Letní romance o svatořečení sv. Kláry

Papež Alexandr kráčel důstojně v průvodu kardinálů, biskupů, prelátů a kněží rozjásanými ulicemi města. Horkým vzduchem, plným prachu, jež ulpíval na zpocených tvářích lidu, se tetelilo tajemné jiskření dlouho očekávané slavnosti: dnes měla být slavná paní Klára zapsána do seznamu svatých a vyzdvižena tak k poctě oltáře.

Davy nebešťanů už také při té příležitosti zaujímaly svá oblíbená vyhlídková místa, upravovaly si svatozáře a trpělivě vyčkávaly běh dějin. A klára?

Jak na zemi, tak na nebi; právě položila svou hlavu Pánu Bohu do klína a nechávala si čechrat vlasy mocnou rukou Páně. Byla šťastná, byla svatá a byla svá. Obklopena Láskou, zavřela oči a v srdci uviděla něco, co se jí zazdálo jako sen:

Spěchala čistým, svěžím ránem zahradou u sv. Damiána, až dorazila k malé chýšce, kde už několikátý den přebýval František. František, jehož tělo jakoby bylo už jen nádobou k ukládání bolesti a utrpení, jehož smyslem bylo nést, uchovávat, snášet. Klára vstoupila dovnitř, pohlédla na Františka, jemně vyměnila obvazy a do kouta složila nachystané bylinky a dobroty od sester. Nepromluvili jediné slovo, ale jak už to u svatých bývá, hned věděla, že té noci tu byl Pán opět blízko. Blízko se svou útěchou. Úsměvem pohladila Františkovo tělo i tvář, oči, které již téměř  nic neviděly, a nebo, jak se zdálo, viděly víc – neboť odrážely zář už zcela jiného Slunce. Věděla, že v té chvíli stojí Pánu velice blízko. éměř se musela přinutit odejít; ještě, že modlitby už měly začít. Vyšla znovu do svěžího rána, sama svěží, radostná, pokojná – i na jejím srdci, jakoby spočinula útěcha. I přes své nejpevnější odhodlání dorazit včas k modlitbám, musela se znovu zastavit. Zahradou se nesl čistý, svěží hlas bratra Angela: „Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane….“

Hlas to byl Angelův, ale srdce Františkovo. Klára stála a naslouchala. Ta píseň jí zněla celou duší, tryskala i z ní jako pramen svěží vděčnosti a lásky, znovu a znovu se do ní nořila a ztrácela se v ní. Pan bratr Slunce, sestra Luna, bratr Vítr a Oheň, matka sestra Země a čistá, pokorná a vzácná sestra Voda. Vše tančilo s ní před trůnem Všemohoucího svou píseň chvály spolu se všemi malými a pokornými… Se všemi malými a pokornými událostmi jejího života.

Znovu v ní vycházelo ono Slunce, jež na počátku osvítilo její srdce – jasné jako luna a hvězdy; znovu vnímala Vánek Ducha, který v ní rozechvíval to nejhlubší pro Boha, a Oheň, jenž rozněcoval její lásku; opět nabírala Vodu života ze studnice Kristova boku a znovu se odevzdávala do rukou matky Církve, aby chránila a živila její život spolu se všemi malými a pokornými. Klára věděla, že každý život má svůj vrchol, svoji korunu. A s úžasem naslouchala té Františkově, v níž se zrcadlila ta její. Nejvyšší zašeptal Kláře do srdce: „Kláro, už je čas vstát. Na té kanonizaci bys přece jen neměla chybět, už kvůli Františkovi! Vždyť víš, jak mu na ní u tebe záleží!“

Tak Klára pospíchala lehkým krokem, čistá, pokorná a svěží až tam, kde jí František v záři Nejvyššího, před tváří blahoslavené Panny a všech svatých položil na hlavu přejasnou korunu zářící chvály. Srdcem se jí v tu chvíli mihla milá vzpomínka na malý kostelík, noc ozářenou pochodněni bratří a vlasy padající na zem jako lístí z podzimních stromů. Ale to už bylo dávno.

Mezitím hřímal z vyvýšeného pódia hlas papeže Alexandra: „Protože její zázraky byly jasně prokázány, je spravedlivé a správné, aby i jinde, blízko a daleko, byly její jasné skutky známy, a proto autoritou blažených apoštolů Petra a Pavla i naší vlastní, zapisujeme Kláru do seznamu svatých.“

A Boží požehnání spočinulo v tu chvíli na zástupech pozemských i nebeských.

Na úplný závěr jen poznamenáváme, že Klára tehdy ty modlitby stihla: jak už to u svatých bývá – když se Bůh zaposlouchá do jejich chvály, v klidu zapomene i na běh času. Chvála totiž přenáší do věčnosti a tam se čas měří už jen jedině láskou.