Ctihodná Marie Diomira (Maria Teresa Serri) se narodila 23. února 1708 v Janově švýcarským rodičům Janu Serrimu a Tereze Curtiové a byla pokřtěna jménem Marie Tereza. Její dětství bylo poznamenáno intenzivní touhou po vědění, modlitbě a utrpení. Ve třech letech začala spolu se svou sestrou chodit do školy. Od té doby se ráda dlouho zavírala ve svém pokojíčku, kde chtěla zakusit Ježíšovy bolesti. Ďábel ji začal zneklidňovat pokušeními a v rodinném prostředí se setkávala s posměchem, protože nikdo nechápal, jak může být děvčátko jejího věku tak samotářské a skrupulózní. V osmi letech odcestovala s rodinou do Švýcarska na krátký pobyt, nejprve v Zugu, později ve Friburku. Otec, který byl vojákem v hodnosti praporčíka, se vrátil do Janova, ale matka s dětmi tam zůstala delší dobu. Marie Tereza směla jít poprvé k přijímání a potom se vrátila s rodinou do Janova. 


Děvčátko pak již do školy nechodilo, doma se učila od sestry vyšívat. Den za dnem se kříž stával stále více její oblíbenou knihou. Z Janova se rodina přestěhovala do Pisy, kde Marie Tereza naštěstí našla chápavého zpovědníka, který jí dovolil chodit denně k přijímání. Náhodou se setkala s kapucínem, jenž ji uvedl do praxe tělesného pokání, po němž toužila od okamžiku, co v rukou svého bratra spatřila kající pás. Tím dostal její život svůj směr, jak ho ale dosáhnout?

Dva roky pobývala v klášteře benediktinek v Pise. Sestry se však marně snažily získat toto cenné povolání pro svůj řád: Marie Tereza zde svou cestu nenašla. Intenzivně se věnovala skutkům milosrdenství a v té době zemřel její otec. Spřátelila se potom s kapucínkami v Città di Castello, které by ji rády mezi sebe přijaly a nabídly jí celu, uvolněnou po smrti sv. Veroniky Giulianiové. Říká se, že její pochybnosti vyřešil sám sv. František z Assisi, který se jí zjevil a řekl: „Ne v Città di Castello, ale mezi kapucínkami ve Fananu je tvé místo.“ Proto, aby mohla tuto radu uskutečnit, musela ještě překonat úklady jednoho řeholního bratra a především úklady zlého ducha.

Do ústraní kláštera ve Fananu poblíž Nonantoly dorazila 5. října 1730 a přijala jméno Marie Diomira od Vtěleného Slova. Byla dostatečně zocelená, aby se mohla ujmout poslání, které jí Bůh připravil. Zkoušky noviciátu, těžší díky jejímu nevalnému zdraví, ji nakonec jen posílily. Nejprve se pět let starala o refektář, pak byla jmenována na devět let magistrou novicek. Nakonec byla zvolena abatyší. Nebyly s ní však spokojené všechny řeholnice a kardinál Albani jí při vizitaci kláštera ostře vyčetl, že svým sestrám nedává dostatek jídla a že chce šetřit s vyhlídkou na Bůh ví jaké práce. Ve skutečnosti jen chtěla dodržovat řeholi. Rady, které dávala svým dcerám, byly proniknuty jejím hlubokým vnitřním životem a vyplývaly z požadavků nadpřirozena. Po skončení funkčního období vykonávala službu sakristiánky, ale o svatodušních svátcích roku 1752 byla znovu zvolena abatyší. Průběh této volby byl ovšem velmi zvláštní. Jeden vlivný kardinál si přál, aby se abatyší stala jeho neteř a poslal do kláštera ve Fasanu jednoho řeholníka, aby kázal duchovní cvičení a vhodně „orientoval“ mnišky, které také mnoho naslibovaly. Po sečtení hlasů se však zjistilo, že kardinálova neteř dostala jen jeden jediný hlas, hlas sestry Marie Diomiry, která získala všechny hlasy ostatní. Zpovědník pak proti znovuzvolené abatyši obrátil veškeré své zklamání a výčitky.

Marie Diomira vytříbila svou snahu o dokonalost: očišťována bolestí a pokáním žila na tomto světě i mimo něj. Čtyřicet let nosila na holém těle poblíž srdce dlouhý kříž s třiceti třemi špičatými hroty. Když se pod poslušností musela vzdát svého pokání, upadala do stavu hluboké ochablosti a skleslosti, a to pro ni bylo dokladem, že Bůh dává jejímu utrpení zvláštní smysl. Měla nebeská vidění, nejčastěji Ježíše na kříži nebo jako „Ecce Homo“. O vánoční noci roku 1767 pocítila zranění šípem, které jí způsobilo radost i bolest současně. Jen vzdychala: „Můj Ježíši, můj Ježíši!“ Tento vrcholný mystický zážitek byl předzvěstí blízkého setkání se Snoubencem. V předvečer svátku Tří králů onemocněla, požádala o viatikum a dostala pomazání nemocných. Dne 14. ledna 1768 měla vidění Svaté Rodiny a anděla strážného, během nějž pokojně zemřela. Po smrti se na jejím těle opět objevila stigmata, která měla před svým vstupem do kláštera.
Papež Lev XIII. zahájil její kauzu 21. prosince 1901. Bývá zobrazována se stigmaty a trnovou korunou, s křížem a růžencem v ruce.