Poté, co jsme se pokusili objasnit význam pojmu kontemplace, nás v tomto dílu čekají její východiska – neboli jisté přípravné kroky, které by měly kontemplaci předcházet, a to jak v jejím širokém smyslu, tak i v životě modlitby.

 

Kroky jsou tři a odvíjejí se (jako celá kontemplace) ve dvou rovinách, které se během našeho života jistě několikrát zopakují s různou intenzitou i frekvencí podle osobního založení a osobní duchovní cesty každého z nás. Tyto dvě roviny odpovídají vrcholům církevního slavení, proto bychom je mohli nazvat: rovina adventní vrcholící narozením Krista a rovina postně-velikonoční se svým vrcholem v setkání se Vzkříšeným. Kroky samotné pak mají tuto podobu:

 

  • TOUHA (odpovídající cestě očistné)

  • ZKUŠENOST VLASTNÍ PRÁZDNOTY (odpovídající cestě osvětné)

  • ZTIŠENÍ (odpovídající cestě sjednocení)

 

  • TOUHA

Touží, ba prahne má duše po Bohu, kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?

 

Pokud se v našem srdci probudí taková touha, a ta je vložena do každého lidského srdce, pak je zřejmé, že právě zazvonil božský budík kontemplace a nezbude nám než vstát ze snění o vlastním životě a vydat se na cestu hledání Boží tváře. Probuzení touhy je okamžikem milosti, Božím voláním, ale je na člověku, aby toto probuzení nezaspal, nezasnil a především, aby mu nezevšednělo. Naopak tato touha má postupně proniknout všechny oblasti lidského života, všech se má dotýkat otázkou: Pane, hledám tvou tvář, jakou podobu má v této mé konkrétní situaci? Co mi tím chceš říct? Jak se mám podle toho zachovat? Takto probuzená touha bude dychtit po nasycení, po nové svěžesti víry, bude výzvou k novému prožívání evangelia. Postupně se tak bude naplňovat Ježíšovo zaslíbení těch, kdo jsou čistého srdce, protože nic neočišťuje opravdověji, než pohled upřený na Ježíše. Od něho naše víra pochází a On ji vede k dokonalosti.

 

Tato touha by měla být výchozím okamžikem i hlavním motivem každé křesťanské modlitby. I prosebná modlitba by v ní měla mít svůj počátek.

 

  • ZKUŠENOST VLASTNÍ PRÁZDNOTY

 

Každý hledač Boží tváře učiní dříve či později zkušenost, že svou touhu nenaplní vlastními silami. Je Božím darem a tomu bude odpovídat i její míra. Tváří v tvář Boží tváři zakusíme často pocit temnoty – neschopnosti přiměřeně reagovat, zaujmout správné postoje. Budeme postaveni do situací, kdy nebude možné čerpat z dřívějších zkušeností. Zakusíme vlastní limity a budeme vystaveni zatěžkávací zkoušce čekání na světlo. Čistota naší touhy se bude muset osvědčit v trpělivosti. Temnota, kterou zakoušíme ovšem není temnotou bezútěšnou, bez východiska. Je reakcí celého člověka na nezvyklou míru světla, kterým ho Bůh osvěcuje. Ono je příčinou tak kontrastního poznání vlastních limitů a určitého zneschopnění, aby se vnitřní prostor mohl uprázdnit pro Boha a jeho působení. Hlavním úklidovým prostředkem je pokora – tedy pravdivé přiznání si vlastní situace před Bohem, před sebou i před druhými.

 

Temnota v modlitbě (pokud není zaviněna hříchem nebo nedbalostí) je vždy okamžikem, který nás staví před novou duchovní realitu. Je to čas, ve kterém na nás Bůh čeká, až mu uděláme místo, aby v nás mohl svobodněji působit, a tak „nasytit“ naši probuzenou touhu svou láskou, sám sebou.

 

  • ZTIŠENÍ

Ztišení je posledním předstupněm kontemplace. V něm jsou utišeny vnitřní i vnější smysly v pozorném očekávání a naslouchání. Tuto bdělost a pozornost působí důvěra, která nezná výčitky, sebestředné kroužení kolem sebe, netrpělivé uspěchávání působené vnitřní nejistotou. Všechno je utišeno v důvěře, že Bůh ví a zná, že On je Pánem celé i mé situace. Probuzená touha žádá nasycení Bohem a člověk v pravdivém poznání svých limitů pokojně nabízí svůj vnitřní prostor, své bytí, Božímu působení. Očekává jeho slovo, novou událost vtělení a narození Krista. Nové oslovení přicházející z ticha a mlčení „bílé soboty“ z úst Vzkříšeného.

 

Ztišená modlitba nepotřebuje mnoho slov. Je tichou pozorností k tomu, co říká Bůh. Neplánuje svůj průběh, není hlavním iniciátorem dění – je to modlitba s volnými otěžemi, připravená však k pohotovému zásahu na „zavolání“. Miluje moment překvapení a umí si na něj počkat.

 

Podobně o kontemplaci a přípravě na ni hovoří také generální ministr José Carballo ve svém listu.

