V tomto dílu „Tiché pošty“ bychom svou pozornost měli zaměřit přímo na samé jádro františkánské kontemplace – tedy na skutečnost, od které se naše kontemplace odvíjí, která je také její stálou inspirací i zpětnou vazbou a zrcadlem její autentičnosti.

 

Celá františkánská tradice se shoduje na jednom: tímto jádrem je KŘÍŽ Ježíše Krista.

 

Již samotná definice kontemplace, jak byla předložena v úvodu celého cyklu, jasně ukazuje, že kříž zaujímá ústřední místo v životě křesťana, a proto je i jádrem jeho modlitby, jeho kontemplace a jeho způsobu života.

Právě tento důraz na tajemství kříže je pojítkem napříč celou škálou serafínských svatých. Všichni se setkávají, bez ohledu na životní epochu, vzdělání, zaměření a osobní poslání, ve škole Kristova kříže. Čtou z něho jako z Knihy, nazírají na něj jako na Zzrcadlo, nazývají jej Stromem života, živí se jeho plody, ať už pak píší hluboká pojednání a strhávají zástupy svým kázáním nebo si „jen“ získávají srdce lidí svou prostou službou.

 

Postavit do středu svého života kříž není ale nic samozřejmého. Jistě, na úrovni vyznání víry a pouček z katechismu to jde hladce, ovšem na rovině života (a o to v kontemplaci vždycky jde) je to úkol doslova celoživotní. Pokud mluvíme o jádru kontemplace, pak jeho náplň nejlépe vystihuje výrok z listu sv. apoštola Pavla: Spolu s Kristem jsem ukřižován. Užnežiji já, ale žije ve mně Kristus. (Gal 2,19-20 ) Znamená to tedy sjednotit sebe celého v Kristu – odevzdat a přijmout v Bohu svůj život, svou osobnost, minulost i přítomnost.

 

Kříž tak pro nás není a nesmí být jen tragickou událostí Velkého pátku ani bolestnou podobou Boží lásky. Kříž je tajemstvím, které má být objevováno postupně, s trpělivostí a taktem, s ohledem na své i Boží možnosti.

Musíme si být vědomi, že když uvažujeme a rozjímáme o tomto tajemství, ocitáme se vždy na prahu Boží „domácnosti“ - my jsme ti pozvaní, ti na návštěvě, ti, kterým je otevíráno Boží srdce s jeho intimitou. Bude to vždy Bůh, kdo nás na jeho prahu bude vítat a rozhodovat, kam nás pustí a co nám ukáže.

Na druhou stranu ovšem je kříž skutečnost, se kterou se budeme důvěrně potkávat na naší pozemské pouti. A tehdy bude na nás, abychom ho také my přijali do své „domácnosti“, abychom před ním nezavírali dveře svého srdce, když zatluče, ale velkodušností prokázali velikost své lásky.

Jen ze setkání dvou otevřených srdcí vzniká vzájemnost, která se postupně upevňuje v přátelství. Být přítelem Ukřižovaného, to je přátelství na život a na smrt.

 

Právě proto, že kříž je místem ŽIVOTA A SMRTI, může jen kříž dát smysl opravdu všemu v životě člověka. Větší paradox než kříž totiž už neexistuje. Smrt, která dává život je tak nakonec logikou života v plnosti.

 

Jak je kříž jádrem života a kontemplace?

 

  • Tím, že dává smysl a pravdu

 

zde se jedná o tajemnou výměnu mezi nesmyslností a smyslem. O nové nastavení v srdci člověka: pouze po přijetí této novosti, lze mluvit o NOVÉM ZÁKONĚ, o křesťanství.

Kříž totiž vkládá lásku tam, kde byla nenávist; přináší dobro, kde bylo zlo; přivádí Otce, odkud ho lidé vyhostili.

Byli jsme spaseni rizikem bezvýznamnosti, nesmyslnosti, zla a zbytečného utrpení, abychom byli schopni dávat smysl utrpení, kde se zdá nejabsurdnější. Kříž je tak zdrojem světla, které nám umožňuje pravdivě kontemplovat (nahlížet) náš život s výhledem na hlubší souvislosti i na cíl, ke kterému směřuje. Kříž je pravdou o Bohu, jeho lásce i vítězství.

