Tichá pošta sv.Kláry IV:Pramen kontemplace

Po seznámení s pojmem kontemplace, jejími východisky a principem, podle kterého se uplatňuje, následuje otázka, odkud se kontemplace bere a čím se živí; tedy otázka po jejím původu a po její náplni. Řeč bude o pramenech františkánské kontemplace. Přesnější by ovšem bylo říci: o prameni s několika ramenným rozvětvením.

Tím jediným pramenem veškeré kontemplace není nic jiného než Boží Slovo. Ono je tvůrčí silou veškeré komunikace. Skrze něho bylo všechno stvořeno, všechno v Něm trvá a nakonec dosáhne i svého naplnění a dovršení.

Je zřejmé, že Božím Slovem tu není míněno jen Písmo svaté, ale Slovo, které (jak píše sv. Jan) bylo na počátku a které je Bůh. Druhá božská osoba, vtělené Slovo, bohočlověk Ježíš Kristus.

Kristus je středobod, ze kterého všechno vychází a ke kterému se všechno navrací.

Tento koloběh vycházení a návratu umožňuje pramen rozdělit na čtyři základní ramena, dvě rázu přirozeného a dvě rázu nadpřirozeného:

přirozené jsou

  • stvoření (jako stvořená podoba vysloveného Slova)

  • každodenní životní zkušenost každého z nás (osobní dějiny spásy utvářené vztahem ke Slovu)

nadpřirozené jsou

  • Písmo svaté (Slovo spásy a o spáse)

  • liturgie (svátostná ekonomie – přítomné tajemství Slova v čase)

Kontemplace je pak schopnost, která nám umožní znovu sjednotit tato čtyři rozvětvení do jediné ucelené podoby, která bude konkrétním a neopakovatelným zpodobněním některého z rysů Kristovy Tváře. Bude osobním posláním v následování Jeho šlépějí podle výroku žalmu: světlem mé stezce je tvé slovo.

Kontemplace tedy pochází od Boha a odehrává se skrze Jeho Slovo a v Jeho Slově. Je natolik křesťanská, nakolik stojí na Kristu, nakolik je v rovnováze její část přirozená a nadpřirozená, tedy život a modlitba. Uvádí člověka do skutečné komunikace – tedy sdílení – života jako daru vysloveného Bohem od věčnosti a pro věčnost ve svém Slově.

A jakým způsobem jsou jednotlivá ramena trvalým zdrojem inspirace a „potravou“ kontemplace?

  • Stvoření

Tento zdroj kontemplace bývá někdy také označován jako liber naturae (kniha přírody) vedle knihy knih, Písma svatého. Františkánské spiritualitě je vlastní vyvážený pohled do obou z nich.

Zkušenost „přirozené kontemplace“ ve formě prožitku posvátna zakoušeného při pobytu v přírodě nebo studiu zákonitostí přírody je všeobecnou lidskou zkušeností napříč všemi kulturami a vyznáními. Otvírá v člověku schopnost žasnout a vnímat krásu.

Kontemplace nadpřirozená je však schopna udělat ještě o jeden krok navíc. Za oponu zjevného. Od stvořeného ke Stvořiteli a Původci všeho. Stvoření je pak výpovědí o Stvořiteli. Je dokonce jeho zrcadlem.

To je i důvod Františkova vztahu ke stvoření. Není jen čistě uchvácen jeho krásou, ale je zcela uchvácen krásou Stvořitele, jehož obraz ve stvoření nalezl. A prameny poznamenávají, že zvlášť miloval ta stvoření, kde nacházel zvláštní podobnost s Kristem.

Kontemplovat Boha ve stvoření pak znamená vstupovat do vztahu s Ním skrze stvořené a nalézat ve stvořeném stopy Boží přítomnosti. Dát si jednoduše práci s objevováním Boha. Nalezení jeho stop pak otevírá duši pro chválu a velebení, které vychází z vědomí, že Bůh je stále blízko svému člověku. A navíc probouzí i pocit odpovědnosti za tak vzácný dar, který má hodnotu nejen pro svou existenci, účelnost, krásu, ale také proto, že je místem setkání – komunikace - Boha s člověkem.

  • Každodenní životní zkušenost

Je prostorem stvořeným pro osobní kontakt se Stvořitelem. Každý okamžik našeho času je pozváním k novému setkání s Ním. Každá situace, okolnost, stav může být využit ke komunikaci a sdílení, k oboustrannému poznávání. Podobně jako do stvoření tak i do našeho života Bůh otiskl stopy své přítomnosti; stvořil nás ke svému obrazu a podobě. Takto jsme pozváni a uschopněni učinit onen krok navíc a začít číst smysl svého života mezi řádky a na pozadí každodennosti.

 

  • Písmo svaté

Do této tématiky se necháme uvést slovy generálního ministra z jeho listu:

 

Boží slovo je bezpochyby základním pramenem modlitby Chudičkého a jeho Sazeničky. Žalmy a biblická kantika inspirují a živí jejich modlitbu až do té míry, že můžeme pokojně říci, že oba dva jsou zosobněním postavy onoho chudého před Bohem ve všech jeho významech: člověka, který skládá svou veškerou důvěru v Pána; člověka, který je ponořen do adorace a chvály. Chceme-li, aby Slovo přijalo tělo také v naší každodenní situaci, je třeba, aby se lectio divina (promodlovaná četba Písma) stala trvalou součástí našeho života.“

