Zdá se, že doba postní odhodlaně postupuje vpřed a poté, co nás vyvedla na poušť, přiměla vystoupit na horu Proměnění a následně usednout u studny, předkládá své nejrůžovější vyhlídky v podobě čtvrté neděle postní – nazývané "laetare" (raduj se) – neboť zde se naše postní úsilí půlí k té výhledově kratší části, a proto jí náleží i jemnější odstín liturgického roucha. Pro nás, putující dobou postní, snad může být i časem, kdy zjišťujeme, kolik z počátečního postního nasazení nabralo poněkud jemnější podobu.

Číst dál: Růžové vyhlídky apa Pafnuncia

Ještě předtím, než se apa Jan rozloučil se svým učedníkem, daroval mu knihu Evangelií, která sám trpělivě opsal na listy papyru. Stálo ho to mnoho času i námahy, ale co jiného by měl věnovat jako výbavu na cestu mladému Pafnunciovi? Cesta, na niž byl povolán, aby ji prošel, bude dlouhá a namáhavá, přemýšlel a v tu chvíli nemyslel jenom tu, která ho povede do daleké laury. Před očima měl spíše jeho namáhavou životní pouť, která bude potřebovat světlo Božího slova.

Číst dál: Prázdné stránky apa Pafnuncia

Otcové pouště, mniši, kteří žili ve IV. století v Palestině, Egyptě a Sýrii, opouštěli města a ruch společenského života, aby se v samotě a mlčení věnovali pouze Bohu. Jako svědkové křesťanské víry prožívané v jednoduchosti a radikalitě nám zanechali dědictví kratinkých textů – "výroků" – oplývajících lidskou zkušeností i evangelní moudrostí. 

Představitelem následujících článků je apa Pafnuncius, tak jak jej ve své knize zachytil o. Fabio Ciardi. O původu apa Pafnuncia není známo téměř nic, ovšem jeho výroky zanechávají obraz člověka natolik blízkého, natolik lidského, že ani časová vzdálenost, ani nehostinnost pouště nemůže zabránit dnešnímu uhoněnému hledači Boha, aby usedl u jeho nohou a zaposlouchal svou duši do moudrosti, která uvádí do poznání Boha – jednoduše a radikálně.

Číst dál: O touze apa Pafnuncia dotknout se Boha