Ve stopách Beránka IX:Stopy vedou domů

Anežčin pobyt ve Florencii nese dobré ovoce. I přesto že ji občas přemáhá stesk po známém prostředí a Klářině blízkosti, dokáže naplnit očekávání florentské komunity, které vtiskuje životní styl Chudých sester. Sestry si ve Florencii získávají dobrou pověst a ta se začíná šířit po celém Toskánsku i za jeho hranice. Ke kardinálu Hugolinovi docházejí nové žádosti o sestry, které by i jinde uváděly existující společenství do tohoto způsobu života. Mezi jinými projevuje zájem také arcibiskup z Milána, kam je nakonec vyslána s. Giacoma, věrná průvodkyně naší Anežky ve Florencii. A o tom, jak se vedlo sestrám v Miláně a že cesty Boží jsou nevyzpytatelné, ale v každém případě že vedou vždycky domů, je i tato další část Anežčina příběhu s lehce vánoční epizodou.

Kdykoli měla Giacoma příležitost, posílala do Florencie zprávy po některém z bratří, který tam měl cestu: obtíže nescházely, stejně tak jako ochrana a pomoc arcibiskupa. Z listů sem tam zazníval stesk po zářivé assiské a florentské obloze, neboť v Miláně a jeho okolí v Sant´Apolinario, kde se usadily, bylo nebe téměř stále šedé a mlhavé. Přicházely však i potěšující zprávy. Giacoma psala, že klášter Santa Maria u Sant´Apolinario je již téměř dokončen a žel byl kanonicky zřízen arcibiskupem Settalou; a ona, že je nyní oficiálně uznána za abatyši této komunity Chudých sester.

Ke kardinálu Hugolinovi mezitím dorazila další žádost o zkušenou a osvědčenou sestru: tentokrát ze strany malé, živé komunity z Mantovy; se souhlasem Kláry tak vybral v San Damianu sestru Illuminatu a rozhodl se jí poslat do Florencie, aby se tam společně s Anežkou připravily na odchod do tohoto města!

Pro Anežku tato nová cesta nepředstavovala žádné velké překvapení: pozvání k nové misii očekávala každým dnem. A navíc, kdykoli vysílala některou z poslaných sester, bylo to pro ni, jako by odcházela s nimi… Illuminata dorazila za krátko: byla to mladá, veselá sestra, která se neustále smála. Klára ji popisovala jako velmi zapálenou a horlivou ve svém povolání. Spolu s ní přijela ještě sestra Anna, která je měla doprovázet do Mantovy. Nějaký čas strávily společně ve Florencii a když bylo všechno připraveno, jednoho jasného rána se připojily ke skupině kupců, která šla jejich cestou. Proměna krajiny byla tentokrát výraznější: mraky často pokrývaly nebe a večery přicházívaly náhle po krátkém západu slunce, zahalené do hustých mračen.

V Mantově již byly očekávány a dostalo se jim vroucího přijetí. Čekalo na ně setkání s komunitou, která se co nejusilovněji snažila žít podle toho, co se doslechly o životě sester v San Damiánu. A že to byly kolikrát zprávy zkreslené, nechyběly ani četné příležitosti k smíchu a nápravě.

A zatím přicházely další žádosti z okolních měst, mezi jinými také z Benátek. Tam se Anežka po dohodě s Illuminatou a Annou rozhodla poslat právě sestru Annu, aby vedla sestry, které potřebovaly její pomoc. Kláštery Chudých sester rostly jako houby po dešti, po mnohých zůstaly jen vzpomínky či drobné zmínky v kronikách, některé existují dodnes.

Když z Benátek dorazily od sestry Anny (která nedokázala pochopit, jak to že domy mohou stát na vodě) povzbudivé zprávy, rozhodla se Anežka vrátit do Florencie, kterou již považovala za svůj druhý domov. Vnitřně cítila, že její poslání zde je skončené a že život, který měla ještě před sebou touží stále více zasvětit Pánu v modlitbě.

Jak krásné a radostné bylo její setkání s Avegnente: známá tvář florentské abatyše zářila radostí, když znovu uviděla Anežku. Život komunity ve Florencii plynul spořádaně a pokojně: pověst o klášteře se šířila mezi lidmi a mnoho jich sem přicházelo, aby žádali o radu či prosili o modlitbu. Bratři sem přicházeli slavit liturgii, kázali a povzbuzovali, rozmlouvali o Evangeliu a duchovně sestry doprovázeli. V tomto vroucím a zbožném prostředí mohla Anežka naplnit svou touhu po modlitbě a znovu se vrátila ke svému zvyku v noci vstávat (a nenechat se přitom nachytat od Avegnente).

