Hieronima Maria Inez (sestra Anděla Marie) se narodila 1. září 1592 v Barceloně
16. září 1603 vstoupila do kláštera kapucínek, založeného Angelou Serafínou Prat, a protože byla ještě příliš mladá, strávila zde pět let jako čekatelka
Dne 7. září 1608 zahájila skutečný noviciát a 8. září složila řeholní sliby
9. května 1614 byla jako magistra novicek vyslána zakládat nový klášter v Zaragoze
Roku 1624 se stala místní vikářkou a o tři roky později abatyší

Dne 2. června 1645 založila spolu s dalšími čtyřmi sestrami nový klášter v Murcii, který nesl jméno “Vyvýšení nejsvětější Svátosti”
V novém klášteře musela kvůli častým záplavám mnoho vytrpět, zvlášť v letech 1651 a 1653
Blahoslavená Anděla zůstala abatyší až do roku 1661
Když už se nemohla hýbat, začala se plně věnovat rozjímání
2. prosince 1665 zesnula za zpěvu “Chvalte ústa” ve věku 75 let
Okamžitě byl zahájen informativní proces, opětovně otevřený v roce 1688
Její ostatky se uchovaly neporušené, ale byly zneuctěny během španělské občanské války v letech 1936–1939; nyní jsou uloženy v novém klášteře v Murcii
Jan Pavel II. ji dne 23. května 1982 blahořečil

Nenacházím slova pro vyjádření milostí, které mi Pán dává, a tak používám přirovnání a úryvky z Písma svatého. Když jsem ponořena do svých hlubin, není to již Písmo svaté, na kterém záleží, ale výlučně jeho Autor a moje duše, celá soustředěná na něj. Chtěla bych být velkou světicí, abych získala od Boha milost obrácení srdcí a abych mohla dosáhnout toho, že ve všech bude možno pocítit plody jeho krve. Nechtěla bych mít jen sama pro sebe milosti a dary Boží, ale chci sdílet s bratry všechno, co dostávám, abych mohla se všemi zasednout k prostřenému stolu božských milostí. Tolik všechny miluji!         (blahoslavená Anděla Marie Astorch) 

Biblická a liturgická mystika

Hieronima Maria Inez, narozená 1. září 1592 v Barceloně, byla poslední ze čtyř dětí Kryštofa Astorcha a jeho ženy Kateřiny. Neměla čas, aby poznala svou matku, protože zemřela deset měsíců po jejím narození. Byla svěřena kojné. Asi v pěti či šesti letech přišla i o otce. Její sestra Isabela se stýkala se skupinou mladých dívek, přitahovaných spiritualitou Anděly Serafíny Pratové. Rovněž malá Jeronýma byla brzy zapojena do tohoto spolku kapucínek. Její vztah s nimi se ještě více utužil díky jedné zázračné příhodě.Ve svých sedmi letech snědla hořké mandle, zůstala jako mrtvá a takřka na jejím pohřbu ji matka Serafína v extázi přivedla zpět k životu. Jeronýma sama napsala: “Moje dětství skončilo v sedmi letech, pak už jsem byla rozumná a  rozvážná žena: trpělivá, odměřená, tichá a pravdivá.”

V devíti letech ji poslali její poručníci studovat. Naučila se číst, psát a vykonávat ženské práce. Zrodila se v ní skutečná vášeň pro knihy, především latinské, což obdivoval i její učitel. Všichni už začali plánovat její budoucnost, ona však chtěla po příkladu sestry vstoupit do kláštera. Příbuzní se nejprve zdráhali, ale když viděli, že je daleko vyzrálejší, než odpovídalo jejímu věku jedenácti let, se vstupem do kláštera souhlasili. Dne 16. září 1603 překročila práh klauzury a přinášela si s sebou šest svazků latinského breviáře, který uměla dokonale číst. Při obláčce přijala jméno Marie Anděla. Její duchovní vývoj sledoval a doprovázel zkušený zpovědník Martin García, který prožil deset let jako poustevník. Snažila se napodobovat zakladatelku Andělu Serafínu Pratovou a svou sestru Isabelu. Matka magistra, sestra Viktorie Fábregas, byla přísná a chovala se k ní poměrně drsně. Bála se o pokoru Marie Anděly, která by podle ní mohla být ohrožena vztahem k latinským knihám, který neodpovídal jejímu věku, takže jí latinskou četbu zakázala. Latina jí však doslova padala z úst, znala Písmo svaté, církevní otce i breviář tak dobře, že později teologové i biskup prohlásili, že se jí dostalo vlitého poznání.

