v domácnosti. Když se bratři Bianchi přestěhovali k Santa Maria del Popolo po té, co si upravili nové sídlo, "zbudovali a uzpůsobili jednu místnost a postavili též schodiště, aby se dalo vystoupit do oné místnosti, která náležela ke komnatám paní Longo, kterážto po řečeném schodišti sestupovala, aby posloužila bratřím, když museli jít do soudní budovy nebo se odtamtud vraceli, sbírala špinavé prádlo a dávala jim čisté pečujíce o to, aby všechno to množství prádla a bot bratří dala zašít, vyprat a vyspravit". Bellintani nám pak poskytuje širší pohled na činnost paní Longo, když popisuje její práci ve špitále: "Při řízení tohoto špitálu se cvičila kromě lásky k nemocným, prozíravosti a horlivosti při spravování domu, také v křesťanských ctnostech, jako jsou pokora, půst a modlitba. Pohrdala sama sebou, sloužíce druhým jako služka; vlastníma rukama ošetřovala nemocné, zvláště ty nejtěžší případy, přičemž všechny povzbuzovala a utěšovala. A byla tak horlivá a úspěšná v tomto svém počínání, že chudákům nemocným se v mnohém ulehčilo a cítili se tak potěšeni, že některým z nich se také po její smrti zdálo, že je navštívila a potěšila, což jim dodalo takovou sílu, jako by se to stalo při bdělém stavu a doopravdy". Jak překrásná je zmínka o nemocných, kteří po její smrti ve snu zakoušejí jako skutečnou událost, jako hojivý balzám mateřskou návštěvu sladké a laskavé "Madam Longo"! "Paní Longo - poznamenává kronikář Passero - zřídila řečený špitál a sama v něm vždy vlastníma rukama sloužila a stále slouží, nehledíc na únavu a kojíce je z části almužnami a z části vlastními věcmi: ale kdo neviděl službu, kterou řečená žena vykonala a vykonává, neuvěří". Historikové plní obdivu jsou neúnavní při výčtu dojemných scén, které se udály za láskyplné asistence paní Longo. Připomínají mezi jiným, že hodinu po večerním Anděl Páně dávala hrát De profundis za zemřelé. Tento obyčej se pak rozšířil po městě Neapoli a podporován Řehořem XIII i do dalších měst a katolických národů.

Počátky kontemplativního života

V září r. 1529 velící generál vicekrále a kníže Oranžský, kard. Pompeo Colonna, dovolil kapucínům, aby uvedli jejich reformu do Neapole. Za několik měsíců dorazili první bratři, vyslaní Ludvíkem z Fossombrone, a odebrali se, jako do bezpečného zázemí, k Santa Maria del Popolo, kde je přivítala samotná zakladatelka a ředitelka špitálu, Marie Laurencie Longo. "Ona byla první - dosvědčuje Bellintani - kdo přijal první bratry kapucíny do Neapole a svou přízní jim zajistila místo u sv. Efréma a zatím je ubytovala ve špitále pro nevyléčitelně nemocné. A pak, když potíže měli, byla jim nemalou pomocí u Karla V., který, znaje svatost a ctnosti této ženy, si jí velmi vážil a dal na její slova. Tímtéž způsobem zasáhla i u Pavla III. To pak bylo příčinou toho že oni později přijali péči o klášter mnišek, který ona založila, o čemž později řeč bude." Tato zpráva je nad jiné vzácnější, i když pro svou stručnost jen vzbuzuje touhu po dalších údajích a podrobnostech, které by pomohly k přesnějšímu poznání úlohy, jenž Marie Longo sehrála při strastiplných začátcích kapucínské reformy. Z toho, co víme, však vyplývá, že ji musíme postavit po boku Kateřiny Cibo a Viktorie Colonny při obhajobě a ochraně našich prvních bratří. Bylo to roku 1530, kdy přišli do Neapole první kapucíni a paní Longo tím, že je přijala do špitálu a pak jim zařídila konvent u sv. Efréma, měla příležitost k tomu, aby je zblízka poznala, aby jim naslouchala a aby se dostala do jejich duchovní sféry. Téhož roku sestra Marie Carafa, rodná sestra Giampietra - spoluzakladatele teatinů, započala svou reformu sester dominikánek v klášteře della