Záchranné kolo apa Pafnuncia

Že život není peříčko, ani uprostřed doby jásavého aleluja, je zcela zřejmým faktem. A nejedna zbožná duše si může klást otázku: v čem pak je znát "velikonoční víra"? K čemu se opakovaně nořit do velikonočních obřadů, když život si stejně jde dál svou cestou? Slouží ony posvátné chvíle jen k navození jistých, prchavých pocitů, nebo jde o něco víc?

Učedníkům teklo do bot, do slova a do písmene. Jezero se zmítalo v bouři. Ježíš je nechal samotné. Až později jim šel vstříc, kráčeje po vodě...

Zatímco ruminoval evangelní příběh, apa Pafnuncius přemýtal: „Kráčet po vodě. On mohl, byl přece Syn Boží. Ale my? Můžeme my kráčet po vodě, čelit s podobnou jistotou těžkým okamžikům a zkouškám?“

A ukazovalo se, že ano: ano, také my můžeme kráčet po vlnách našich nejistot. Postačí nedívat se pod nohy, jak to naopak ze strachu o sebe udělal Petr. Soustředil se na ohrožující vlny, místo aby hleděl na Ježíše, který ho volal k sobě. Proto se začal topit.

„Nemohu svůj pohled soustředit na obtíže – ať už malé nebo velké – jakkoli budou dorážet jako přívalové vlny“, říkal si k sobě apa Pafnuncius. „A také nemohu hledět na sebe. Roztřásla by se mi kolena a šel bych ke dnu.

Ne, zde je dovolen jen jediný výkřik, ten stejný, který si dovolil Petr: Pane, zachraň mě! Pro tato svá slova však musel nejprve odvrátit svůj pohled od ohrožujících vln, od svého strachu a upřít ho na Ježíše. A v té chvíli byl zachráněn."

Zkušenost víry je zkušeností těch, kterým sice čas od času může téct i do bot, ale kterým mokré nohy nevadí při procházce po vlnách, zatímco se pohledem topí v Lásce, která nezná strach. Velikonoční víra se rodí ze setkání, z osobního setkání, s Láskou, která zachraňuje... a to je zkušenost, která zásadně mění veškerou perspektivu na perspektivu "velikonoční".