Prázdné stránky apa Pafnuncia

Ještě předtím, než se apa Jan rozloučil se svým učedníkem, daroval mu knihu Evangelií, která sám trpělivě opsal na listy papyru. Stálo ho to mnoho času i námahy, ale co jiného by měl věnovat jako výbavu na cestu mladému Pafnunciovi? Cesta, na niž byl povolán, aby ji prošel, bude dlouhá a namáhavá, přemýšlel a v tu chvíli nemyslel jenom tu, která ho povede do daleké laury. Před očima měl spíše jeho namáhavou životní pouť, která bude potřebovat světlo Božího slova.

Když Pafnuncius dorazil do vzdálené laury, kde mu byla přidělena samostatná cela, vyndal konečně z mošny vzácnou knihu a položil ji na stoleček před ikony Krista Vševládce a Bohorodičky. Následujícího dne, při východu slunce, vzal knihu a započal četbu, která proměnila Pafnuncia v apa Pafnuncia.

V četbě postupoval pomalu. Slova – jedno po druhém – se dotýkala jeho očí, rozkvétala na jeho rtech, vystupovala k mysli, sestupovala do srdce, proměňovala se v život.

Uplynuly měsíce a měsíce, než dospěl k poslední stránce čtvrtého Evangelia: „Je však ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš vykonal. Kdyby měla být vypsána každá zvlášť, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané.“ (Jan 21,25) To byl konec Evangelia, ovšem ne knihy, kterou apa Jan opsal: zbývalo v ní ještě několik prázdných stránek. „Pročpak asi – ptal se sám sebe mladý Pafnuncius - apa Jan nakoupil za drahé peníze papyry, které pak zůstaly prázdné?“

A roky plynuly dál. Pafnuncius – již jako apa Pafnuncius – se pousmál pokaždé, když dospěl k závěru čtvrtého Evangelia: „Je však ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš vykonal. Kdyby měla být vypsána každá zvlášť, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané.“ Vždyť smysl prázdných stránek, které zde apa Jan ponechal byl zřejmý… Evangelium mělo zůstat otevřené, nedokončené, neboť si žádalo pokračování.

Apa Pafnuncius se pousmál - záhada byla rozluštěna - on sám ovšem byl stále neklidnější. Neměl ani pero, ani inkoust a i kdyby je měl, nevěděl co by napsal. Jak by mohl znát ony další velké věci, které Ježíš vykonal? A jak by mohl pokračovat v psaní Evangelia, aby zaplnil prázdné stránky?

A roky opět plynuly dál, až slova – čtená, přežvykovaná, promodlená, prožitá – jež se vrývala stále hlouběji do jeho nitra, dala něm samotném zrodit se Slovu.

A tehdy pochopil, že Evangelium, které měl sepsat, mělo být pokračováním Ježíšova života v něm; „mnoho jiných věcí, které Ježíš vykonal“, o nichž se mělo psát, byly ty, které pro něho a v něm Ježíš učinil.

Od té chvíle se apa Pafnuncius probouzel každého rána s radostí a odhodláním sepsat novou stránku Evangelia. Když se ovšem sklánělo k večeru, s železnou pravidelností shledával, že prázdné stránky jeho evangelia zůstaly prázdné. Kdyby tak zůstaly aspoň bílé! Čím déle na ně hleděl, tím více se mu zdály ušpiněné a ušmudlané. Nejraději by se jich zbavil.

Záhy pochopil, že pokračovat v Evangeliu dál je zcela nad jeho síly. Naděje, kterou v něho apa Jan vkládal, se ukázala jako marná; zklamal ho. A snad zklamal i samotného Pána, který přeci nechal své Evangelium otevřené právě proto, aby ho on dokončil.

I přes evidentní neúspěchy však Apa Pafnuncius nebyl skleslý; i nadále se každého rána probouzel s radostnou vděčností, že smí psát novou stránku Evangelia; cožpak slunce nevzcházelo právě proto, aby mu dalo tuto šanci?

Uplynulo ještě mnoho let, než konečně pochopil: ony prázdné stránky jeho evangelia tam jsou jako živoucí kniha Božího milosrdenství.