Sapienza v Neapoli, který opustily sestry klarisky. Pro duši otevřenou vůči vnuknutím Božím, jako byla i duše paní Longo, byla tato dvojí shoda okolností rozhodující. Od té chvíle byla rozhodnuta zasvětit zbytek svého života založení kláštera klarisek, který by v ženské františkánské větvi uskutečnil obdobnou reformu, jakou udělali kapucíni. Překážek, které se tomu stavěly do cesty, jistě nebylo málo, když si jejich překonání vyžádalo několik let. Stačí si jen připomenout nerozpletitelnou situaci, se kterou se tehdy potýkali kapucíni. Tři roky po té však Prozřetelnost Boží vyslala do Neapole svatého Kajetána Thiene . Když se na konci srpna 1533 dostali do Neapole první teatini, Thiene e Marinoni, neobrátili se na nikoho jiného, než na Marii Longo. Marie Carafa napsala spolusestře dominikánce, že je svěřila pohostinnosti "Madam Longo", o čemž později podala toto výmluvné svědectví: "Od počátku jsme je svěřili do rukou Vašich, aniž bychom se zmínili o nějakém příteli či příbuzném ... a viděla jsem, že moje víra nevyšla naprázdno, neboť jste řečené bratry nepřijala jako lidi poslané od lidí, ale jako svaté anděly poslané Boží Velebností, a projevovala jste jim lásku tak velikou, že to převyšuje každou naši zásluhu i náš rozum." Marie Longo vskutku rozpoznala v otcích teatinech muže poslané od Boha a snažila se je všemožně udržet v Neapoli. Když se po šesti měsících rozhodli vrátit se do Benátek, aby neporušili jedno ze základních pravidel svého institutu, byla to ona, kdo je odrazoval od odjezdu. Ona, jež velmi dobře pochopila význam chudoby v řeholním životě, přijala tyto otce také do špitálu po té, když opustili svou první rezidenci v Neapoli, aby nebyli donuceni přijmout hrabětem Oppidou nabízené renty. Od března do července 1534 byli teatini ubytováni u Santa Maria del Popolo, odkud se pak přestěhovali do nedalekých domů, které jim rovněž obstarala Marie Longo. Santa Maria della Stalletta, jak se nazývala tato třetí rezidence teatinů, byla chudá, jednoduchá a tudíž vhodná k svobodné pastoraci mezi prostým lidem, a to naklonilo Carafu k tomu, aby nenařizoval návrat do Benátek. Svatý Kajetán si tento kostelík zamiloval a obzvláště rád v něm vykonával svou kněžskou službu. Hned od počátku přijal Thiene duchovní vedení Marie Longo, kterou jeho řád přijal jako "v Kristu čestnou sestru a matku". Dvě duše, plně vnímavé vůči kontemplaci a vůči službě bližnímu, si navzájem velmi dobře porozuměly. Marie Longo vyjevila svému svatému duchovnímu vůdci plán, který už dlouho nosila v srdci: dovršit svůj život založením kláštera s papežskou klauzurou. Kajetán jí musel říci, že tato myšlenka se mu zdá být z Božího vnuknutí a že by se tedy o to mohla pokusit. Právě v onom období procházel špitál krizí: díky svému rychlému rozvoji, způsobenému rozlehlostí svých prostor, se mezi stovky nemocných zamíchaly nejen osoby, které jim chtěly sloužit, ale také lidé, kteří jich zneužívali, jako: podvodníci všeho druhu a mezi nimi i zdegradovaní klerici a potulní řeholníci. Morální prestiž zakladatelky alespoň jakýmž takýmž způsobem dokázala zabránit nepříjemnostem; co by následovalo, kdyby odešla? Nebylo její povinností zůstat v každodenním zápase na svém místě? A k tomu se ještě přidalo přání její přítelkyně, Marie Ajerbo, kněžny z Termoli, která ji chtěla následovat a sdílet spolu s ní život v klauzuře, což by znamenalo, že by i ona opustila špitál. Problém se zdál být dost složitý, a tak pokorný a moudrý Thiene uznal za vhodné předložit případ odborníkovi - Giampietru Carafovi. Dopisem, datovaným 18. ledna 1534, přišla jasná a rozhodná odpověď: "Ohledně těch dvou zbožných žen souhlasím s tebou, že