 

  • Tím, že je přitahujícím středem

 

Kříž především přitahuje srdce. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. (Jan 12,32)

Zjevuje, že nejvnitřnější struktura lásky je velikonoční. Je to láska, která nese stigmata v podobě definitivní jistoty pro každého člověka

  • že je od věků a navždy milován

  • že je schopen milovat navěky

 

Pohled na kříž nás tak přivádí před zrcadlo sebepoznání. Tváří v tvář Ukřižovanému jasně poznáváme stav svého srdce a jsme nejsnadněji zasažitelní lítostí, která má moc nás očistit i obrátit správným směrem. Kříž tak opět dostává pozitivní význam, protože znovu motivuje i orientuje náš život, a tak se stává místem naděje.

 

  • Tím, že adresuje výzvu

Kříž vede k odpovědnosti za život a za odpovídající rozhodnutí, protože nic nepodněcuje k odpovědnosti tolik jako láska.

Není možné stát pod křížem bez vyslechnutí výzvy konat podobně:

  • dát svůj život k dispozici

  • rozdat své tělo na památku Beránka

  • dát svému životu radikální podobu POVOLÁNÍ

  • velmi konkrétně se rozhodnout

 

Právě schopnost rozhodnutí je určujícím znamením zralosti kontemplace kříže. Nakonec jsou to tedy skutky, postoje vůle, které vypovídají o Tom, který žije v nás a jehož znamení neseme.

 

Když svatá Klára uvádí svatou Anežku českou do tohoto tajemství vnitřní proměny a sjednocení s Kristem, staví ji před oči kříž jako zrcadlo a užívá tři stupně přiblížení: pohleď – rozvažuj – kontempluj. „Spíše než stupně, píše Generální ministr ve svém listě, „jsou to rozměry samotného procesu, který se neomezuje na pouhou intelektuální činnost, ale je zkušeností, která zahrnuje celou osobnost ve všech jejích oblastech: duchovní, intelektuální, afektivní i smyslové. Je jako opravdová láska: určená k objevování, jež vede k následování a sjednocení s milovanou osobou, k proměně milujícího v Milovaného.“

 

Kontemplace kříže v jeho bolestné i zářící podobě má moc proniknout a proměnit náš život. Je místem zrození nového vědomí – vědomí Božího dítěte, které se cítí absolutně svobodné, neboť si je naprosto jisté láskou Otce. Kříž je tak místem zrození svobody nechat se milovat a zcela se odevzdat Druhému službou druhým.

 

A o metodě kontemplace, o tom, jak se konkrétně dopracovat k jejímu ovoci si od svaté Kláry necháme poradit zase příště.

 

Jako základ pro tento díl „Tiché pošty“ byly použity výpisky z knihy A. CENCINI, Směrem k jádru, kterou všem, které toto téma zaujalo, vřele doporučujeme k přečtení a dalšímu prohloubení.

 

RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY

 

  • Za první razítko poslouží některá z forem zbožnosti, která je zaměřena na rozjímání tajemství kříže. Může se jednat o formu tradiční (růženec, křížová cesta, korunka k Božímu milosrdenství, rozjímání pašijí), ale také o vlastní způsob přiblížení se Ukřižovanému. Orazítkovat svůj život tímto razítkem neznamená jen pravidelně se danou formu odmodlit, ale skutečně prožít tak, aby v jejím průběhu či na konci došlo k setkání se Vzkříšeným a novou nadějí, a tak k mé osobní proměně vnitřní nebo vnější.

 

  • Druhé razítko bude také rozjímavé. Udělejte si čas nejméně 15 minut na evangelní text: Jan 12,23-26. Jaká je vaše osobní zkušenost s tímto textem? Jaké výzvy případně úzkosti ve vás vyvolává? Jaké z něho vyvodíte konkrétní důsledky pro nejbližší dny, týden? V následujících dnech pak vezměte vy sami semínko, květináč a hlínu a prožijte si znovu zázrak zrození nového života. A během čekání si všímejte, jakým způsobem reagujete v nepříjemných a obtížných situacích, jak dokážete „čekat“ na své bližní i na své zlepšení. Učme se rozlišovat kompetence vlastní a Boží.

 

  • Třetí razítko bude praktické – tedy o službě. Najděte si některou z oblastí společenského života, která je vám blízká, a tu vytrvale (aspoň jeden měsíc) zahrnujte do svých přímluv. Mělo by se jednat o konkrétní záležitost, konkrétní osoby, události ovšem ne ty, které se vás nějak bezprostředně dotýkají. Smyslem tohoto razítka je rozšíření srdce za jeho obvyklé horizonty. Pokud také máte tu možnost, rozhodněte se i pro nějakou konkrétní aktivitu ve prospěch svých bližních. Popřípadě zorganizujte mezi přáteli, ve farnosti, ve společenství diskuzi na téma „služba“ a nechte se překvapit zjištěnými závěry, nejlépe v podobě konkrétního rozhodnutí společné pomoci.