Ve stopách Beránka V.: Florencie

Život v San Damianu se slibně rozvíjí a začíná nést první známky svatosti. Anežka dozrává pod vedením své sestry Kláry a malý klášteřík je místem, o kterém se mluví mezi bratry. A s bratry se pověst o něm nese dál. Například… nu, o tom je právě tento další díl našeho příběhu.

V době, kdy Klára a Anežka začínají svůj kontemplativní život, vydává se František se svými prvními druhy do Říma k papeži, aby si vyžádal schválení Nejvyššího Velekněze pro život podle Evangelia. Vzápětí počet bratří vzrostl, a tak se rozhodli, že se rozejdou po dvou, aby hlásali Evangelium také v krajích mimo Assisi.

Bylo to v roce 1209, kdy se bratři Bernard a Egidio vypravili do Toskánska, směrem k Florencii. Když dorazili do města, byl pokročilý večer uprostřed zimy; oba bratři prosili o přístřeší na onu noc v jednom domě nedaleko městských bran. Třebaže paní domu by je byla přijala, manžel byl proti, a tak bratřím nezbývalo než se uchýlit pod stříšku dřevníku. To nebylo právě vřelé přijetí. Avšak je třeba říci, že v té době bylo na cestách mnoho lidí, kteří nebyli vítáni: žebráci, o nichž nikdo nevěděl, odkud jsou, lidé, kteří sice hlásali Evangelium, ale ne pravověrně, a také mnoho různých sektářů a zběhlých mnichů. Proto zpočátku obyvatelé Florencie hleděli na ony dva chudé bratry s podezřením. A místní, vyhlášení uličníci nedopřávali oddychu těmto dvěma bosým chudákům, oblečeným do hrubé pytloviny, s tonzurou na hlavě a provazem kolem pasu. Zakrátko však lidé museli připustit svůj omyl: mnozí je viděli, jak se v kostele vroucně modlí a účastní Mše svaté, jak projevují hlubokou úctu kněžím a o almužnu nežádají nikterak dotěrně. Flotenťanům se navíc zalíbil také jejich jednoduchý a bezprostřední způsob kázání: mluvili o Evangeliu, o Ježíšově utrpení a doporučovali všem přítomným, aby se odvrátili od svých hříchů a změnili svůj život.

Někteří, nadšeni takovým příkladem, je žádali, aby směli lépe poznat jejich způsob života. Také některé ženy a dívky se nechaly získat jejich prostým vystupováním a kázáním. Malá skupinka se již uchýlila do venkovského domku jedné z nich (paní Avegnente di Albizzo), aby zde vedly společný život: na místě zvaném Santo Sepolcro, nad městem na vrcholku kopce nazývaného Monticelli. Zaujalo je, když  bratři vyprávěli o svatých ženách z Assisi, které za doprovodu bratra Františka a pod vedením sestry Kláry žijí svůj evangelní život, uzavřené v malém klášteříku San Damiano. Florentské ženy, užaslé nad tímto příkladem, velice rychle zatoužily, aby také ony mohly sdílet tutéž zkušenost, a poprosily bratry, aby jim ještě více přiblížili život v San Damianu.

V té době do Florencie dorazil také František, aby zde navštívil své bratry a přijal do Řádu mladé florenťany, kteří pojali vážný úmysl přijmout evangelní život. Řád bratří se tak rozšířil  do krajů toskánských a konečně došlo i k tomu, že František navštívil také onu komunitu sester z Monticelli.

A o jak významné setkání šlo, o tom už bude vyprávění v příští části. Nyní se však zastavme u našeho vlastního života a zkusme si uvědomit, po jakých cestách k nám dospělo Evangelium a jakého přijetí se mu u nás dostalo:

 

1) Dokážu si vybavit rozhodující okamžik své víry? Okamžik, kdy jsem se vědomě rozhodl přizpůsobit svůj život nárokům Evangelia? 

2) Proč jsem křesťanem? A čím svou víru prokazuji? Je toto mé svědectví přesvědčivé a srozumitelné? 

3) Co mě přibližuje mému ideálu? Jak se Evangelium šíří do všech koutů a zákoutí mého života? Jsou místa, kde jsem stále pohanem? 

4) O čem nejčastěji přemýšlím a kam vkládám svá očekávání? Jaký je můj pohled do budoucnosti? 

5) Jak je to s otevřeností mého srdce vůči těm, kteří jsou mi nablízku. Mám někoho, koho bych rád pozval k sobě na návštěvu, a naopak někoho, koho raději nechám přespat v dřevníku? Proč?