se totiž od služby oněm chudým nemocným mají pozvednout k věcem vyšším a dokonalejším. A jako se snažily přijímat Krista v jeho chudých, tak ať se snaží přijmout Ho i osobně. Ať Mu naslouchají, když mluví o lidské pýše a o podvodné horlivosti: Lišky mají doupata, ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. Bude snad Pán Ježíš moci složit hlavu tam, kde se poskytuje útočiště potulným mlsounům, podlým zběhům ze svaté víry, hanebným apostatům? ... A je možné, aby hospic, který přijímá takovou sebranku, mohl přijmout Krista? ... Řekneš tedy, nejdražší bratře, oněm zbožným sestrám v Kristu: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Nechte mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé. Ať se místo toho oddají nejmoudřejším úradkům našeho Pána a Spasitele, ať naslouchají jeho spásným vnuknutím, ať jen jdou v jeho šlépějích a napodobují jeho příklad." Carafa, jak vidno, vyřešil problém s obvyklou prudkostí svého charakteru, která ho vedla k přehánění negativních aspektů špitálního prostředí. Ale to, co mělo v jeho listě přesvědčovat, byla kristologická motivace, které použil. Nešlo ani tak o to, utéct ze zkaženého světa, jako o to, přejít z přijímání Krista v chudých k přijímání Jeho osobně, a to tím, že Mu nabídnou k odpočinku důvěrné prostředí domu z Betanie. To tedy bylo prostředí, ve kterém dozrál a později byl i uveden ve skutek projekt prvního kláštera klarisek-kapucínek. Mezitím hlubší prozkoumání těžké situace ve špitále vedlo k tomu, že se zdravým realismem se rozhodlo, že zatímco Marie Longo se mohla vydat směrem ke klauzuře, Marie Ajerbo zůstala, aby řídila špitál a k tomu ještě založila řeholní dům pro ženy zkaženého života, které se obrátily. Inspirací a vzorem i v této tolik delikátní oblasti byla Marie Longo. Bellintani píše: "Chodívala často na místa, kde stávaly prostitutky, a snažila se všemožným naléháním, důvody i nabídkami pomoci jim pozvednout se z hříchu. A nemohla-li je přesvědčiti zcela, v kleče je prosila, aby se alespoň v pátek a v sobotu vystříhaly hříchu, a v ony dny, abyžto je hlad a dychtivost po odměně nedohnaly ke hříchu, platila je sama. A ty, které se jí podařilo získat, brala odtamtud a buď je provdala nebo si je ponechala u sebe pro službu ve špitále." Po vzoru své svaté přítelkyně a učitelky rozvinula Marie Ajerbo tento apoštolát za pomoci kapucínů a teatinů. Adaptovala několik místností ve špitále, které byly v jejím vlastnictví, rozšířila je a udělala z nich klášter. 17 prosince 1538 jí poslal kardinál penitenciář Antonio Pucci dekret o kanonickém zřízení domu. Jedinečný morální profil kněžny z Termoli v něm zanechal tak výraznou duchovní stopu, že se tomuto domu dostalo úcty a uznání veřejného mínění. Tento klášter, který přijal řeholi třetího řádu sv. Františka, nebyl jen domem prostých kajícnic, ale stal se opravdovým střediskem náboženského života a již na konci XVI. století prokázal svou vitalitu založením dalšího kláštera přísnějšího typu. Marie Ajerbo tam zůstala až do konce života ředitelkou a matkou. Ačkoliv jejím přáním bylo následovat svou svatou přítelkyni do klauzury, s obdivuhodným sebezapřením přijala to, že bude pokračovat v jejím díle ve světě mezi nevyléčitelně nemocnými a obrácenými ženami. Přijala tuto odloučenost za života a Pán pak něžným zázrakem ukázal, jak si váží této oběti a tohoto přátelství. Po smrti, když chtěli její tělo položit vedle těla Marie Longo, "toto tělo - praví Bellintani a uvádí dobrých devět očitých svědků - samo od sebe zázračně zvedlo ruku a vztáhlo ji směrem ke kněžně, objalo ji a tak zůstalo nehybné, aby tak jako se měly rády za živa, nezůstaly ani ve smrti odděleny".

