Vděčnost apa Pafnuncia

Když si apa Pafnuncius uvědomil, že poslední Ježíšova slova, která zaznívají v Janově evangeliu, jsou: „Ty mně následuj!“, pocítil dojetí. Vyšel ze dveří své cely, opřel se o veřeje a zahleděl se do dálky setmělého nebe, na kterém tichounce prosvítaly první hvězdy.

Když tehdy prvně Mistr vstoupil na Petrovu loďku, Petr mu řekl: „Odejdi ode mě, jsem hříšný člověk“. Znal vlastní křehkosti, slabosti svého, třebaže tak velkodušného, srdce. A přesto vzápětí všechno opustil, aby ho následoval.

Záchranné kolo apa Pafnuncia

Že život není peříčko, ani uprostřed doby jásavého aleluja, je zcela zřejmým faktem. A nejedna zbožná duše si může klást otázku: v čem pak je znát "velikonoční víra"? K čemu se opakovaně nořit do velikonočních obřadů, když život si stejně jde dál svou cestou? Slouží ony posvátné chvíle jen k navození jistých, prchavých pocitů, nebo jde o něco víc?

Pašijová otázka apa Pafnuncia

V poklidném podvečeru zasedlo sedm pouštních otců ke společnému collatiu (sdílení). Apa Pafnuncius

předložil svou otázku, jistou nejasnost. Ještě dříve ovšem, než svou otázku stačil zformulovat, už se

mu od jednoho ze spolubratří dostalo odpovědi, odpovědi jisté a pádné. Znal ji už dopředu.

On však neměl zapotřebí žádné odpovědi. Tím, co potřeboval, byl někdo, kdo by ho vyslechl, kdo by doprovázel v jeho pochybnosti, kdo by se spolu s ním ponořil dovnitř a pomohl mu sestoupit až na dno, aby dokázal otázku vnímat v novém světle, a teprve tehdy aby nově, pozvolna vzklíčila odpověď.

Růžové vyhlídky apa Pafnuncia

Zdá se, že doba postní odhodlaně postupuje vpřed a poté, co nás vyvedla na poušť, přiměla vystoupit na horu Proměnění a následně usednout u studny, předkládá své nejrůžovější vyhlídky v podobě čtvrté neděle postní – nazývané "laetare" (raduj se) – neboť zde se naše postní úsilí půlí k té výhledově kratší části, a proto jí náleží i jemnější odstín liturgického roucha. Pro nás, putující dobou postní, snad může být i časem, kdy zjišťujeme, kolik z počátečního postního nasazení nabralo poněkud jemnější podobu.

Prázdné stránky apa Pafnuncia

Ještě předtím, než se apa Jan rozloučil se svým učedníkem, daroval mu knihu Evangelií, která sám trpělivě opsal na listy papyru. Stálo ho to mnoho času i námahy, ale co jiného by měl věnovat jako výbavu na cestu mladému Pafnunciovi? Cesta, na niž byl povolán, aby ji prošel, bude dlouhá a namáhavá, přemýšlel a v tu chvíli nemyslel jenom tu, která ho povede do daleké laury. Před očima měl spíše jeho namáhavou životní pouť, která bude potřebovat světlo Božího slova.

O touze apa Pafnuncia dotknout se Boha

Otcové pouště, mniši, kteří žili ve IV. století v Palestině, Egyptě a Sýrii, opouštěli města a ruch společenského života, aby se v samotě a mlčení věnovali pouze Bohu. Jako svědkové křesťanské víry prožívané v jednoduchosti a radikalitě nám zanechali dědictví kratinkých textů – "výroků" – oplývajících lidskou zkušeností i evangelní moudrostí. 

Představitelem následujících článků je apa Pafnuncius, tak jak jej ve své knize zachytil o. Fabio Ciardi. O původu apa Pafnuncia není známo téměř nic, ovšem jeho výroky zanechávají obraz člověka natolik blízkého, natolik lidského, že ani časová vzdálenost, ani nehostinnost pouště nemůže zabránit dnešnímu uhoněnému hledači Boha, aby usedl u jeho nohou a zaposlouchal svou duši do moudrosti, která uvádí do poznání Boha – jednoduše a radikálně.