Vyznání víry a Duch svatý

Ve své knize „Jako sžírající oheň“ vyznává dom Samuel, že jako mladý mnich obdivoval ty, kteří viděli dál než ostatní… byli – jistým způsobem - lidmi, kteří dokázali vnímat skutečnost, ve které se pohybovali a žili, s ohledem na budoucnost. Před nedávnem se mi dostala do rukou útlá sbírka svatodušních kázání toho, který bude v dějinách zapsán jako Benedikt XVI. Následující text je pokusem o překlad jedné ze zmíněných homilií… přičemž datace, uvedena v závěru kázání, jak se zdá nemusí být jen prostým, závěrečným údajem, ale čistým akordem, jenž otvírá srdce, aby vidělo dál.

Vyznání víry a Duch svatý

"Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet,“ a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém." (1Kor 12,3)

Milost Letnic odpovídá na otázku, která se v naší době stala doslova otázkou přežití. Slavnost Letnic je svátkem jednoty, porozumění a lidské vzájemnosti. My však žijeme v době, v níž se vzájemné porozumění mezi lidmi stává stále obtížnější i přesto, že jsme stále blíž jeden druhému a vzdálenosti ve světě, jako by nic neznamenaly. První, druhý i třetí svět stojí proti sobě, generace stojí proti sobě a každodenně jsme konfrontováni se skutečností, že lidé jsou vůči sobě stále agresivnější a útočnější; porozumění je tak stále obtížnější. Jak dojít k oné jednotě, kterou tolik potřebujeme? Jak to, že to mezi námi jde často tak špatně?

Na pozadí události seslání Ducha svatého prosvítá dávný příběh o stavbě babylonské věže – příběh o království, které v sobě soustředilo tolik moci, až lidé uvěřili, že již nemusí spoléhat na přízeň vzdáleného boha, ale že jsou dostatečně silní, aby si vlastní silou vystavěli cestu do nebe, sami si otevřeli k němu přístup, stali se bohy a zajistili si ráj. A právě tehdy se stalo něco zvláštního. Zatímco společně stavěli, začali náhle stavět jeden proti druhému. A zatímco usilovali stát se bohy, riskovali, že nebudou ani lidmi, protože ztratili to, co je nejlidštější: schopnost porozumění a domluvy.

Ještě před dvaceti lety by se na tento příběh pohlíželo jako na dávný orientální mýtus, který by jen stěží někdo pokládal za pravdivý. Dnes však víme, že pravdivý je, protože ožívá mezi námi. Díky rozvoji vědy a techniky máme v rukou moc pronikat svět do jeho nejmenších částí, přetvářet ho a dokonce vyrábět lidské bytosti. Modlit se k Bohu, který je tak vzdálen, je pokládáno za přežitek, když my sami můžeme realizovat, cokoli chceme, a když stačí pracovat, aby si člověk vybudoval ráj, lepší svět naprosté svobody a konzumu bez hranic.

Nežijeme tak vlastně uprostřed dávného příběhu? Zatímco stále více sdílíme tentýž jazyk, informace, životní styly... tím méně si rozumíme. Mezi lidmi narůstá dříve nepoznaná krutost, rozmáhá se nedůvěra, podezíravost a vzájemný strach. Jsme nebezpeční jeden pro druhého. Stačí jen sledovat každodenní zprávy a události. Proč je tomu tak? Lze dosáhnout jednoty?

Na takovou otázku Písmo odpovídá: jednota bude jen tehdy, bude-li nám dán nový Duch, který nám daruje nové srdce a nový jazyk. Zde ovšem vyvstává praktická otázka: odkud by tento nový duch měl přijít? Jak ho přijmout? A jak ho poznat?

V prvním čtení z listu Korintským, které jsme právě vyslechli, dává Pavel překvapivě prostou a praktickou odpověď. Tak praktickou, že se nám zdá až příliš jednoduchou. Stává se nám to co syrskému Námanovi, když mu bylo řečeno, že je dostačující pro jeho uzdravení, aby se vykoupal v Jordánu; to bylo pro jeho chápání až příliš prosté; uzdravení přeci nemohlo proběhnout tak jednoduše.