Pět let strávila jako čekatelka, dítě vychovávané v řeholním domě, ovšem byly na ni kladeny nároky jako na novicku. 7. září 1608 zahájila skutečný noviciát; její magistrou byla její vlastní sestra, která ji ovšem oproti ostatním vůbec neprotěžovala. V době noviciátu ji provázela i soužení a pokušení. Protože byla nadprůměrně vzdělaná, musela vykonávat funkci pomocné magistry svých sester v noviciátu. Dne 8. září 1609 složila řeholní sliby do rukou sestry Kateřiny de Lara, která nahradila zemřelou zakladatelku ve vedení komunity. Pak sestra Marie Anděla pokračovala ve svém řeholním životě dalších pět let.

Mezitím se nová kapucínská kongregace živě rozrůstala. Matka Anděla Marie a dalších pět sester byly poslány založit nový klášter v Zaragoze, který se měl stát centrem dalšího šíření kapucínských klarisek ve Španělsku. Skupinka sester se vydala na cestu k Zaragoze 19. května 1614. Pro sestru Marii Andělu, která měla funkci magistry novicek a sekretářky, bylo velmi těžké odloučení od sestry, která o dva roky později zemřela v pouhých 36 letech. Cesta byla náročná, dokonce se splašily koně a vůz se převrhl. V novém klášteře Panny Marie Královny Andělů byla sestra Marie Anděla vychovatelkou nové generace kapucínek.

Roku 1624 se stala vikářkou a o tři roky později abatyší. Zůstala současně korektorkou chóru, která byla odpovědná za přesnost a důstojnost liturgie a zvláště přednesu breviáře. Na začátku jejího působení v úřadu abatyše byly papežem Urbanem VIII. schváleny konstituce španělských kapucínek. Protože si byla vědoma, jak důležitá je pro posvěcení a chod každého církevního institutu znalost řeholních pravidel, trvala na tom, aby sestry studovaly konstituce neustále, v jejím klášteře se navíc četly veřejně v refektáři na začátku každého měsíce, aby je znaly i negramotné sestry. Na duchovních konferencích mluvila tak dobře a přesvědčivě, že jeden biskup zalitoval, že se abatyše nemůže stát knězem.

Byla pro své sestry matkou, která se nešetřila a byla ochotná zaskočit kdekoliv, v kuchyni, prádelně, na ošetřovně, na zahradě. Když se jí sestry ptaly, proč to dělá, odpovídala: “Protože bych za vás i položila život.” S chudými se dělila o milodary pro klášter a velkoryse pomáhala potřebným jak mohla. Když do Zaragozy vtrhly davy otrhaných uprchlíků ze vzbouřeného Katalánska, rozdala chudým žebračkám oděvy, které si novicky přinesly ze světa. Její spiritualita se ještě více prohloubila, byla cele biblická a liturgická. Všechna tajemství Krista a Marie, andělů a svatých se odrážela v jejím srdci v podobě vidění a nadpřirozených osvícení.

Na světce se obracela velmi důvěrně. Vybrala si dvanáct z nich, které nazývala svou nebeskou “konzistoří” a kteří byli jejími vzory a přímluvci pro konkrétní životní potřeby i ctnosti: sv. Jan Evangelista jako vzor lásky, sv. František z Assisi vzorem dokonalé věrnosti řeholi, sv. Benedikt příkladem čistoty, svatá matka Klára v dokonalosti. Inspirací i rámcem jejího duchovního život byla modlitba hodinek, jak napsala roku 1642: “Často se mi stává, že při zpěvu žalmů Pán uvádí do mého nitra to, co zpívám, takže mohu říct, že skutečně zpívám to, co cítím, a nejenom literu žalmů. Zdá se mi, že sám Pán je mým učitelem a hlásá to, co říkám a zpívám, a tak mě uschopňuje přijmout nekonečnou pravdu Písma.”

