Ve stopách Beránka VIII: Paleta Božích plánů

Anežka tedy opustila domovský klášter v Assisi a vydala se na neznámou cestu, do neznámého města, mezi neznámé lidi, aby uprostřed všeho neznámého seznámila své nové sestry s životním stylem života podle Evangelia v duchu nejvyšší chudoby. Víme již, že se jí ve Florencii dostalo vřelého přijetí a že nebe nad San Damianem i nad florentským Monticelli má stejně zářivou modrou barvu. O tom, jak se její pobyt bude vybarvovat dál a také o tom, že není modrá jako modrá a že v Božích plánech se hraje o celou paletu barev je tento další díl našeho příběhu:

Po nějaké době se Anežka odhodlala napsat Kláře a všem sestrám v San Damianu list: cítila se již dobře sžitá s onou malou komunitou, která vznikla z iniciativy paní Avegnente, zachovávala řeholi napsanou biskupem Janem z roku 1209 a těšila se titulu Od Zvěstování Panny Marie. Ve svém listu se Anežka pokusila vyjádřit svou vnitřní, stále palčivou bolest z odloučení, místy až dramatickým způsobem, ovšem s konečným vyústěním do plné a pokojné odevzdanosti. List Kláře doručil jeden z bratří, který přicházel z Florencie, a ta se plna radosti i s trochou úzkosti odebrala do malé oratoře, aby si ho zde přečetla:

„Anežka pokorná a nejmenší služebnice Kristova… Klára se usmála a pokračovala dál: během četby pochopila, že list byl psán stále ještě s bolestí srdcem sestry, ale i matky a že Anežka prochází obtížným obdobím dosud ne zcela vybojované zkoušky. V závěru listu se však nacházelo to nejdůležitější: „Na jednu stranu zakouším – píše Anežka – hlubokou útěchu a můžeš se radovat se mnou, protože jsem zde nalezla velikou svornost bez rozdělení, která se ani popsat nedá; všechny mě přijaly s nesmírnou radostí a s nejvyšší možnou oddaností mi slíbily poslušnost. Všechny se odporoučejí Bohu a Tobě i Tvému klášteru a já sama Ti ve všem svěřuji sebe i je. Prosím Tě, pečuj o mě i o ně jako o vlastní sestry a dcery a věz, že já i ony chceme stále nezlomně následovat tvá napomenutí a příkazy.“ Nakonec Anežka přidala, že ji papež vyhověl v otázce „vlastnění“: tedy, že jim také ve Florencii potvrdil Privilegium chudoby, která Kláře i Františkovi tolik ležela na srdci jako základ a životní princip jejich evangelního ideálu, jejich způsobu života. Ve skutečnosti, už když Anežka dorazila do Florencie, měla Avegnente bulu papeže Honoria III z 27. července 1219, ve které jí byla na žádost kardinála Hugolina schválena žádost nevlastnit nic kromě kláštera, v němž bydlely, a pozemek kolem něho s výsadou nepřijímat žádné další vlastnictví.

Když se Klára a Anežka rozhodly žít podle Františkova ideálu bylo to, jako by se nepatrné zrnko skrylo v malém klášteře v San Damianu a jistě jim ani na mysl nevstoupilo, k jak velkému rozvoji je určen. Počet Chudých sester však rostl a po Anežce byly i další sestry poslány formovat nebo zakládat nové komunity – ve Spellu, v Sieně, v Cortoně… a to všechno stále pod otcovskou ochranou a pod vedením kardinála Hugolina a to i v době, kdy byl později zvolen papežem a přijal jméno Řehoř IX.

Zatímco Anežka, Avegnente a sestry ve Florencii se usilovně snažily žít podle pravidel přijatých od Františka, navštívil kardinál Hugolin jako papežský legát Lombardii. V Miláně se setkal s arcibiskupem Enricem Settalou, který se ho mimo jiným zeptal také na františkánské hnutí: několik bratří se již usadilo ve městě a jejich kázání a životní příklad přitahoval některé mladíky, přitahoval ovšem také ženy, které zatoužily žít jako Chudé sestry z Assisi. Hugolin, který se dobře znal s Klárou i Anežkou, mohl poskytnout arcibiskupovi vyčerpávající odpovědi, jež v něm okamžitě vzbudily touhu, zda by některá ze sester, nejlépe dvě, jednou nepřišly do Milána, aby zde založily klášter podobný těm v Assisi a ve Florencii.

Kardinál Hugolin se z Milána odbral rovnou do San Damiana, kde s Klárou promluvil o arcibiskupově žádosti. Shodli se na tom, že je třeba vyhovět tomu, co se evidentně jevilo jako Boží záměr: vždyť zakládání klášterů Chudých sester bylo v plném proudu a jejich počet stále rostl. Zakrátko se o záměru dozvěděla také Anežka, neboť kardinál zpočátku pomýšlel vyslat právě ji do Milána, ale ukázalo se, že pro komunitu ve Florencii je dosud nepostradatelná. Byla proto vybrána sestra Giacoma, která doprovázela Anežku do Florencie a která až do té doby žila s ní jako členka florentské komunity. Osvědčila se ve spolupráci s Anežkou i Avegnente, a proto byla shledána dobře připravenou k úkolu, pro který ji určil Pán prostřednictvím poslušnosti, jíž byla vázána ke Kláře a kardinálu Hugolinovi. Navíc bylo určeno, že s ní pojedou ještě dvě sestry z florentského Monticelli, aby jí pomohly v jejím novém a nesnadném úkolu.

Zdá se, že vyslat Anežku do Florencie byla správná volba, která nejen umožnila komunitě v Monticelli poznat a přijmout životní styl Chudých sester, ale také byla úspěšným prubířským kamenem pro další šíření tohoto ideálu. Díky Anežčině odvaze najdou sílu i další sestry vyjít na cestu následování, která ve známých šlépějích Krista chudého vede do neznáma, aby se vzdálení stali blízkými poznáním Krista. A zde se můžem ptát, jak to vypadá s naším odhodláním v překonávání vzdáleností mezi námi navzájem a jak důvěrně známe stopy Toho, který je Blízkost sama?

 

1) Kde jsem byl(a) v životě nejdál a kde jsem si byl(a) v životě nejblíž? Jaké vlastnosti jsou mi na hony vzdálené a které naopak můžu podrbat za ušima? Jaká z Ježíšových vlastností je mi nejbližší a která si mě nejvíce přitahuje k sobě?

2) Co hodnotím jako rozhodující krok svého života? A do jaké Ježíšovy stopy by se vlezl?

3) Znám přibližovací cestu k lidem ve svém okolí? Jak by vypadala „mapa“ mých vztahů k těm, se kterými žiji v rodině, na pracovišti, ve společenství církve, mimo obzor svého zájmu…?

4) Kolika jazyky lásky hovořím – aktivně, pasivně? (viz 1Kor 13)

5) Čím je pro mě jedinečná Boží blízkost a jak se její nezaměnitelný odstín vybarvuje v mém životě?