Tváří v tvář oné odpovědi jsme na tom podobně. Pavel nám zde říká, v čem záleží působení Ducha svatého. Nové slovo, které On vkládá do našich úst, ohnivý jazyk, který nám dává a který proměňuje naše srdce, jednoduše je: Ježíš je Pán. To je ono nové slovo, které překonává rozdílnosti a sjednocuje lidi.

Abychom pochopili prosté a přece nedozírné vyznání, které tato slova obsahují, musíme se vnořit do jejich hlubiny. Především je třeba si uvědomit, že Pavel zde přesně cituje církevní formuli vyznání víry. A tím chce říci: to, co je významné na Duchu svatém, není nějaké exaltované vzrušení, jak se objevuje v pohanských kultech. V předchozím druhém verši připomínal Korinťanům dobu, kdy se nechávali strhnout k uctívání „němých model“ a kdy zažívali formy entusiasmu a extází vlastních pohanským kultům. Duch svatý – vysvětluje Pavel – nemluví vzrušeně, On je vážný. Nové slovo, které On nám dává spočívá v pokoře společného vyznání víry Církve; spočívá v prostotě srdce, kterému není příliš těsné vstoupit do společné víry, jež se klene nad staletími a kontinenty, a tím vyvádí člověka ze sebe samého směrem k druhým. Hlas Ducha svatého je společným vyznáním víry všeobecné Církve, která objímá celý svět.

Sledujeme-li úvahu sv. Pavla, je třeba učinit ještě další krok a položit si otázku ohledně obsahu tohoto vyznání, na kterém stojí Církev a bez něhož by neexistovala. Tento obsah zní: Ježíš je Pán. „Pán“ je Božím titulem Starého Zákona, který při četbě Písma nahrazoval vyslovení nevyslovitelného jména Božího. Tímto výrokem se tedy vyznává božství Ježíše Krista v jeho lidství.

A vskutku, je-li toto pravda, pak se všechno mění jak ve světě, tak v našem životě. Jestliže v Kristu přišel Bůh na svět, pak tedy padá dávná nejistota, zda Bůh existuje, jak existuje, co od nás chce a má-li svět a lidský život obecně nějaký smysl a cíl. Pak tedy je brána otevřena, cesta vytyčena a dána nade vše vytoužená odpověď. Ježíš je Pán. To ovšem může říci pouze ten, kdo se ztotožňuje s Ježíšovou vládou, kdo tíhne k jeho příkladu, kdo se Jím nechá utvářet ve vlastním nitru, kdo je ochoten jít po Jeho boku a následovat Ho. Takové slovo – Ježíš je Pán – jako životní pravidlo, jako smysl mé existence, to nemůže být vyslovováno pouze jazykem; zahrnuje celého člověka. A proto je třeba vzdát se vlastnění sebe samých a přijmout jeho „rozměry“, sladit se s nimi. Pokud tedy nebudeme žít podle naší mentality, ale připodobníme náš život životu Toho, který nás předchází, Který nás miloval až k smrti kříže, tehdy pak budeme skutečně žít ve společenství jedněch s druhými.

A tak se ozřejmuje, proč je Babylon Babylonem a Letnice Letnicemi. Tam, kde se lidé chtějí stát bohy, dokážou se pouze postavit jeden proti druhému. Kde však se staví do Pánovy pravdy, staví se do Ducha, který podpírá všechny jejich lidské schopnosti a pravdivě je sjednocuje. Je jen jeden Pán, který je schopen naplnit taková očekávání, aniž by porušil svobodu kohokoli z nás, a sjednotil nás navzájem: Ten, který je člověk a zároveň Bůh. Tak se ukazuje vztah mezi Kristem a Duchem svatým. Letnice odkazují k Trojici.

Duch svatý nepůsobí cokoli: ve své střízlivosti se dává pod Ježíšovu vládu. Následovat Ježíše tak svým způsobem neznamená vázat se k jednotlivci, ale znamená vstoupit do plnosti pravdy. Následovat ho znamená stávat se duchovně otevřenými a svobodnými v duchu: k podobě a podobnosti Boží.

Prosme v tuto chvíli Ducha Stvořitele, který založil Církev, spolu s věřícími všech dob: přijď, Duchu svatý a obnov tuto Zemi. Amen

Dóm v Mnichově, 29. května 1977