Jedné noci však kolem Vánoc se v maličkém chóru zdržela déle než obvykle a Avegnente znepokojená tím, že ji nevidí v dormitáři, se ji vydala hledat. Nalezla ji ve zvláštním stavu: obklopena světlem, klečela na kolenou a usmívala se na Někoho, koho držela v náručí. A tu Avegnente s úžasem a nesmírným dojetím spatřila překrásné Děťátko, které se usmívalo. Tuto nádhernou vzpomínku uložila Avegnente do svého srdce a ponechala ji v tajnosti dokonce i před Anežkou, aby ji neuvedla do rozpaků. V jejím chování vůči ní se teď dala vyčíst nejen hluboká náklonnost a přátelství, ale také obdiv plný úcty.

Při svém návratu do Florencie se Anežka dozvěděla, že její maminka již nežije: paní Hortulana, poté co ovdověla, vstoupila sama do kláštera v San Damianu, a tak se stalo něco výjimečného - byla „dcerou“ své dcery! A v Klářině náruči pak vydechla naposled.

Od bratří, kteří čas od času přicházeli z Assisi, se také Anežce dostávalo zpráv o Klářině zdraví a i přes jejich diskrétnost vytušila, že Klářin stav je vážný a že se Klára blíží ke konci svého života. Také Anežka po všem, co zažila, sama zestárla a zeslábla. Bylo jí padesát pět let, ale její tvář pod černým závojem se zdála bez vrásek, postavu měla stále štíhlou a pružnou, její vzhled i chování bylo vždy plné ochoty a přívětivosti; uvnitř ovšem cítila tíhu let, kterou snášela s pokorou a odevzdaností do rukou svého „Nejvyššího a dobrého Pána“, jak ho nazýval František.

Komunita ve Florencii vzkvétala, sester přibývalo. Ty, které vstoupily na počátku, byly již schopné ujmout se odpovědnosti za vedení kláštera a navíc Avegnente, která byla přibližně stejného věku jako Anežka, nic nebránilo, měla všechny potřebné kvality, aby stála v čele své komunity. A tak se Anežka rozhodla: oznámila Avegnente a všem sestrám, že její úkol, ať už dobře či špatně vykonaný, je u konce a že přišel čas, aby se vrátila do San Damiana.

Kruh se tedy uzavírá. Poslání je u konce. Anežka se ohlíží nazpět a vnímá, že je za co děkovat. Její pohled ale také směřuje dál, nezůstává u minulosti. Prožívá svůj návrat jako návrat do Boží náruče, když do jejích rukou svěřuje Bůh Maličkého. Umět se pročítat svým životem a vnímat každou jeho stránku jako dar něžně a laskavě vložený do rukou člověka, aby se v něm usmíval Bůh, i to může být odkazem Anežčina života pro každého, kdo touží jít cestou ve stopách Beránka.

 

1) Podobenství mého života: jakým podobenstvím by se nejlépe dal vyjádřit můj život? A co je jeho zlatou stránkou – příběhem, na který by se nemělo zapomenout?

2) Meterologická předpověď: jakým stupněm evangelní zátěže by se dal označit můj současný duchovní stav? Jak silný vane vítr Ducha svatého; jak vyjasněné je nebe; jaká je průměrná teplota mého zápalu; jaký tlak Boží milosti; jaká je kvalita vláhy? V jaké škále se pohybuje má modlitba: od chvály, přes prosby až hlasitému nářku?

3) Vánoce v srpnu: Kolika Božím darům se od dnešního rána podařilo vykouzlit úsměv na mé tváři?

4) Návštěva u starých dobrých známých: zavzpomínám s vděčností (a modlitbou) na ty, kteří mi už drží místo „tam nahoře“ v Božím království. A pokud bude příležitost a čas zabrousím i na místní hřbitov, kde nebudu šetřit na nějakém tom „zdrávasu“ za všechny odpočívající.

5) Balení: do pomyslného ruksaku sbalím to, bez čeho se moje srdce neobejde při každodenní putování ve stopách Beránka.