Založení kapucínek

Koncem července 1534 se teatini přestěhovali ze špitálu do Santa Maria della Stalletta. V uvolněných prostorách začala Marie Longo shromažďovat ty, které měly v úmyslu přijmout spolu s ní kontemplativní život. Na začátku roku 1535 požádala Svatý Stolec o dovolení založit klášter zasvěcený Panně Marii v Jeruzalémě - a to vzhledem k pouti do Sv. země, kterou chtěla vykonat a které se vzdala. 19. února téhož roku ji papež Pavel III., bulou "Debitum pastoralis officii", pověřil k založení kláštera a řeholní komunity "třetího řádu sv. Františka podle řehole sv. Kláry" a jmenoval ji abatyší na doživotí. Už za pět měsíců, 19. července 1535, byla papežská bula oznámena na metropolitní kurii Neapole, a to jejími vykonavateli, určenými papežským přípisem: biskupem z Caserty, opatem od Svatého Severina a převorem od Svatého Martina. 20. července téhož roku jeden z notářských zápisů uvádí Marii Longo jako "ředitelku špitálu nevyléčitelně nemocných" a poznamenává, že nedávno založila klášter Panny Marie v Jeruzalémě. 21. srpna 1535, listem kardinála Andrea Matteo Palmieri, byla Marie Laurencie Longo pověřena k tomu, aby s laskavým papežským svolením přijala hábit "třetího řádu sv. Františka podle řehole svaté Kláry" z rukou kteréhokoliv kněze. Vzhledem k jejímu pokročilému věku - měla už víc než sedmdesát! - a k jejímu zdravotnímu stavu bylo jí dovoleno, aby podle rady zpovědníka oblékla hrubý hábit jen z části a ne celý a aby složila tři slavné sliby, aniž by vykonala roční noviciát. Druhý list téhož kardinála Palmieri, z 22. září 1535, poprvé oslovuje "paní Longo světsky zvanou" jako "sestru Marii" a sděluje jí, že jí papež dovoluje, aby spolu se všemi svými sestrami žila v provizorním klášteře, dokud nebude připraven klášter definitivní. Zatím se množily žádosti o přijetí. Řeholnice z jiných klášterů a kandidátky žijící ve světě usilovaly o vstup do nové komunity. O přijetí závoje vážně uvažovala také slavná markýza z Pescary, Viktorie Colonna. Rodící se klášter pod vedením zakladatelky jen vzkvétal. Bylo nutné obrátit se na Svatý Stolec s žádostí o další povolení. Breve Pavla III. z 30. dubna 1536 pověřilo Marii Longo, aby přemístila klášter do větších prostor, a dovolilo zvýšit počet řeholnic ze dvanácti na třicet tři. Ale tomu se musely do cesty postavit nějaké obtíže, neboť bylo nutné, aby papežský přípis z 20. července téhož roku udělená dovolení znovu potvrdil a přidal k nim další. V Římě působil mocný ochránce, kardinál Andrea Matteo Palmieri, který, když psal Marii Longo: "mým největším potěšením na tomto světě je moci vám posloužit", se podepisoval jako "přeposlušný synáček a bratr". Přítel kapucínů a Viktorie Colonny, jeden z mála kuriálních úředníků důvěrně blízkých Pavlu III., dokázal účinně zprostředkovat poměrně široká papežská dovolení pro klášter Marie Longo, jejíž mimořádné zásluhy a skvělé ctnosti znal jako napoletánec zblízka. Od r. 1535 do r. 1538 byl duchovním vůdcem zakladatelky i sester svatý Kajetán Thiene - duše to ryze františkánská, která přispěla rozhodujícím způsobem k tomu, že se v rodícím se klášteře dala do pohybu opravdu autentická reforma řeholního života. Ale když v květnu r. 1538 komunita teatinů přesídlila ze Santa Maria della Stalletta do velkého farního kostela San Paolo Maggiore, světec uznal za nutné zanechat této své činnosti, odvolávaje se při tom také na pravidla svého institutu. Marie Longo tehdy ihned přestěhovala klášter k Santa Maria della Stalletta a požádala Svatý Stolec, aby jeho duchovní vedení svěřil kapucínům. 