Bratr Ginepro se brouzdal čerstvě napadlým prašanem a natahoval krok, jak jen to šlo… tu z kopce, tu do kopce, chvílemi po rovince. Kromě kapuce a přehozeného pláště ho hřála především představa nového nápadu bratra Františka, do kterého se nechal vtáhnout. Blížily se Vánoce a František zatoužil spatřit na vlastní oči – i když kdo ví, zda v tuto chvíli nebral spíš ohled na své bratry, neboť on a kontemplace už vlastně byly jedno – onu událost Božího narození. A protože té zimy fyzickými silami příliš neoplýval, zavolal si hrstku svých nejbližších a pověřil každého z nich, aby obstarali všechny náležitosti: volka a osla, jesličky plné měkkého sena, všeobecnou účast Božího lidu… na Ginepra připadla myrha, kterou společně se zlatem a kadidlem měli přinést darem novorozenému Králi.

Jak tak natahoval krok Spoletským údolím a narážel na zavřené dveře nebo omezené možnosti, utěšoval se myšlenkou, že Bernard to má mnohem horší, neboť ten měl za úkol přivést hned tři velbloudy (o tom, jak pochodil, je výmluvným dokladem ještě dnes kapucínský betlém v olomouckém klášteře). Ale vraťme se k Gineprovi. Zkrátka jeho pouť prozatím kýžený výsledek nepřinášela. Kam se vydat a kde poprosit o snítku myrhy?

V usilovném zamyšlení málem vrazil do dveří… nedržely sice nijak pevně, ale přeci jen nebyly němé. Usmál se, když si uvědomil, že svou hlavou právě zaklepal u San Damiána. Za chvilku už pěkně zatepla seznamoval sestru Kláru s důvodem své nečekané návštěvy. Klára naslouchala pozorně a s radostí v srdci Františkovu plánu i jeho přípravám. Ale myrha, ta vzácná bylinka vonného balzámu k pomazání, jak ta by mohla být v San Damiánu?

A pak náhle se Klářina tvář rozjasnila zářivou radostí… Tak přece! Rychle odběhla a za pár okamžiků už Gineprovi předávala malé pouzdro s drahocenným obsahem, na který vtiskla něžný polibek – jakoby na rozloučenou. Cesta byla dlouhá, a tak se ještě v tu hodinu vydal šťastný Ginepro směrem na Greccio, kde už František vyhlížel své bratry. Scházeli se obtěžkáni svými úlovky a tajemnými úsměvy těch, kteří o putování do Betléma už něco vědí.

Další část našeho vyprávění přebíráme z bezprostředních pramenů: „Přiblížil se den radosti a nadešel čas jásotu. Bratři byli svoláni z různých míst, jak jen mohli, s radostí a jásotem v srdci přišli muži i ženy z okolí, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dny a roky. Konečně přišel i Boží světec, a když našel všecko připraveno a spatřil to, zaradoval se. Z Greccia se stává téměř nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají a vzdávají tak Bohu náležitou chválu a celá noc se topí v radosti. Boží světec stojí u jesliček a vzlyká, dojat soucitem a zaplaven podivuhodnou radostí.“ (Legenda sv. Františka)

Tu nastává čas přinášení darů novorozenému Králi: u jesliček nejprve pokleká bratr Pacifik, coby jeden z mudrců, a obětuje kadidlo; pokleká urozený pán, majitel panství, a skládá měšec cinkajícího zlata; pokleká Ginepro a rozbaluje drobné pouzdro v očekávání myrhové snítky. A hle, před prostými jesličkami leží na holém kameni rozprostřený korporál z jemné látky, zdobený bohatou výšivkou. A prostorem stoupá překrásná vůně vonného balzámu, která v srdcích probouzí světlo nové naděje podivuhodné svěžesti. Lidé žasnou, bratři se podivují a Františkovy oči hledají ty Gineprovy. Jak by nepoznal onu uzdravující sílu Klářiných slz ? Slz vytrysklých z hlubin lásky k Tomu, který byl chudý položen do jeslí, chudý žil na světě a nahý zůstal na kříži. Slz vetkaných do plátna k zahalení Boží chudoby.

Celé shromáždění se dojatě sklání, František si obléká jáhenská roucha a zpívá Evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho zvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Hlas lásky, který probouzí Lásku vůní myrhovou a ze srdce činí Betlém, kde je lidská chudoba zahalena světlem.

Proto ne každá vánoční slza je zbytečná, neboť v její moci je probudit lásku. A i tom přece Vánoce tak nějak mohou být.

Něžně František složil korporál a položil ho do jeslí, aby tak do plének zavinul Světlo, které plnilo jeho srdce balzámem myrhovým. Něžně pohladil Ginepro Bernardovy velbloudy. Něžně přivinula Klára k srdci Toho, kterého jí Bůh vložil do náruče.