O touze apa Pafnuncia dotknout se Boha

Otcové pouště, mniši, kteří žili ve IV. století v Palestině, Egyptě a Sýrii, opouštěli města a ruch společenského života, aby se v samotě a mlčení věnovali pouze Bohu. Jako svědkové křesťanské víry prožívané v jednoduchosti a radikalitě nám zanechali dědictví kratinkých textů – "výroků" – oplývajících lidskou zkušeností i evangelní moudrostí. 

Představitelem následujících článků je apa Pafnuncius, tak jak jej ve své knize zachytil o. Fabio Ciardi. O původu apa Pafnuncia není známo téměř nic, ovšem jeho výroky zanechávají obraz člověka natolik blízkého, natolik lidského, že ani časová vzdálenost, ani nehostinnost pouště nemůže zabránit dnešnímu uhoněnému hledači Boha, aby usedl u jeho nohou a zaposlouchal svou duši do moudrosti, která uvádí do poznání Boha – jednoduše a radikálně.

O touze apa Pafnuncia dotknout se Boha

Když apa Pafnuncius nechával, aby slova žalmů sestoupila do srdce, opakoval si je, „přežvykoval“ a dlouze okoušel jejich sladkost na jazyku. Vnímal, jak v něm narůstá ona dychtivost, která jitřila duši krále Davida, ona niterná a zároveň plným hlasem k nebi vykřičená touha spatřit Boha. Touha, která se jako červená niť vinula celým Starým Zákonem. Neúnavně prosil Mojžíš, aby směl uvidět Boha, a když byl konečně vyslyšen, jeho tvář vzplanula září. Nadarmo o to prosil Eliáš, až konečně mohl zahlédnout jeho záda, aby tím ještě palčivěji vzplanula jeho žízeň. 

Hospodine, hledám tvou tvář. Ukaž mi svou tvář a budu zachráněn“, nepřestával opakovat apa Pafnuncius, zatímco si ji marně snažil představit. Zobrazit Boha však není možné, jak zakazovalo i staré přikázání, neboť tak by On, Svatý, Nevýslovný a zcela Jiný jistě skončil jako prázdný obraz lidské představivosti. Nebylo možné vidět Boha a zůstat naživu. Co jiného však připomínalo smrt, pomyslel si apa Pafnuncius, než Boha nevidět? Snad proto mu tedy častěji přicházela myšlenka na smrt? Bylo to pro to, že toužil vidět Boha? 

Bůh Izraele, ano, nechával zaznít svůj hlas. Promlouval ke králům, prorokům, spravedlivým… Jeho slova byla opakována, předávána, zapsána. Bohu Izraele bylo možné naslouchat - a jak sladká byla jeho slova, třebaže se zdála být hrozná a mocná. Mohl mu naslouchat, souhlasil apa Pafnuncius, nemohl ho však spatřit. A čím více naslouchal jeho hlasu, tím více rostla jeho touha spatřit ho tváří v tvář. 

Hospodine, hledám tvou tvář. Ukaž mi svou tvář a budu zachráněn“, nepřestával opakovat apa Pafnuncius, v marné snaze si ji představit.

Když pak slunce zapadalo nad pouští a v mizejícím horizontu do uvolněného prostoru náhle vpadla tma, apa Pafnuncius se vrátil do své cely a rozžehl světlo před ikonou Krista Vševládce. Usmíval se. Každé noci viděl, že jeho modlitba je vyslyšena. Jednoduše viděl. Viděl tvář, kterou se každého dne vydával hledat. Tvář jeho Boha byla tváří Krista. To byla ona tvář, kterou stále hledal. Bůh přijal tvář: viděl ho jako děťátko v náručí matky, jako dvanáctiletého v rozhovoru s učenci v chrámě, jako mladíka v nazaretské dílně, jako muže putujícího po galilejských cestách, znetvořeného na kříži, zářícího ve vzkříšení. Měl Ježíšovu tvář, tvář Boha, která se měnila v průběhu let. 

A tak, když za noci kontemploval Boží tvář v Kristově tváři, byl ráno připravený rozpoznat ji ve tváři svých bratří, v poutnících, kteří procházeli karavanní stezkou, v těch, kteří se k němu obraceli pro radu.

Kdo vidí mě, vidí Otce“, odpověděl Ježíš Filipovi. A jako by mu tím chtěl říci, pochopil apa Pafnuncius: „Kdykoli vidíš jakéhokoli člověka, vidíš mě.“ Vidět Boha tak bylo skutečností. 

V srdci mu vzápětí vyvstala nová touha, protože touhu není nikdy možné zcela ukojit. Naslouchat, ano, vidět, ano… a dotknout se? Nyní to nebyla slova žalmů, která vystupovala na jeho rty, ale slova Evangelia. Apa Pafnuncius viděl zástupy, které prosily Mistra, aby se směly dotknout i jen lemu jeho šatu, jak to učinila žena z Kafarnaa, a byly uzdraveny. Kdo by si to kdy představil, nejenom že uvidí, ale že se bude i dotýkat Boha? Vždyť dříve bylo pod trestem smrti zakázáno dotknout se třebas jen hory, na níž se zjevil. A Evangelium je jako jeden velký dotek: žena hříšnice se odvažuje dokonce dotýkat se, ba líbat jeho nohy. Jako Vzkříšený se jen stěží vymaní z objetí Marie Magdalény, aby vzápětí vyzval své učedníky, aby se ho dotkli: „Jsem to opravdu já. Dotkněte se mě...“ A na Tomáše se obrací: „Vlož sem svou ruku. Vlož sem svůj prst.“ S jakou hrdostí se apoštol Jan chlubí, že směl nejen slyšet a vidět, ale také se vlastníma rukama dotýkat Slova života. Dotýkat se Boha! 

I Ježíš sám se dotýkal mužů i žen: vzal za ruku Petrovu tchyni; dotkl se očí slepce z Betsaidy; ucha služebníka jménem Malchus; poskvrnil se dotekem malomocných a když za ruku uchopil mrtvou dívku. Každý dotek znamenal záchranu. 

Mohu se dotýkat Boha, protože Bůh se mě dotkl,“ opakoval si apa Pafnuncius, zatímco líbal svatou ikonu, dopředu vychutnávaje dotek, který znovu okusí druhého dne při posvátné Liturgii – předehře věčného objetí. Pochopil, že Bůh se stal člověkem a že těla budou vzkříšena proto, aby bylo možné dotýkat se Boha na věky.