10. prosince 1538 prohlásil Pavel III. ve svém Motu proprio "Cum monasterium", že je velmi žádoucí, aby si tento klášter definitivně vzali na starosti ti bratři, kteří od počátku byli inspirací pro jeho styl života. Za tímto účelem papež nařídil, aby se z kapucínů vybral jeden zpovědník, a přikázal, aby to bylo provedeno bez ohledu na jakýkoli jiný předpis, který by tomu bránil. Tento důležitý papežský dekret tak označuje oficiální datum zrození řádu klarisek-kapucínek. Zakládající bula z r. 1535 a breve z r. 1536 mluví o klášteru "Tertii Ordinis S. Francisci iuxta regulam S. Clarae", zatímco Motu proprio z r. 1538 užívá pouze jediné specifické označení: "Ordinis S. Clarae" a uvádí kromě role, kterou mají mít kapucíni, že sestry zachovávají "observantiam regulae S. Clarae strictissime". Nejednalo se pouze o změnu názvu, ale o změnu reálnou: klášter skutečně přešel ze třetího františkánského řádu do druhého, a tudíž už se mu nepřipisovala, jak tomu bylo v zakládající bule, schopnost vlastnit movitý a nemovitý majetek, což by bylo v rozporu s přísným zachováváním řehole sv. Kláry. Bylo tedy také nutné, vzhledem k prvním papežským dekretům uděleným klášteru, požádat o integrální zplatnění, neboť byly darovány klášteru třetího řádu. Papežské breve provedlo sanaci právnické vady a potvrdilo, že sestry žily ne již podle řehole třetího řádu sv. Františka ale podle řehole svaté Kláry od okamžiku, kdy byl klášter přestěhován jinam, což souhlasí přesně s obdobím, kdy místo teatinů, jako duchovních otců, zaujali kapucíni. Nebyly však vytvořeny nové konstituce, ale byly přijaty konstituce svaté Kolety, které v šestnáctém století představovaly nejpřísnější výklad řehole sv. Kláry. K nim se přidalo několik předpisů vypůjčených od kapucínů, kteří se svým prvotním ideálem serafínské reformy předali těmto sestrám i přídomek kapucínky. Pověst přísnosti, kterou měl tento klášter od počátku, přispěla k tomu, že se tato nová řeholní rodina v Církvi rychle rozšířila. V r. 1553 byl v Perugii založen klášter na stejných principech a papež jej svěřil do péče kapucínů. Tohoto příkladu následovalo Gubbio a Brescia; v Miláně sv. Karel Boromejský založil dva; r. 1576 Řehoř XIII. nařídil, aby do Říma přišly čtyři sestry z prvního kláštera v Neapoli, aby tam rozšířily jejich řád, a nařídil kapucínům, aby přijali vedení nového kláštera, který označil jako "důležitý a význačný monument zbožnosti, zbudovaný v Římě ze zvláštního dobrodiní Božího". O sto let později už bylo v Itálii osmdesát devět klášterů kapucínek s více než 2 500 sestrami, zatímco již od počátku XVII. století jich mnoho vykvetlo také ve Francii a ve Španělsku. Oázy kontemplativního života, poustevny často pohřbené v srdcích lidnatých měst, odrážejí do světa světlo, které čerpají od Boha v modlitbě a ve skrytosti.

