"Konat pokání" v duchu sv. Kláry

Klášter nebo i jen osoba oděná v šatu řeholním, módním stylem spadajícím do doby středověké, vždy vzbuzuje jistou pozornost a probouzí otázky. Při setkání s různými lidmi se tak dříve či později nevyhnutelně přijde k otázce: A co vlastně v tom klášteře děláte? Zpravidla pak následuje výčet různých duchovních i zcela přirozených aktivit, které mají sloužit k vykreslení představy o (pokud možno smysluplném) dění za klášterní zdí.

Myslím však, že odpověď – bezesporu zcela výstižná a naprosto vyčerpávající -, kterou by dala sama svatá Klára, by byla šálkem silné kávy i pro pravidelného návštěvníka nedělních bohoslužeb. V jejím podání by totiž zaznělo, že jednoduše „koná pokání“…

Sama ve svém ohlédnutí za prožitým životem říká: „Když Nejvyšší Otec nebeský uznal za vhodné svým milosrdenstvím a svou milostí osvítit mé srdce, abych podle příkladu a učení našeho otce Františka činila pokání, dobrovolně jsem mu slíbila poslušnost...“

Bezmála osm set let, které nás dělí od tohoto Klářina výroku, bezesporu zanechalo svou stopu a výraz „konat pokání“ jako by se stal téměř nesrozumitelným. „Konat pokání“ v nás většinou vyvolává představu nějaké bolestivé procedury, připomínající návštěvu zubního lékaře, kdy je třeba zatnout zuby a držet, dokud nebude po všem s vědomím, že je to vlastně pro moje dobro.

Dá se takto chápat františkánské pokání? Vždyť život strávený na „zubařském křesle“ by nikdo zdravý nemohl považovat za dar Otce milosrdenství a zvláštní projev jeho milosti…

V životních pravidlech sester kapucínek stojí: „Když Ježíš Kristus hlásal Evangelium, volal lidi a stále volá k pokání – to je k vnitřní změně a obrácení. To působí, že lidé jsou zasaženi tou svatostí a láskou, která se zjevila v našem Spasiteli a celá se nám dává, a začínají uvádět do souladu s ní své smýšlení, usuzování i svůj život.“

„Konat pokání“ - dáme-li znovu slovo svaté Kláře – se tak ukazuje jako milost jít k Otci milosrdenství tou Cestou, kterou se pro nás stal Ježíš; vstoupit do Jeho stop a být součástí/pokračováním příběhu o Boží věrnosti a lásce reálně přítomné v životě člověka – být novou stránkou Evangelia.

Je jisté, že kdokoli se vydá touto Cestou, dříve či později

  • bude vyzván „odlehčit“ zátěži, kterou s sebou vláčí, neboť některými úseky se prochází jen velmi nalehko;

  • odhalí často neznámé výšiny i propadliště svého „já“, neboť jeho průvodcem bude Pravda sama;

  • mnohokrát nakročí do prázdna, aby se vyzkoušela jeho víra vzácnější než pomíjející zlato;

  • a ještě víckrát bude muset překročit sebe sama, aby zakusil celou tu výšku, šířku, hloubku i délku Lásky, pro kterou byl stvořen;

  • a zjistil, že toto je bohatství, které sdílením roste – zvláště rozdává-li se ve formě vzájemného odpuštění a zájmu jednoho o druhého.

„Konat pokání“ následováním Ježíšových stop se tak opravdu stává darem Otce milosrdenství, neboť je způsobem jak toto milosrdenství konkrétně vnášet do našich vztahů, aby působilo mezi námi. „Nazývám tě spolupracovnicí samého Boha“ - píše svatá Klára naší Anežce české - „tou, která pozvedá klesající údy jeho tajemného těla“. Jak? Modlitbou.

V životních pravidlech sester kapucínek je za první skutek milosrdenství označena právě modlitba. Ona je totiž místem, kde se setkává Boží žízeň s naší žízní, kde si Bůh i člověk navzájem prokazují milosrdenství.

Tím,

  • že se člověk vědomě otvírá pro Boha a jeho záměry, rozšiřuje své srdce na míru Božího Srdce;

  • že se setkává s Boží láskou a nechává se jí zasáhnout, učí se lásce, která zapomíná na sebe a hledá/nachází druhého, aby ošetřila jeho rány, nabídla svá ramena a své přátelství;

  • že si nechá mluvit do života samotným Slovem života, stává se postupně oslovujícím pro své okolí ne slovy, ale životem, který „přirozeně“ přivádí druhé k Bohu (nebo i jen na práh Božího tajemství, k otázce: proč...)

Člověk se pak stává nádobou, v níž se světu podává Boží láska ve formě jeho svěžího a jiskřivého milosrdenství. Ne nadarmo je součástí klášterní architektury také studna.

A tak docházíme k závěru, že františkánské pokání je - více než soupisem kajících skutků - spíše životním stylem člověka, který sám na sobě nepřestává zakoušet Boží milosrdenství... a přijímá pozvání toto bohatství rozdávat dál.

Můžeme se pak ještě divit, že se kapucínským pozdravem a přáním všem, se kterými se osoba v hnědém potkává Cestou, stává právě jeho „pokoj a dobro“? A je-li tomu tak, pak otázka: co v tom klášteře vlastně děláte?, už má svou odpověď…