V klášteře v Zaragoze žila skoro třicet let. Komunita se během té doby velmi rozrostla a upevnila. Prostory kláštera však už přestávaly stačit. Anděla chtěla počet řádových domů rozšířit a příležitost jí k tomu dala válka. Vojenské oddíly Ludvíka XIV. v Barceloně zneuctily hned několik kostelů. Zbožný kanovník Alexius de Boxadós chtěl na odčinění tohoto rouhání založit nový klášter klarisek s názvem “Vyvýšení nejsvětější Svátosti” a obrátil se proto na kapucínky. Dne 2. června 1645 se pět sester pod vedením matky Anděly Astorch společně s tímto kanovníkem vydalo na cestu do Murcie. I tentokrát je na cestě stihlo neštěstí: vozka na chvíli usnul a padl pod kola vozu. Víra sester jej přivedla znovu k životu, a tak se mohlo v cestě pokračovat. Slavnostní procesí zahájilo činnost nového kláštera nejsvětější Svátosti, v plném souladu s pojetím blahoslavené Anděly, která v eucharistii viděla souhrn celé kristologie. Díky jejímu působení začaly sestry  každodenně chodit ke svatému přijímání, což v té době nebylo obvyklé.

Klášter se stal duchovním centrem. Při epidemii moru roku 1648 byly řádové sestry ušetřeny, stejně jako byly uchráněny před záplavami řeky Segura v roce 1651. Klášter i přesto mnoho utrpěl a sestry se musely uchýlit do letního horského sídla jezuitů, kde zůstaly 13 měsíců, dokud nebyl klášter opraven. Vrátily se 22. září 1652, ale o rok později se musely znovu odebrat do hor, kvůli další záplavě. Zde byla blahoslavená podrobena těžké zkoušce, když ji jedna žena křivě obvinila z hanebnosti, ale její nevinnost byla brzy prokázána.

Poté se konečně vrátila do svého kláštera a pokračovala ve výkonu funkce abatyše až do roku 1661. Když oslavila sedmdesátku, chtěla se stáhnou a být “sama s Jediným”. Milost, o kterou prosila, obdržela, ale dále už ze zdravotních důvodů nemohla pracovat ani zastávat úřady, a tak se mohla cele věnovat životu kontemplace. V polovině listopadu 1665 se jí v důsledku několika epileptických záchvatů vrátila paměť a inteligence. Ale to už byl konec. Cítila se jako na kříži. Často si zpívala hymnus “Pange lingua” (Chvalte ústa…) v očekávání svého “pokrevního snoubence”. Ten si pro ni skutečně přišel dne 2. prosince 1665, když jí bylo 75 let.

O tři roky později byl zahájen proces ordináře v diecézi Cartagena-Murcia. Po dlouhém přerušení byl roku 1688 obnoven a pokračoval skoro až dodnes. Její ostatky, které zůstaly neporušené, byly během španělské občanské války v letech 1936–1939 zhanobeny. Byly potom přeneseny do nového kláštera v Murcii, kde se nacházejí dodnes. Za blahoslavenou ji prohlásil Jan Pavel II. dne 23. května 1982. Kdo se chce seznámit s její mystickou zkušeností, může si přečíst její spisy, psané velmi moderním a příjemným stylem; vydal je v jednom svazku kapucín Lázaro Iriarte pod názvem Moje duchovní cesta (Mi camino interior. Relatos autobiográficos – Cuentas de espíritu – Opúsculos espirituales – Cartas) v Madridu roku  1985. Tyto spisy “mohou být právem považovány za jeden z nejdůležitějších článků v dějinách úcty k dítěti Ježíšovi, nejsvětějšímu Srdci, eucharistii, utrpení Kristovu a ke Kristu jako Dobrému Pastýři, odkud vyplývá ryze kapucínská úcta k Panně Marii jako božské Pastýřce.”