Tichý soumrak života

V tichu tohoto kláštera prožila zakladatelka špitálu nevyléčitelně nemocných poslední léta svého života, zcela oddána modlitbě a formaci sester. Bellintani píše: "Ukryta v klášteře, zcela se oddala modlitbě a duchovní askezi, když již pro nemoc nebyla schopna té tělesné. A cvičila své dcerušky v zachovávání řehole podle ideálu sv. Františka a sv. Kláry, v čemž jí radou pomáhali bratři kapucíni, kteří zpovídali a vedli všechny sestry". Protože byla v Neapoli osobou velmi známou, chodila za ní i nyní do kláštera spousta lidí pro slovo útěchy či pro radu. Navštěvovali ji chudí, kterým prokázala dobrodiní, i význačné osobnosti, které s ní spolupracovaly ve špitále. často její slova pocházela z vnuknutí Božího a vždycky prozrazovala srdce plné něžnosti Boží. Chodívala tam také její přítelkyně Marie Ajerbo, která obdržela papežský přípis, který jí dovoloval občas vstoupit do kláštera a zdržet se tam. Zastavoval se tam i svatý Kajetán Thiene, "neboť ona tak hluboce rozvažovala o věcech nebeských a tak veliký obdiv chovala vůči božským Písmům, že ho to naplňovalo údivem a útěchou a říkal, že od ní se mu dostalo velikého světla, většího než z četby knih".

Hlavní její starostí bylo formovat svou komunitu v autentickém františkánském duchu. Letitá zkušenost života, žitého ve cvičení se v každé ctnosti, vkládala do jejích úst nejmoudřejší rady, a svatozář, která již tehdy byla patrná okolo její hlavy, byla jejich nejvěrohodnějším potvrzením. Pán často potvrzoval její poslání matky a učitelky mimořádnými dary, o kterých se zmiňují její životopisci. V srpnu 1542 upadla do mimořádného vytržení. Sestry, které byly nablízku, spolu s Marií Ajerbo, se domnívaly, že zesnula, a chtěly s ní proto zatřást [aby zjistily, zda se probudí]. Když přišla k sobě, s úsměvem sestry napomenula a aniž by cokoli vyjevila o svém nepopsatelném mystickém zážitku, dala jen znát, že se dozvěděla, že její život se nachýlil ke konci. Uspořádala věci týkající se kláštera, podle pravomoci obdržené od papeže jmenovala abatyši a ostatní představené a zcela se oddala přípravám na vytoužený přechod. Přesné datum její smrti bohužel neznáme. S velkou pravděpodobností to však bylo na konci roku 1542, neboť z listu, který napsaly její spolusestry v dubnu 1543 kardinálu z Capri vysvítá, že už byla nějakou dobu po smrti. Dva dny před smrtí svolala sestry a udělila jim své poslední rady: "... povzbudila je k věrnému zachovávání řehole i všech ostatních ctností, ale zvláště pokoje, užívajíc při tom slov Kristových, která pravil k apoštolům: Svůj pokoj vám dávám, svůj pokoj vám zanechávám. Pak jednu po druhé objala, svěřujíc je zvláště do rukou těch nejstarších, a prosila abatyši, aby o ně pečovala a pomáhala jim v zachovávání řehole, aby při tom s nimi měla soucit a nenechala je v ničem strádat při jejich tělesných potřebách." V prostředí opravdu strohého života, které vytvořila, zanechala tak Marie Longo při své smrti jako poslední vzpomínku výraz svého mateřského citu. Soumrak jejího života byl poznamenán předzvěstí velkého zla, které hrozilo kapucínům i Neapoli. Tomuto městu, kterému věnovala své nejlepší síly, předpovídala blížící se bolestné bouře, které se pak naplnily díky inkvizici. Zatímco nad kapucíny právě v té době visel jako Damoklův meč Ochinův odpad od víry, ona musela sdílet nepopsatelnou konsternaci bratří, jimž byla "sestrou Klárou". Nabídla nejvyšší oběť svého života za ty, kdo byli jejímu srdci nejdražší? Můžeme se to domnívat, bereme-li v úvahu, jak dojatě a s uznáním vzpomíná Bernardino da Colpetrazzo na oběti, modlitby, slzy a