Zdá se, že doba postní odhodlaně postupuje vpřed a poté, co nás vyvedla na poušť, přiměla vystoupit na horu Proměnění a následně usednout u studny, předkládá své nejrůžovější vyhlídky v podobě čtvrté neděle postní – nazývané "laetare" (raduj se) – neboť zde se naše postní úsilí půlí k té výhledově kratší části, a proto jí náleží i jemnější odstín liturgického roucha. Pro nás, putující dobou postní, snad může být i časem, kdy zjišťujeme, kolik z počátečního postního nasazení nabralo poněkud jemnější podobu.

A tak následující příběh apa Pafnuncia je tu právě pro všechny ty, kterým postní bilance nevychází nijak růžově, zato mají odvahu vsadit všechno na jednu kartu:

Olej, který léčí rány

Když se o sobotě schylovalo k večeru, slunce zesláblo ve své výhni a vzduch jako by zlahodněl, zkušení mniši vycházeli ze svých cel a vydali se směrem ke smluvenému místu. Život v samotě jim nebránil, aby žili společně sjednoceni poutem lásky… Každý z nich přinášel s sebou nějakou drobnost k jídlu: někdo ořechy, někdo fíky, někdo datle, jiný bylinky a další zas dlouhé, sladce vonící kořeny pastiňáku, aby si tak navzájem prokazovali lásku. Pod kůží ztvrdlou větrem a sluncem, takže vzbuzovala dojem drsných a tvrdých mužů, se skrývala pozorná a vnímavá srdce.

Apa Pafnuncius se však již nějaký čas netěšíval na společná setkání, která obvykle bývala tak bratrská a srdečná. Jeho srdce se už neradovalo jako kdysi.

Jeden z bratří mu nikdy neodpověděl na pozdrav; v kroužku se držel vždy co nejdále od něho a když se mu apa Pafnuncius pokusil přiblížit, zdálo se, že ho ignoruje. Jiný zas ho napadal jízlivými slovy a utahoval si z něho rádoby veselými šprýmy, které ho zraňovaly. Pozornosti a diskrétní zájem druhých, kterých se mu dostávalo od ostatních, nestačily k vyvážení hořkosti způsobené oněmi dvěma bratry. Bylo to jako by do dobrého pokrmu někdo přimíchal pelyněk. Zvedal se proto mezi prvními a vracel se do své cely se smutným srdcem.

Časem ho však napadlo, zda snad nezúčastněný či dokonce nepřátelský postoj obou mnichů, nezávisí na něm. Rozpomenul se, že se nemá starat o třísku v oku svého bratra, jako spíše o trám v tom svém, a že mu nemá záležet na tom, zda-li mu druzí prokazují lásku: samozřejmě, že ho měli rádi, to jen on to nebyl schopen vnímat. A navíc, on měl být tím, kdo měl milovat jako první.

Nedbal proto na odmítnutí, nedostatek pozornosti a vytrvale si sedával vedle jednoho i druhého, jen aby jim dal zakusit svou přátelskou blízkost, bez jakékoli nelibosti nebo nároku. Vytrval v tomto svém novém postoji po dlouhý čas, až jednu sobotu onen první se k němu obrátil a zeptal se ho, zda mu snad něco nechybí a zda by nepotřeboval pomoci s vyspravením své cely; zatímco druhý mu otevřel své srdce a vyznal mu své bolesti a hříchy.

Následující sobotu pak apa Pafnuncius přinesl s sebou džbánek oleje, aby si v něm všichni namočili své chlebové kůrky, neboť znovu žili společně sjednoceni poutem lásky. 

A co že je tedy tím srdcovým esem, které přebíjí všechno? Vědomí, že místo vedle naší netečnosti, neschopnosti milovat, zklamání či dokonce hněvu, závisti a zloby není prázdné… je obsazeno přátelskou přítomností Toho, který má dostatek oleje pro všechny naše rány. Stačí jediný pohled na Kříž, aby bylo zřejmé, jak je tato Jeho pozice nezviklatelná. Snad tedy přišel čas přisednout si - tříska/netříska - jednoduše blíž… blíž k Němu, a tak i k sobě navzájem.