„Myslím, aniž bych si nárokoval výlučnost, že kontemplaci je možné definovat především jako otevřenost srdce vůči tajemství, které nás obklopí natolik, že se jím necháme uchvátit. V tomto smyslu kontemplovat znamená vyprázdnit se od všeho povrchního, aby nás zcela naplnil Ten, který je Všechno. Kontemplovat znamená otevřít oči srdce dokořán, abychom mohli číst a objevovat Pánovu přítomnost ve tvářích a podobách druhých lidí i událostí. Kontemplovat znamená otevřít uši duše k naslouchání tichého volání Pána v jeho Slovu, ve svátostech, v církvi a životních událostech. Kontemplovat znamená ztišení slov, aby mohl mluvit pohled plný úžasu – jak toho jsou schopni jen děti; aby hovořily ruce otevřené ke sdílení – jako to umí jen matky; aby hovořily nohy, které by lehkým krokem, jak žádá svatá Klára, překonávaly hranice při hlásání Radostné zvěsti – jako to dělají misionáři; aby hovořilo srdce překypující vroucí láskou ke Kristu a člověku – jak to uměla zamilovaná srdce Františka a Kláry.“

 

V úvodu jsme naznačili, že přípravné kroky se odehrávají ve dvou rovinách – adventní a postně-velikonoční. Jaký je mezi nimi rozdíl? Adventní rovina nás připravuje na přijetí Božího slova, na skutečnost, aby slyšené Boží slovo sestoupilo do našeho nitra a stalo se v nás tělem – tedy dostalo svůj konkrétní výraz v našem životě. Je nám tak dána možnost zažít si evangelní vánoční příběh naživo. Druhá rovina – postně-velikonoční – odráží dramatické rysy velikonočních událostí. Na této rovině jsme zváni vstoupit s Ježíšem do večeřadla, do Getseman, projít křížovou cestu, přijmout kříž a skrze něj vstoupit do života: stát se velikonočními lidmi, lidmi přinášejícími opravdovou naději a zvěst Evangelia. Zde nejde jen o to vtělit Boží slovo do života, ale sami se stát Boží událostí. Jak píše svatá Klára svaté Anežce: kontemplací se proměnit v obraz jeho božství. Každá z rovin má svůj čas i význam. Je jen na Božím rozhodnutím, kdy a jak nás na kterou z nich uvede, a je jen na našem rozhodnutí, zda budeme ochotni tou cestou jít.

 

Prahem pak, přes který se vchází do kontemplace je ÚŽAS z Boha a jeho působení ve mně i všude kolem.

 

Pokud máme možnost konat pravidelné rozjímání, je dobré učinit tyto tři kroky hned v jeho úvodu. Každá modlitba by měla vycházet z touhy po Bohu, následovat by mělo vědomí potřeby Boha a jeho milosti, uvědomění si svých limitů a pozice hříšníka v pokorném postoji naslouchání, utišení vlastní iniciativy a odevzdání se Bohu pro jeho slovo a jeho působení. Toto základní schéma bude mít své akcenty podle právě prožívané fáze duchovní cesty. Jinak bude vypadat v rovině adventní jinak v rovině postně-velikonoční; jinak v okamžiku, kdy budeme procházet především cestou očistnou, jinak na cestě osvětné a jinak na cestě sjednocení. Toto stále nové prolínání rovin a duchovních cest to je to, co z modlitby vytváří ono nádherné a neopakovatelné dobrodružství života podle evangelia.

 

Pro zájemce o bližší poznání Trojí cesty sv. Bonaventury je k dispozici její výklad a komentář ve formě MP3 ke stažení.

 

 

RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY

 

  • touha

Toto razítko nese pečeť nejhlubší touhy lidského srdce: zkuste si před Bohem nalézt jeho podobu, popřípadě heslo, nápis. Krátký výraz, který by mohl sloužit jako střelná modlitba nebo odrazový můstek pro modlitbu. Něco, co je charakteristické pro váš duchovní život a k čemu je možné se přes den vracet, aby touha zůstala vzhůru.

 

  • zkušenost vlastní prázdnoty

Trpělivost přináší růže. Zkuste každý den získat aspoň jednu: zahrada našich slabostí je nepřebernou zásobárnou – každá pokorně přiznaná a trpělivě snášená s důvěrou, že jednou bude proměněna, může dobře sloužit také k tomuto květinovému účelu.

 

  • ztišení

Uvažujte o slovech, která přes den slyšíte. Pro každý den si najděte jedno, do kterého byste shrnuli prožitý den. Napište si ho na lístek. Po určité době lístky vezměte a vytvořte z nich text, který dává smysl (pro hladké plynutí textu je možné ho doplnit o odpovídající slovesné druhy – slovesa, spojky, předložky...). O čem vypovídá? Jaké má ladění? Co mi říká o mně a o Bohu? Jakou tvář tak odráží můj život?

 

Pečeť nejhlubší touhy, růže, báseň... to všechno mohou být dary, které jako Tři králové složíme u jeslí nově zrozeného Božího slova v našem životě. Prorostou s námi skrze kříž až do plnosti života.

 

A pro nadšence sv. Františka ještě jeden bonusový úkol navíc: pokuste se na Františkově životě nalézt okamžiky, ve kterých bylo na něm, aby udělal zmíněné tři kroky - a to na obou rovinách. Paralelně pak můžete uvést i svou osobní zkušenost s krokováním.