kající úkony neapolských kapucínek v této smutné a těžké situaci. Bellintani nám zanechal podrobné vyprávění o posledních slovech Marie Longo: "A jen chviličku předtím, než zesnula, obrátila se k sestrám a řekla jim: Sestry, vy máte dojem, že já jsem udělala něco velkého a dobrého; ale já v ničem nespoléhám na sebe samu, ale ve všem na Pána. A ukazujíc na špičku malíčku, řekla: Jen špetka víry mě zachránila. A to pravila s velkou radostí a s krásným výrazem ve tváři. Při tom stále držela v ruce kříž. Chviličku po tom, co domluvila, ho políbila a řekla třikrát: Ježíši. Pak zesnula." Po smrti jí mnoho lidí přišlo projevit svou lásku a úctu, byly zaznamenány udělené milosti a zázraky a začala se šířit pověst o její svatosti. Přešlo však pouze několik desítek let a nevysvětlitelný stín zapomnění zahalil tuto výjimečnou osobnost. Opravdová dcera katolického Španělska, zakladatelka a ředitelka velkého špitálu pro nevyléčitelně nemocné, opěrný bod každé reformy, která v prvních desetiletích šestnáctého století dorazila do Neapole či tam vznikla, mystička obdařená zvláštními dary a matka duší, zakladatelka jedné z nejživějších rodin klarisek, po aktivní činnosti velkého rozsahu, na sklonku svého života nenápadně zmizela v klášteře s papežskou klauzurou, tam se vmíchala mezi pokorné klauzurové sestry a ve smrti s nimi sdílí společný hrob, což přispěje k tomu, že se ztratí stopa jejích tělesných pozůstatků. Bellintani praví, že když vedle ní chtěli pochovat její přítelkyni Marii Ajerbo a vykopali její tělo, toto vydávalo okolo sebe podivuhodnou vůni fialek. A když po šesti měsících přenášeli hrob jinam, identifikovali a oddělili hlavu ctihodné služebnice Boží, která voněla po fialkách, a téměř po padesáti letech, když uvedený životopisec psal své dílo, tvrdil, že tato stále "ještě voní po fialkách". Snad bylo toto něžné znamení předzvěstí ticha, které v dějinách zahalí zářící postavu zakladatelky kapucínek? Zdá se, že ano, když bylo potřeba čekat až do r. 1880, kdy byl v Neapoli zahájen řádný informativní proces o pověsti svatosti, a do r. 1892, kdy byl Lvem XIII. zahájen beatifikační proces; papežský proces o heroičnosti ctností byl vykonán v Neapoli v letech 1893-1904. 9. října 2017 papež František pověřil Kongregaci pro svatořečení, aby vydala dekret o jejích hrdinských ctnostech.

BIBLIOGRAFICKÉ POZNÁMKY

Matthias [Bellintani] a Salo, Historia capuccina II, ed. a Melchiore a Pobladura (Monumenta historica Ordinis minorum capucinorum, VI), Romae 1950, 255-272. Neapolitana. Beatificationis et canonizationis servae Dei Mariae Laurentiae Longo... Positio super introductione causae, Roma 1892. Řádné a apoštolské procesy, jakož i jednotlivé výpovědi Super introductione causae et super virtutibus se nacházejí v Římě, v archivu generální postulatury bratří kapucínů. Lexicon capuccinum, Romae 1951, col. 1049. Francesco Saverio [Toppi] da Brusciano, Maria Lorenza Longo e l'opera del Divino Amore a Napoli, Roma 1954. Jedná se o výtah z doktorské práce, která zůstala ve strojopise; již opublikováno v Collectanea franciscana 23 (1953) 166-228. Zde lze najít bohatou bibliografii s podrobnou indikací archivních pramenů a se seznamem dokumentů. Acta et decreta causarum beatificationis et canonizationis OFMCap. ..., cura et studio Silvini a Nadro, Romae-Mediolani 1964, 1119-1130. Agostino (Falanga) da Resina, La venerabile Maria Lorenza Longo in Napoli (1463-1542), Napoli 1968. G. Passero, Storie in forme di Giornali..., ed. da V. M. Altobelli... con aggiunte di M. M. Vecchioni, Napoli 1785. Battistina Vernazza, Opere spirituali IV, Verona 1602.