Ve stopách Beránka VI: Františkův plášť

Z předchozí kapitoly již víme o tom, jak se společenství Františkových bratří šířilo po celé Itálii, i o tom, jakého přijetí i úspěchu se jim dostalo ve Florencii. Jejich životní příklad byl strhující, oslovoval jak muže, tak i ženy. Proto se není co divit, že se nad Florencií, na nedalekém vršku zvaném Monticelli, objevuje první skupinka „statečných“, která pod vedením paní Avegnente touží žít tak jako sestry v San Damianu, jak se o nich dozvěděly z vyprávění bratří. Také ony s dychtivostí očekávají příchod bratra Františka a právě v tuto chvíli, jak se zdá, Prozřetelnost rozdává své dobře zamíchané karty...

Právě v té době pojal František záměr vydat se do Francie, byl ovšem příliš zesláblý kvůli nemocem, jež ho již delší dobu tížily. Dorazil tedy do Florencie, kde se setkal s kardinálem Hugolinem. Ten již delší dobu se zájmem a náklonností sledoval vývoj událostí ve františkánském společenství, o němž jasnozřivě předvídal, že se vbrzku stane velkým řádem. Hugolin byl papežským legátem v Lombardii a v Toskánsku a znal Kláru, Anežku a všechny sestry ze San Damiana, takže mu Svatý otec svěřil úkol, aby je doprovázel a pomáhal jak bratřím tak i sestrám. Mezi kardinálem a Františkem panoval velmi vřelý vztah, František ochotně naslouchal Hugolinovým radám, třebaže se ne vždy shodli okamžitě... Když tedy Hugolin potkal Františka ve Florencii, dozvěděl se, kam má namířeno, a viděl v jak žalostném je stavu i přes svůj duchovní zápal a odhodlání, poradil mu (řekněme: nařídil...), aby zůstal ve Florencii. František po chvilce váhání souhlasil, protože pochopil, že jeho pobyt ve Florencii bude požehnaný také proto, že se mu skýtala příležitost navštívit florentské ženy z Monticelli. Zdržel se tehdy u nich k jejich nesmírné radosti několik týdnů.

Právě začínala postní doba a lidé z okolní čtvrti, když se doslechli, že František je zde, seběhli se v obrovském počtu, aby ho viděli, a bez okolků ho požádali, aby jim kázal v tomto intenzivním čase přípravy na velikonoce. I přes svou nemoc a tělesnou slabost František přijal, neboť nebyl s to odmítnout duchovní pomoc nikomu, zvláště když o ni byl požádán s takovou prostotou. Začal tedy kázat a za téma si vzal Utrpení Páně: a kázal tak ohnivě, že zapomínal na své bolesti a svým posluchačům jakoby před očima kreslil živý obraz Ježíšova utrpení. Každým dnem narůstal počet těch, kteří si ho přicházeli poslechnout, a zdálo se, že tento rok postní doba doslova letí. Krátce před velikonocemi se František rozhodl, že se vrátí do Assisi, kde ho již netrpělivě očekávali jeho bratři. Zavolal se tedy paní Avegnente a řekl jí, že pozítří se vydá na cestu; poděkoval za pohostinnost a požehnal jí. Tu mu paní Avegnente otevřela své srdce a předložila záležitost, se kterou si nevěděla rady: „Vidíš, otče, jak stále přicházejí mladé ženy a chtějí tu žít s námi. My se snažíme co nejlépe zachovávat rady, které nám dali tvoji bratři, ptám se tě však: „Máme jít všechny do San Damiana, abychom se zdokonalily v našem způsobu života?“ František se na ni zahleděl a pochopil dobře celý záměr: tato otázka byla skutečně z Ducha svatého. Vyžádal si proto trochu času na modlitbu a přemýšlení.

Tu si paní Avegnente dodala odvahu a vyslovila ještě něco, na co již delší dobu myslela... „Otče“, řekla mu, „máš již starý a roztrhaný plášť, myslely jsme, že bychom ti darovaly nový.“ František se usmál, neboť okamžitě pochopil, odkud vítr vane. Stávalo se mu často, že byl doslova zavalen lidmi, kteří si chtěli odnést aspoň kousek jeho šatů jako relikvii (již několikrát ho sestry musely zachránit, když mu narychlo spravovaly a zašívaly štolu, kterou František nosil jako jáhen). Nebyl proto příliš nadšen z této výměny, ale v duchu si pomyslel, že tyto florentské sestry si to zaslouží. Ostatně nový plášť potkal zakrátko stejný osud jako plášťů předchozích: skončil na ramenou nějakého chudáka.

Následujícího rána, ještě než se František rozloučil se všemi sestrami, zavolal si paní Avegnente a řekl jí, že se v noci modlil a pochopil, co by bylo nejlepší: ne, aby ony šly do Assisi, ale aby jedna sestra ze San Damiana přišla k nim a předala jim spíše svým příkladem než slovy způsob života v San Damianu. A nám je zřejmé, že tou sestrou měla být Anežka.

Tak to tedy vypadá, když se v životě začnou rozdávat karty a odvíjet plány, o kterých se nám ani nesnilo. Představy se hroutí jak domečky z karet, pečlivé výpočty mizí v nenávratnu… Nastává čas broušení odevzdanosti a dozrávání naděje, kdy se tříbí touhy srdce a vychází najevo i to, co dosud bylo skryté. Jinými slovy: je to čas milosti, která nás zve k překročení sebe do Božích plánů a k důvěře, opřené jen o jediné – o lásku vyrytou do Božích dlaní.

 

1) Po jaké cestě právě teď kráčím? Vím, kam směřuji a kam chci dojít? Jak se při tom cítím? Uvědomuji si své hranice i možnosti? Kde je na této cestě Bůh?

2) O čem by bylo mé kázání, kdybych se ocitl na Františkově místě? Co je pro mě ústřední myšlenkou Evangelia?

3) Kterého světce bych si rád pustil pod střechu a snad i tak trochu pod kůži? Co bych si od něho rád vyprosil k trvalému vlastnictví (tedy ctnost habituální)?

4) Kde hledám odpověď na zásadní otázky svého života? Mám zkušenost s odpovědí z Boží strany? A jak rozumím výrazu: hledat Boží vůli?

5) Čím mě Bůh v mém životě překvapil? A čím jsem překvapil sám sebe?