V poklidném podvečeru zasedlo sedm pouštních otců ke společnému collatiu (sdílení). Apa Pafnuncius

předložil svou otázku, jistou nejasnost. Ještě dříve ovšem, než svou otázku stačil zformulovat, už se

mu od jednoho ze spolubratří dostalo odpovědi, odpovědi jisté a pádné. Znal ji už dopředu.

On však neměl zapotřebí žádné odpovědi. Tím, co potřeboval, byl někdo, kdo by ho vyslechl, kdo by doprovázel v jeho pochybnosti, kdo by se spolu s ním ponořil dovnitř a pomohl mu sestoupit až na dno, aby dokázal otázku vnímat v novém světle, a teprve tehdy aby nově, pozvolna vzklíčila odpověď.

Na zpáteční cestě do své cely přemýšlel o velké otázce, která vyšla z úst Pána, s níž se obracel k Otci tam na Kříži: „Proč?“ Otázka tehdy zůstala bez odpovědi. Otec mlčel. Odpověď ve vzkříšení přišla až poté, kdy Syn již spočíval v hlubinách země.

„Jaké to bude, až se jednou  Otec v mlčení zaposlouchá do mého „proč“?“, rozvažoval ve svém srdci apa Pafnuncius.

„S nevěřícím – říkal si – chci být jako nevěřící, spíše než s přehledem předkládat důkazy Boží existence. S tím, kdo pochybuje, chci sdílet jeho pochybnost, spíše než předvádět svou jistotu. Stane-li se pak otázka druhého mou otázkou, má tato skutečnost větší hodnotu než jistá a pádná odpověď, neboť v sobě pochává prostor pro nový dar života.“

Každý z nás má ve svém srdci velké či malé otázky. Tento čas posvátného třídenní kéž je nám dobou, v níž se Ukřižovaný, Znevážený, Zbičovaný, Člověk stane i naší otázkou – zakoušenou palčivě, neodbytně, osobně - aby tak v hlubině našich srdcí, zavalených tolika malými či velkými „proč“, mohla vzklíčit Otcova odpověď v daru života překvapivě a pozvolna zakořeněného v lásce.