Závěrečný díl našeho cyklu o kontemplaci se bude věnovat ožehavému tématu kontemplativní praxe. Nemělo by tedy jít o suchou teorii, terminologii, ale o něco živého, co by se nás mohlo a mělo prakticky týkat a co bychom měli být schopni uchopit nejen intelektuálně, ale také svou osobní zkušeností.

 

Pro ty ovšem, kteří teď očekávají podrobný návod nebo jednotlivé kroky nějaké techniky, jak se dobrat kontemplace, nastal čas kliknout na jiný odkaz nebo stránku. Naše cesta se totiž bude ubírat trochu jiným, širším směrem.

Generální ministr ve svém Listě věnovaném kontemplaci totiž píše:

Vždy mě udivovala skutečnost, že Klára nedefinuje svůj život v San Damianu jako život kontemplativní, ale jako život podle Evangelia. Klára tak nepovažuje kontemplaci za způsob života, ale za jeho základní rozměr, který však zůstává podřízen životu podle Evangelia. Kontemplace tak jde ruku v ruce s evangelní kvalitou života podle životní volby, kterou jsme přijali; s pevným záměrem postupovat od dobrého k lepšímu, od ctnosti ke ctnosti (1ListAn 32) po stezce blahoslavenství (2ListAn 12-13).“

 

Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že kontemplativní praxí nemůže být nic jiného než sám praktický život podle Evangelia. Tedy poctivý život z víry, který se sám stává obrazem a zrcadlem Božích tajemství v postupném procesu naší vnitřní proměny do Kristovy podoby.

„Pro Kláru není kontemplace něco odlišného od radikálního rozhodnutí pro Ježíše Krista, ale je vnitřní a neodmyslitelnou součástí této volby. Na františkánskou kontemplaci je třeba se stále dívat z pohledu následování Krista, jako na kontemplativní následování.“ (z Listu Generálního ministra)

 

Klára sama tuto dynamiku vystihuje slovy v úvodu své Závěti: „Syn Boží se nám stal cestou.“ (ZávKl 5) Tato cesta má svůj počátek i cíl. Začíná osvícením srdce milostí (ZávKl 24), aby ve svém cíli dovedla k patření na Krále slávy (LegKl). Co se však skrývá mezi tím?

O jejím průběhu Klára píše ve svém Listu naší Anežce české. Procházet jí znamená upřít pohled své duše, svého srdce a své mysli cele na Krista a vzhlížet se v Něm jako v zrcadle (3List An 12). Co je náplní tohoto poetického vyjádření můžeme zjistit ze slov sv. Františka v jeho výkladu na modlitbu Otčenáš:

„Abychom tě milovali z celého srdce tak, že na tebe budeme vždy myslet; z celé duše tak, že budeme po tobě vždy toužit; z celé mysli tak, že všechny své úmysly budeme směrovat k tobě, že ve všem budeme hledat tvůj půvab; a ze všech svých sil tak, že dáme všechny své síly a schopnosti duše i těla do služby tvé lásky a na nic jiného je nebudeme vynakládat.“

 

To jsou opravdové nároky kontemplace: ne technika ani teoretické intelektuální poznání, ale konkrétní praxe lásky a pozornosti vůči ní.

 

Přesto však jak Klára tak i František nám nechávají jisté orientační body, kudy naše kontemplativní následování směřovat.

Františkovým klíčem je plod jeho několikaletého úsilí o nalezení správné životní cesty tzv. Modlitba před Křížem, ve které shrnuje tuto svou zkušenost osvícené temnoty.

„Nejvyšší, slavný Bože,

osviť temnoty mého srdce

a dej mi, Pane,

pravou víru,

pevnou naději

a dokonalou lásku,

moudrost a poznání,

abych splnil tvůj svatý a pravý příkaz.“

 

Nalézá v ní Boží jméno, a tím i své místo před Bohem, sám sebe. Uvádí základní pilíře svého vztahu s Nejvyšším a zároveň se v pokoře otevírá pro Boží záměr a spolupráci s Boží milostí.

 

Podobně i Klára shrnuje svou kontemplativní zkušenost následování do několika prostých

slov adresovaných Anežce české: pohleď, uvažuj, kontempluj (nazírej srdcem). „Do tohoto zrcadla se denně dívej“, píše Klára Anežce (4ListAn). Zrcadlo, ve kterém se vzhlíží, odráží především chudobu, pokoru a lásku Božího Syna. Její srdce, mysl i duše se otvírají pro Ježíšovy postoje a jeho smýšlení. Našemu pohledu tak nastavuje zrcadlo Kristova života v jeho okamžicích ponížení a utrpení z lásky.

„Na začátku tohoto zrcadla si všimni chudoby toho, který byl položen do jeslí a zavinut do plének. Jak obdivuhodná pokora, jak úžasná chudoba! Král andělů, Pán nebe i země je položen do jeslí. Uprostřed zrcadla pak pozoruj pokoru nebo alespoň blaženou chudobu, nesčetné námahy a trápení, které podstoupil pro vykoupení lidského rodu. Na konci tohoto zrcadla pak pohlédni na nevýslovnou lásku, s níž chtěl trpět na dřevě kříže a zemřít na něm tou nejpotupnější smrtí.“ (4ListAn 19-23)

Toto soustředění na Ježíšovy stěžejní postoje není samoúčelné. Je výpovědí milujícího srdce, které, přemoženo láskou, chce sdílet svůj život s Tím, kterého miluje – jako své naplnění a plnost života.

 

Společnou zkušeností Františka a Kláry je pronikání modlitby a života. Věří, že rozjímání a modlitba není oddělenou záležitostí, ale naopak že je prostředkem k pronikání Boží milosti do praktického života a inspirací (v nejvlastnějším slova smyslu jako „vdechnutí“) ke konání lásky, a tak naplnění Božího záměru. Kontemplativní modlitba je tak otevřeností pro božského Rozsévače, aby i v nás – v tichu půdy zúrodněné pokáním - mohlo být zaseto slovo Evangelia. A mohlo přinést užitek života.

Právě překypující hojnost života je známkou naší kontemplativní praxe. Stále živý odkaz Františka a Kláry je proto jasným důkazem, že jejich cesta je i po osmi staletích dobře, tedy v Kristových stopách, stále schůdná.

 

Kéž nám Pán dá čisté srdce, schopné na něj hledět, o něm rozjímat a kontemplovat ho a kéž nás přetvoří v Sebe tak, že se staneme jeho hodnověrnými svědky lidem naší doby, jako byli František a Klára.“ (z Listu Generálního ministra)

 

a na cestu kéž nám ozvěnou zní Františkova milostná píseň z La Verny

 

„Ty jediný jsi svatý Pán a Bůh, který činíš divy.

Ty jsi silný, ty jsi veliký, ty jsi nejvyšší, ty jsi Král všemohoucí,

ty, Otče svatý, Králi nebe a země.

Ty jsi trojí a jediný Pán Bůh bohů,

ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro

Pán Bůh živý a pravý....“

 

dál už prosím pokračujte sami... v Cíli si pak dopovíme všechno.

 

Díky všem, kteří jste dočetli až do konce.

 

PS: Expozice Razítek svaté Kláry bude otevřena denně od Posledního soudu po celou věčnost. Každý exponát bude mít své čestné místo. Tak ať je, co prohlížet.