PRINCIP FRANTIŠKÁNSKÉ KONTEMPLACE: CHUDOBA 

Z toho, co bylo řečeno v předchozích dílech, jasně vyplývá, že chápat kontemplaci jako způsob úniku z „pozemské reality“, jako vstup do tajemna s nejasným očekáváním zážitku, není na místě. Kontemplace je úzce spojena s následováním Krista a pohyb, který je jí vlastní, není na prvním místě „výstup“, ale naopak „sestup“. Sestup do vlastní životní reality, která se ve světle Kristova kříže stává prostorem setkání člověka s Bohem. Vlastností křesťanské kontemplace je hluboký smysl pro realitu, která v sobě vždy nese a odzrcadluje tajemství Vtělení. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ani nejhlubší mystické zážitky nejsou zbaveny této pečeti, spíše naopak jsou o to hlubším závazkem poznané a nazírané vtělit a učinit přítomným v tomto současném světě. Kontemplace je záležitostí tohoto světa.

 

Proto, jak píše generální ministr José Carbalo, vnímáme potřebu začít od Evangelia, základního a ustavujícího jádra našeho způsobu života, protože pouze ono nám umožní zažehnout nový plamen a probudit novou mízu našich společných dějin, starých již osm staletí. Být kontemplativními pak zahrnuje přijetí Evangelia v jeho nejradikálnějších požadavcích, zcela a úplně, bez ospravedlňování si pohodlného způsobu života.

Kontemplace tak naprosto není nezájmem o druhé. Vroucí láska ke Kristu je také vroucí láskou k člověku. Kontemplace, která živí náš život nikdy nesmí být vzdálena životu lidí v našem okolí a tomu, co prožívají. Realita našich bratří, mužů a žen, musí být nesena naší modlitbou. Kontemplativní duše je duše, která se cítí být součástí společenství se všemi; před Pána přináší všechny, s jejich radostmi i těžkostmi, s jejich nadějemi i zklamáními. Všechny nese ve svém srdci, všechny ve své duši přijímá.

Proto je kontemplace mnohem víc než jen kratší či delší doba modlitby. Umožňuje totiž, aby jí vše stvořené sloužilo. Kontemplace je život prožívaný pro Pána a pro něho věnovaný ve prospěch druhých. Nemohlo by tomu ani být jinak, pokud uvážíme, že kontemplace, jak říká Klára, je napodobování a následování Snoubence ( 2ListAn 20-21).“

 

Principem takového následování je ve františkánské spiritualitě CHUDOBA. To je pojem nesmírně široký a mnohdy i zavádějící. Zde se pokusíme nastínit jen jeho základní rysy, jakési orientační body, podle kterých je možné zaměřit náš kontemplativní pohled:

 

  • Chudoba tvora

Je vědomím toho, kdo jsem a kým je pro mě Bůh. Jedná se o „existenční chudobu“ neboli pokoru. Je pravdivým přijetím sebe jako tvora: s omezeními, která jsou spojena s mou existencí, se skutečností hříchu, s náklonností ke zlému i k omylu. Je také vděčností za dar stvoření, života a mé osobní existence; souhlasem s potřebou Boha a vědomým rozhodnutím pro poslušnost Boží vůli. Zřejmým projevem této chudoby je vděčnost a pokoj pramenící z vědomí, Komu patří můj život. Důsledkem je pak otevřenost pro existenci druhých v jejich omezeních i darech. Druzí nejsou chápáni jako ohrožení mé existence, ale jako dar.

 

  • Chudoba jako důsledek následování

 

Tuto chudobu můžeme nazvat „praktickou chudobou“. Je odpovědí člověka na požadavky, které na něho klade následování Krista. Znamená to opustit a zříci se všeho, co brání plnému rozvinutí života podle Evangelia. Chudoba v tomto bodě může mít nejrůznější podobu: přebytečné materiální věci, přílišné lpění na lidských vztazích, osobní neřesti, sobectví a sebestřednost. Jejím cílem je „vyčištění chrámu“ a zároveň získání schopnosti dělit se. Umožňuje Kristu, aby získal vládu nad lidským srdcem a zároveň nás učí vidět a vnímat potřeby druhých. Člověk tak přestává kroužit kolem sebe a uspořádává život podle Božího plánu.

