Ve stopách Beránka VII: Výzva pro Anežku

Je tedy rozhodnuto. Do komunity ve Florencii má přijít některá ze sester ze San Damiana, aby zde nové sestry uváděla do životního stylu Chudých sester. Klářina životní inspirace se tak bude šířit i za hranice její domoviny. Ovšem za cenu „ztráty“ kousku domova v osobě její rodné sestry Anežky. Přijme Anežka tuto životní výzvu? A jak se s ní vypořádá? … to už je obsahem tohoto dílu našeho příběhu.

Anežka se uchýlila do malé oratoře, kde se uchovávala Nejsvětější svátost. Právě jí František s Klárou oznámili, že je nutné, aby se vydala do Florencie, kde měla uvádět do života onu nově vznikající komunitu. Kardinál Hugolin, který již sám přemýšlel o podobném řešení, dal tomuto rozhodnutí své plné schválení. Pro Anežku to však byla rána z čistého nebe a to i přesto, že jí Klára ujistila: „Nežádáme tě o to pod poslušností… ale sama uvaž, o jak závažnou věc se jedná. Pán, jak vidíš, volá další ženy, aby žily jako my, a ony potřebují, aby jim někdo ukázal cestu a upevňoval je v jejich záměru. Rozmysli si to v klidu: máš svobodu.“ A její slova doprovázel pohled plný soucitu i odhodlání. Nyní tedy Anežka klečela před eucharistickým Pánem a zdálo se jí, že ztrácí celý svůj svět – Kláru, Františka, sestry, San Damiáno a před ní, že se otvírá jen pustá poušť…

Uplynulo několik dní. Anežka cele odevzdaná do Božích rukou dala svůj souhlas… a byl stanoven den jejího odchodu. Noc, která mu předcházela, jí připadala na vlas stejná jako ta před jejím útěkem z domu. Nyní to však bylo ještě těžší: měla přeci odejít z Assisi a vstoupit do zcela neznámého prostředí. Především ji ale tísnila otázka, zda budou všechny ty florentské sestry spokojené, že se k nim připojí. Po ranní modlitbě objala postupně každou ze svých sester, které se s ní loučily, s dojetím šeptaly poslední slůvka a rady a statečně přemáhaly slzy, dokud Klára nedala pokyn, že už je čas k odchodu. Pak doprovodila Anežku až na práh klášterní brány. Tam se zastavily a beze slov na sebe pohlédly: ticho, které se mezi nimi rozhostilo, bylo výmluvnější než tisíc slov… Anežka vsedla na jednoho z oslíků, které přivedli bratři pro ni a pro Giacomu, která jí měla doprovázet: a malá karavana se vydala na cestu lemovanou mohutnými, stříbrnými olivovníky.

Ve Florencii mezitím s dychtivostí vyhlížela paní Avegnente a ostatní sestry její příchod. Anežka na své cestě procházela přes pole i rozsáhlé lesy, stezkami více či méně frekventovanými, ale třebaže byla zarmoucena odloučením od milovaného Assisi, viděla, že není až takový rozdíl mezi Umbrií a Toskánskem: snad umbrijská krajina byla o něco drsnější, zatímco ta toskánská projasněnější; nebe však bylo stejně nádherně modré po celou cestu.

V posledním úseku cesty putovali podél řeky Arno, která protékala Florencií a vinula se jako stříbrná, zářivá stuha, až se dole za městem proměnila v blyštivou nitku ústící do moře. Anežce se tak pozvolna otevřel výhled na Florencii, město mnoha věží, vystavěných soupeřícími rodinami, kde dokonce i jediný most, který vedl přes řeku, pocházející ještě z římských dob, byl korunován cimbuřím jako nějaká věž. Jeden z bratří již v Monticelli byl a s jistotou vedl malou karavanu městem, takže se Anežka náhle ocitla před malým klášterem.

Všechno se odehrálo tak spontánně, jako by se už Anežka a Avegnente znaly a nyní se znovu po dlouhé době setkaly… Avegnente pozvala poutnice dovnitř a ty se náhle cítily jako doma: představila jim své sestry, které je všechny s dojetím zdravily a nejistě hleděly na Anežčinu tvář. Číst jejich myšlenky nebylo nikterak těžké: „Bude přísná? Pochopí nás? Bude nás mít ráda?“, a za tím vším, třebaže je Avegnente dostatečně a trpělivě připravovala, se skrývala ona nejistota z neznámého …. vždyť přeci jen, to byla cizinka.

Tak začala Anežčina florentská misie. Den za dnem si zvykala na svůj nový úkol a paní Avegnente jí při tom byla výbornou pomocnicí.

Zatím jí však ani na mysl nevstoupilo, že to, co pokládala za svou první a poslední cestu z Assisi, je v Božím plánu jen jednou z mnoha dalších. A jen díky své poslušnosti, kolikrát probojované a protrpěné, teprve pochopí, že toto je její nové poslání, kterým naplní své základní povolání být Chudou sestrou.

 

A tak se dozvídáme, že být Chudou sestrou není ani tak otázkou chudých šatů, tvrdých kůrek a chatrného vybavení, ale především srdce chudého na sebe a otevřeného pro Boží pozvání vyjít a nechat se vést třeba i po neprošlápnutých cestách… aby se druhým mohlo jít snadněji. Být chudým znamená nedávat něco, ale umět dávat všechno, jako to dělá Bůh, který dává sám sebe. A v tomto ohledu není chudoba jen záležitostí osob z povolání zasvěcených, ale všech, kteří jsou tak nějak „zasvěceni“ do lásky, kterou je Bůh.

 

1) Jak rozumím tomu, že Bůh je láska? A jak konkrétně se tato Láska projevuje v mém životě? Mám na ni svou osvědčenou odpověď?

2) Kde jsem doma? A bez koho/čeho se můj domov neobejde? Jak to vypadá s domovinou mé duše? Kde (v jaké spiritualitě) se ona cítí jako ryba ve vodě?

3) Jak reaguji na nové podněty a výzvy? Co je horní laťka mých možností? A jaké jsou horizonty mé touhy a mých očekávání?

4) S ohlédnutím přes rameno, kudy vedla moje cesta následování Pána…? Jak by asi vypadala krajina, kudy se procházelo? A jaké vládly povětrnostní podmínky?

5) Kdo jsou ti, ke kterým patřím? A pro koho smím být tím (tou), bez koho by bylo smutno? Kam se chodí čerpat radost z bytí pospolu?