Ve stopách Beránka X: Poslední krok

Anežka se tedy vydává zpět do Assisi. Vrací se domů po vlastních stopách. Ví, že její rodná sestra Klára leží nemocná a že pro obě přichází čas, kdy se zvažuje každý krok navíc, aby zbyla síla na krok poslední. Nacházíme se v závěru našeho příběhu, který nás přivede až na práh, odkud není návratu... až na práh onoho „doma“, kde i ty nejtěžší kroky přecházejí v tanec svatební.

Zpáteční cesta byla pro Anežku cestou ve vlastních stopách jejího prvního putování z Assisi… Chvílemi zahlédla nějaký detail, který ji upomínal, jak tudy procházela: Trasimenské jezero se před ní otevřelo klidné, šedavé pod oblačným nebem zataženého dne, a poslední část cesty jí připadala, jako by jí šla včera, tak nesmazatelně si jí vtiskla do paměti. Když pak stála před San Damianem, přemohlo ji dojetí: hrdlo se jí stáhlo, oči zamžily slzami, které nechala volně padat; zdálo se jí, jako by je měla v srdci nashromážděné za všechny ty roky putování, právě pro tuto chvíli.

Klára se jí na svém lůžku zdála pohublá a vysílená, její oči však byly stále plné světla a nyní ještě více pro slzy, které se v nich leskly. Obě sestry se v tichosti objaly a zůstaly tak, dokud se neobjevily ostatní sestry a první mezi nimi Beatrice, jejich nejmladší sestra, která vstoupila do San Damiana až poté, co Anežka odjela. Radostné hlasy se rozezněly naplno: Anežka šla z náruče do náruče a všechny se jí snažily sdělit, co všechno se v San Damiánu událo za celé ty roky.

Cítila se zase doma, ale občas jí přemohl zármutek: nebylo to všechno jako sen? Téměř stále byla u Klářina lůžka a dny míjely jeden za druhým. Klářin stav se ani nelepšil, ani nehoršil. Letní červencová a srpnová vedra však viditelně vyčerpávala Klářinu životní sílu.

Často přicházeli bratři, aby Kláru navštívili, a ona si pokaždé od nich žádala nějakou duchovní myšlenku; navštívil ji také Svatý otec s doprovodem kardinálů a Klára mu chtěla políbit nohu na znamení své podřízenosti svaté církvi. Pak pokorně požádala, aby ji udělil rozhřešení od všech jejích hříchů a Innocenc IV si pro sebe povzdechl: „Kéž bych také já měl zapotřebí jen takového odpuštění!“

Konečně 9. srpna přinesl jeden z bratří Kláře text její Řehole s papežskou pečetí. Klára, proměněna radostí, uchopila jak jen mohla vzácný pergamen a tiskla si ho ke rtům, aby ho vděčnou vroucností políbila. O dva dny později sestoupil z nebe zástup panen, v čele s nádhernou Paní korunovanou vzácnou korunou, která Kláru zahalila do zářivého roucha… krátce na to se Klára obrátila na Anežku a pokojným hlasem jí řekla: „Neplač, má drahá sestro, já odcházím k Pánu… ale Pán tě zakrátko potěší a ty půjdeš za mnou.“

Anežka zůstala jako omámená, nemohla a nechtěla přijmout, že Klára zemřela. To byla příliš velká bolest! A když pak byla její milovaná sestra odnesena pryč za jásotu davů, cítila, jak jí puká srdce. Zakusila však také nevysvětlitelnou, nesmírnou radost: „Ano, Kláro, tato tvoje smrt je skutečným životem, je zářivým znamením definitivního a konečného schválení, které sám Kristus uděluje našemu způsobu života, pravou pečetí, která navždy v církvi potvrzuje Františkův a náš ideál“, šeptala s vděčností.

 

Anežčino tělo ovšem, zesláblé a vyčerpané předchozími námahami, neuneslo zátěž tak velké bolesti, třebaže se na ni Anežka během svého pobytu v San Damianu snažila připravit. Zhroutila se zcela vyčerpána. A sestry, zlomené zármutkem nad smrtí své Matky, zesmutněly ještě více tváří v tvář nové zkoušce v podobě Anežčiny nemoci, která nevěstila nic dobrého: přenesly ji do nemocničky a střídaly se u jejího lůžka s nadějí, že by snad mohlo nastat nějaké zlepšení.

V tuto chvíli ale přenecháme slovo sestře Chiaře z italské kláštera a řádkům její knihy, kterými končí tuto úchvatnou, pravdivou historii Anežky, ženy XIII. století:

„Anežce, pohroužené do horečnatého spánku, se před očima vynořily obrazy z minulosti: vzpomínala, jak prožívala ony dva týdny poté, co Klára uprchla z domu… dva týdny: Nebylo to právě tehdy, kdy se rozhodla utéci také ona?… Ale ano, ano… Sáhla si na ramena a pod rukou jakoby nahmatala jemnou látku svých blankytných šatů… A plášť? Ano, tady je, vždyť bylo docela chladno, bylo jaro… A nebyl srpen? A nebyla Klára mrtvá? Klára, její milovaná sestra!… A Anežka běžela, běžela, aniž by se ohlédla nazpět, protože se chtěla zasvětit Bohu, chtěla dostihnout Kláru… A hle, už ji vidí… oblečenou do hrubé pytloviny? Snad to i byla pytlovina, ale celá utkaná ze světla, zářící hvězdami drahokamů; a měla své světlé vlasy, jejichž prameny prosvítaly pod závojem. Usmívala se na ni a ten úsměv byl pozváním beze slov, aby se vydala za ní… Anežka však, téměř bez dechu pro úprk i nevýslovnou radost, vnímala, jak její duše zmítá ubohými vyčerpanými údy, v chvění opouštěla jeden po druhém a pak už nedokázala rozpoznat, kde že je skutečný život… protože Klára se nyní vzdálila od prahu a v uvolněné bráně se objevil On. Ano, její Ukřižovaný z velkého malovaného kříže: teď však byl jiný, byl živý! Jen jeho oči byly stejné, a rány… jinak byl oděn do přebohatého roucha, zahalen světlem jako pláštěm, a také On se na ni smál… a hle, právě jí rozevřel svou náruč! Anežka zůstala na okamžik jako přimrazená, a pak se rozběhla, rozlétla a spočinula v oné náruči, kde se na onom Srdci ztratila celá, navždy, ve svém Pánu a Snoubenci, Ježíši Kristu.“ Bylo 27. srpna 1253.

 

A to byl poslední krok, který Anežku přenesl do náruče Milovaného. Její životní příběh je příběhem velkého putování a kroků, které ne vždy byly snadné, lehké a „pohodové“. Každý z nich měl svou váhu, která ji nořila hlouběji do stop Toho, který miluje láskou až do krajnosti. A právě tato krajnost lásky se stala cílem Anežčina putování, aby zde kráčela krokem pevným, radostným a pružným… tak nějak tanečním, jak se na svatbě sluší a patří. A pokud snad i my toužíme protancovat nějaké ty střevíce v Božím království, Anežka nám jistě ráda se základními kroky přispěje na pomoc – zatím jen tak naboso, a pak… se uvidí, co oko nevidělo.

 

Jediným úkolem tak zbývá zjistit, který tanec je ten pravý… a v pravý čas udělat tu správnou otočku od sebe k Bohu, od sebe k druhým a nechat se vést až do „kraje“ lásky. Roztančit život láskou na znamení, že Láska se dala najít, protože v prachu země zůstaly její stopy.