 

  • Mariina chudoba

 

Jejím vzorem jsou Mariiny postoje a její odevzdanost od okamžiku zvěstování až po Kříž. Maria zcela chudá na sebe se naprosto vydává Bohu, aby skrze ni naplnil svůj záměr. Každá křesťanská duše je pozvána stát se „matkou“ Krista, jak píše František: „Matkami pak jsme, když ho nosíme ve svém srdci a ve svém těle díky božské lásce a čistému a upřímnému svědomí; rodíme ho skrze svaté konání, které má druhým svítit jako vzor“ (Slova života a spásy 10). Charakteristické pro „Mariinu chudobu“ je vědomá a rozhodná disponovanost. Člověk se zříká vlastní vlády nad svým životem a ponechává na Bohu svou osobní seberealizaci. Hlavním tónem této chudoby je důvěra a odevzdanost. V ní je také člověk schopen dát svobodu druhým, aby i oni na sobě mohli naplnit Boží záměr.

 

  • Ježíšova chudoba

Je chudobou, která vyžaduje sebezřeknutí. Je též její nejkrajnější polohou. V ní se „sestup“ tajemně proměňuje ve „výstup“. Člověk překračuje sám sebe, protože se nejvíce přibližuje božské cestě spásy a božské logice lásky. Žije v naprosto reálné konfrontaci s tajemstvím Kříže. Jiným názvem této chudoby je vydanost: vydanost do rukou Bohu i lidem. Jejím plodem je svoboda zahrnující celou existenci člověka a vědomé sebedarování pro spásu, pomoc, službu druhým. Osobní existence přijatá jako dar je darem darovaným dál – je zpřítomněním tajemství Eucharistie.

 

  • Františkánská chudoba

 

Je vtělenou láskou tak, jak je poznávána na Kristu podle osobního charismatu každého bratra, každé sestry.

 

Poté, co jsme „prolétli“ tuto naučnou stezku chudoby je třeba ještě zmínit způsob, jakým je možné ji procházet: Je to možné po jednotlivých bodech (tak, jak to odpovídá současnému duchovnímu stavu) nebo i celou naráz na způsob zrcadla. Je dobré vyhledat si ke každému bodu odpovídající úryvky z Písma svatého (především z Evangelia) a učit se propojovat rozjímané s konkrétní životní praxí. A naopak spojovat právě prožívané s životní zkušeností Krista, pro nás chudého.

 

A na závěr snad jen malé povzbuzení svatého Františka z jeho Závěti sestrám, kterou Klára nezapomněla vložit do své Řehole: „Já, maličký bratr František, chci následovat život a chudobu našeho nejvyššího Pána Ježíše Krista a jeho přesvaté Matky a vytrvat v ní až do konce. A prosím vás, mé paní, a radím vám, abyste stále žily v tomto přesvatém životě a v chudobě. A velmi si dávejte pozor, abyste se od ní nikdy a nijak neodchýlily.

 

Františkovi, Kláře a mnohým dalším (jak dosvědčují litanie k svatým serafínského řádu a slavnost všech svatých) se to podařilo. Kéž se i my, na jejich přímluvu, staneme těmi, kdo dnes, v dnešním světě, skutečně milují Chudičkého Krista.

 

RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY

  • Procházka naučnou stezkou chudoby: zkuste si ji projít postupně celou, k jednotlivým částem vyhledat odpovídající úryvky z Písma, doplnit osobní zkušenosti. Který z jejích bodů se vás nejvíce dotýká? A naopak, který vám připadá nejvzdálenější? K jakým konkrétním závěrům vás jednotlivé body přivádějí? Před jaké výzvy vás staví? Změnilo toto putování váš pohled na chudobu? Jak?

 

  • Osobní cesta: ne každému je dáno jít cestou chudoby. Znám své osobní povolání? Co je principem mého duchovního života? Jak by vypadala moje „naučná stezka“?V čem by se shodovala a v čem by se lišila? Kde by byly položeny důrazy?Kde vnímám největší rezervy? Jak se toto osobní povolání prolíná s mou životní realitou? Jaký by byl můj osobní „atribut“?

 

  • Konat dobro: Kontemplace nás uschopňuje připodobnit se Milovanému. Tato podobnost je nejvýraznější v konání dobra, neboli v lásce. Kolik dobra jsme schopni vnímat kolem sebe v běžném denním provozu? Kolik dobra jsme schopni předat dál? Děti loví bobříka dobrých činů – to znamená vykonat 100 dobrých skutků. Nebudete-li jako děti...