Vděčnost apa Pafnuncia

Když si apa Pafnuncius uvědomil, že poslední Ježíšova slova, která zaznívají v Janově evangeliu, jsou: „Ty mně následuj!“, pocítil dojetí. Vyšel ze dveří své cely, opřel se o veřeje a zahleděl se do dálky setmělého nebe, na kterém tichounce prosvítaly první hvězdy.

Když tehdy prvně Mistr vstoupil na Petrovu loďku, Petr mu řekl: „Odejdi ode mě, jsem hříšný člověk“. Znal vlastní křehkosti, slabosti svého, třebaže tak velkodušného, srdce. A přesto vzápětí všechno opustil, aby ho následoval.

Půjdu za Tebou, kamkoli půjdeš!“ opakoval mu se zápalem, který mu byl vlastní. Nyní však, když dospěl k tomu, že ho přede všemi zapřel, už nové povolání neočekával; povolání tak přímé, tak osobní, jako by se Pán k němu obracel jménem: „Miluješ mě, TY?“ Volal ho k lásce dříve než k následování a poslání; k lásce, která by byla následováním a posláním.

Při prvním povolání opustil všechno, aby následoval Mistra. Nyní měl opustit ještě víc, sám sebe, svůj život, a jiný ho měl přepásat a vést tam, kam nechce. Ježíš ho volal, aby ho následoval až na dno, až k daru svého života: „TY, mě následuj“

Apa Pafnunciovi se zdálo, jako by v Petrově příběhu četl ten svůj. Také on se vydal s radostí za Pánem, s podobným zápalem jako Petr vyslovil své sliby, také on zrazoval a zapíral. Nyní věděl, co znamenalo následovat Ježíše: až na smrt.

Pozoroval hvězdy, stále výraznější a zářivější, seskupené do mléčně zářivých obláčků na houstnoucím a temném nebi. V té světelné záplavě nacházel některé, které vystupovaly zřetelněji a odlišovaly se svou mimořádnou jasností. Byly jako „já“, planoucí v odpověď jinému „ty“, jež je tiše volalo.

Bylo to ono Ježíšovo „TY“, se kterým obrátil na Petra, co ho tak zasáhlo. Nepociťoval tíhu opustit všechno, jak vyžadovalo povolání; nemyslel již na pády a nevěrnosti; ani na to, co ho teprve čeká - „jiný tě přepáše...“ V tichu noci ho pronikalo jediné něžné oslovení: „TY“.

Já?“, ptal se apa Pafnuncius. „Proč právě já? Mezi tolika jinými.“

A v temnotě pouště se jeho srdce roznítilo. Apa Pafnuncius planul jako přejasná hvězda, zaplaven nesmírnou vděčností.