Písmo svaté je událostí, ve které Boží slovo sestupuje do slova lidského, uchopitelného lidským rozumem a srdcem. Tento děj vrcholí ve fyzické přítomnosti Božího Slova v těle – ve vtělení,utrpení a zmrtvýchvstání. Smyslem Božího slova v Písmu není nic jiného, než prostá přítomnost oslovení pro pozvání člověka k Božímu dílu, ke spáse, k životu na věky. Proto se Písmo nedá nikdy jen číst a už vůbec ne přečíst, k tomu ani není určeno; Písmo je určené k životu, ke komunikaci – sdílení, k oboustrannému oslovení a oboustranné odpovědi. Promodlovat Písmo znamená dávat mu ve svém životě prostor, aby se Boží slovo stalo slyšitelným, aby se dostalo ke slovu, aby nakonec na sebe také vzalo tělo a tím tělem, abychom byli my. Jak píše i jeden z církevních otců: Boží slávou je živý člověk.

Metod, jak promodlovat Písmo, existuje celá řada. Záleží už na každém, jaká z nich mu sedne nejlépe, i když je třeba říci, že osvědčené metody klasického lectio divina mají stále své kouzlo, hloubku i nosnost. Co však je všem metodám společné, je věrnost a pravidelnost, se kterou je nutné se jim věnovat.

  • Liturgie

Liturgie je privilegovaným místem františkánské kontemplace“, píše generální ministr. „Na prvním místě proto, že je řádnou cestou, skrze niž František a Klára přijímají Boží Slovo, Slovo, které není jednoduše předmětem meditace, ale něčím mnohem větším: slaveným Slovem, Slovem aktualizovaným – slovem, které se proměňuje v konání. Za druhé také proto, že František a Klára skrze liturgii intenzivně prožívají svátostné zpřítomnění Kristova tajemství, především tak, jak se projevuje ve vtělení a utrpení, které, jak dobře víme, zaujímají centrální místo v kontemplaci těchto dvou milujících Krista chudého a ukřižovaného.“

Opravdové prožívání liturgie s jednotlivými důrazy na slavená tajemství, jak se nabízejí během celého liturgické roku, nám tak otvírá nový způsob komunikace. Učí nás Božímu jazyku o jediném Slově – Kristu, Ježíši. Tato komunikace je bezprostřední a jejím cílem je lidské srdce zjednodušené v prostotě a pokoře natolik, že je schopné spokojit se s Jediným. A v závěru se od nás nečeká nic jiného než bytostné vyslovení slova kratinkého, všezahrnujícího a jediného: Abba, Otče.

 

Skutečnou výzvou i povzbuzením ke kontemplaci Božího Slova nám pak mohou být následující slova svatého otce Benedikta XVI z posledního dokumentu věnovaného Božímu slovu „Verbum Domini“.

Vybízím proto všechny věřící, aby znovu objevili osobní a komunitní setkání s Kristem, Slovem života, který se stal viditelným, a byli jeho hlasateli, aby se dar božského života a společenství stále více šířil do celého světa. Účast na životě Boha, Trojici Lásky, je úplná radost (srov. 1 Jan 1,4). Zvěstování radosti, která plyne ze setkání s Osobou Krista, Slovem Božím přítomným mezi námi, je darem a nezbytným posláním církve. Ve světě, který často vnímá Boha jako zbytečného nebo cizího, vyznáváme spolu s Petrem, že jedině On má „slova života věčného“ (Jan 6,68). Neexistuje větší priorita než tato: otevřít dnešnímu člověku znovu přístup k Bohu, který mluví a sděluje nám (komunikuje) svou lásku, abychom měli život v hojnosti (srov. Jan 10,10).“

 

RAZÍTKA SVATÉ KLÁRY

překvapivě budou čtyři

 

  • První razítko se věnuje mému vztahu a přístupu k Božímu Slovu. Čím a Kým pro mě Boží Slovo je? Nakolik jsem otevřený k jeho hlasu, jeho výrazu, gramatice v jednotlivých oblastech svého života. Čím nejčastěji plním svůj sluch? Cílem této reflexe je nalezení prostředku k přebývání s živým Slovem během celého dne: citát z Písma, který mě oslovuje; střelná modlitba; denní heslo; stvořená skutečnost, věc, která mě bude upomínat na Boží přítomnost...

  • Druhé razítko je pozvánkou k pravidelné rozjímavé a promodlované četbě Písma, nejlépe denního Evangelia podle metody, která odpovídá mým možnostem a založení. A na základě této praxe pozorovat, nakolik skutečně Boží Slovo promlouvá v mém životě a skrze můj život.

  • Třetí razítkoprozkoumá můj vztah ke stvoření, materiálním hodnotám, přírodě, jinými slovy jak jsem schopen číst znamení doby. Nakolik jsem ovlivnitelný informacemi z médií a nakolik jsem schopný vlastního úsudku na základě zjištěných informací. V kolika případech konfrontuji danou situaci s Božím Slovem a v kolika se spokojuji se slovem lidským. Co bych byl schopen říci k velkým tématům dnešní doby: konzum a chudoba, ekologie, globalizace, ekonomická krize, terorizmus a rasismus. A co pro to ze své strany konkrétně dělám? Kolik důvěry jsem při této analýze skutečně vložil v Pána?

  • Čtvrté razítko je o komunikaci v jejím širokém smyslu – sdílení. Co sděluji ostatním svým slovem a co svým životem? Jsem si vědom svého poslání i jakým způsobem jsem k němu byl povolán? Co je motivací mého života? V čem vidím silné i slabé stránky své komunikace? Z jakých zdrojů čerpám svou komunikační „slovní zásobu“?