List z roku 2007

List generálního ministra Řádu menších bratří José Rodríga Carballa sestrám klariskám: V Klářiných stopách/ Slavnost sv. Kláry

 

„Hledači smyslu“: 

     Žijeme v době, kdy jsme postaveni tváří tvář mnoha otázkám a výzvám, které nám každý den adresuje život a historie. Jsou to otázky, které přichází od lidí, se kterými se potkáváme, z historické a církevní situace, ve které žijeme, ale jsou to také otázky, které se rodí uvnitř našich srdcí a které nás nutí znát pravdu a jistotu v našich životech. První návrh, který bych chtěl dát, je, abyste nepotlačovali tyto otázky, nebo z nich utíkali jako od pokušení nebo negativní provokace. Měli bychom se pokusit pochopit je jako otázky, které se nás ptají po nové a obnovené opravdovosti života. Hlavní cesta sdílení s otázkami života - a ptáme se takto sami sebe? - je v přijetí pozvání k objevení smyslu toho, jak žijeme a co děláme. Je důležité, dnes víc než kdy jindy, najít ještě jednou smysl naší životní volby.

 

     Je to otázka hledání, ke které nás sám František zve, on, který ve své modlitbě před Ukřižovaným na začátku jeho velkého dobrodružství, prosí Pána o „znamení a poznání, jak uskutečnit Jeho svatost a opravdovost přikázání“. Měli bychom se ptát sami sebe, co by toto „znamení a poznání“ mohlo být. Zda by to nemohla být prosba, abychom byli Boží odpovědí po smyslu života samotného?

                                                                                                                                                                                                                                                                                     

     Na co se ptáme je obraz moudrosti, ve které se snažíme rozpoznat znamení Boží přítomnosti v praktickém životě. Písmo nám v moudrých knihách nabízí mnoho příkladů takových obrazů, ve kterých nás uvádí do smyslu nebo kvality života. Snad to nebude zbytečné pro mnoho z nás, když se znovu začneme zabývat těmito moudrými knihami, které nás učí ptát se, nejen hledat odpovědi, a které nás zvou, abychom moudře četli život a abychom zachytili Boží znamení. A kdybychom přemýšleli o některých knihách Písma, mohli bychom si uvědomit, že nám nabízí „čtení života“, který je často téměř „šokující“, i když bere vážně rozpory a problémy života, ale který nám zároveň nabízí schopnost vždy znovu hledat pohled víry, ve světle, ve které jediném je možné najít pravé odpovědi pro naše hledání smyslu.

 

     Dívat se na život očima víry nás povede ke zjištění, že středem naší zkušenosti a historie nejsou ani tak naše věrnosti nebo nevěrnosti, naše hledání a naše otázky, ale Jeho iniciativní milost, která nás vždy předchází a obklopuje. Toto je postoj, do kterého nás zve Klára na začátku její Závěti: „Mezi jinými dary, které jsme obdrželi a které přijímáme denně od našeho Dárce, Otce milosrdenství, a za který musíme vyjádřit nejhlubší dík našemu nádhernému Bohu, je velký dar našeho povolání. (…) Proto, milované sestry, musíme je považovat za nesmírné dary, které nám Bůh udělil, zvláště ty, které viděl jako vhodné dát nám skrze Jeho milovaného služebníka, našeho blaženého Otce Františka, nejen po našem obrácení ale také tehdy, když jsme zůstaly žít mezi chudými tohoto světa“ (Závět sv. Kláry 2-8).

 

     Klářino pozvání je v dokonalém souladu s postojem Františka, který stejně ve své Závěti opakuje celou svou zkušenost očima víry a objevuje, že Pán byl vždy pravý protagonista jeho vlastních událostí: „Pán dal mě, bratru Františkovi, takto začít … Sám Pán mě vedl mezi malomocné … A pak mi Pán dal bratry … Sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle vzoru svatého evangelia…“ (Závěť sv. Františka 1.2.14). Takže i my, jako Klára a František, jsme povoláni znovu objevit smysl našeho života, dívat se na něj očima, které jsou proměněné Duchem, očima, které ví, jak „se dívat a věřit“ (srov. Napomenutí 1,20-21) a které rozpoznají v událostech naší existence jednání Boží, Jeho „svatý zásah“, s vděčným vědomím, že toto jednání Pána je již Jeho přítomnost a zásah a nezávisí na našem výkonu a zapírání, ale na Jeho iniciativní milosti, která nás vždy předchází.

 

„Způsob života“: 

     V této ochotě vrátit se ke středu a smyslu našeho životního povolání, mě zajímalo, jaký druh pomoci my bratři, a já, nástupce sv.Františka, vám můžeme konkrétně nabídnout v bratrské službě. Nemyslím si, že mohu udělat víc, něž vám opakovat slova sv.Františka, který, pohnut otcovskou láskou, pro vás takto napsal způsob života: „Protože jste se, inspirovány Duchem, staly dcerami a služebnicemi Nejvyššího Krále, nebeského Otce, a přijaly jste Svatého Ducha jako svého snoubence tím, že jste si zvolily žít v dokonalosti podle svatého evangelia, rozhodl jsem se a slibuji sám za sebe a za své bratry, že se vždy budu o vás starat se stejnou láskou a zvláštní starostlivostí, tak jako o ně“ (Řehole sv. Kláry 6,2-4). Váš způsob života tě žádá, abys poznala sama sebe jako osobu v osobním vztahu s třemi božskými osobami: s Otcem, kterému jsi „dcerou a služebnicí“, s Duchem svatým, kterému jsi „snoubenkou“, a se Synem Ježíšem, jehož evangelium si přeješ žít dokonale.

 

     Františkova slova provokují a ptají se: jaký druh vztahu s Bohem zve tebe, abys ho vyjádřila? Co to znamená „dcera a služebnice Otce“? Jaká je cesta života a dokonalosti skutečného dceřiného vztahu s Bohem? Mnohem víc provokativní je ovšem obraz „snoubenky Ducha svatého“, který ti František připisuje. Vztah s Duchem svatým je vždy prostorem, který se otevírá neočekávaným Božím novostem: Duch je zdroj a pramen života a novosti, On je „Pán a dává život“, On je začátek každého charismatu a každého daru, který přichází z výše. Jestliže je snoubenecký vztah založený na takovémto Duchu skrze plodnou důvěrnost, kterou takový vztah zná, co s toho může vzejít? Nic menšího než Kristus, kterým jsi rovněž volána dávat život, jako každý věřící. Proto František říká, že jsme povoláni stát se „snoubenkami, bratry a matkami Pána“. Klára, v dokonalém souladu, připomíná Anežce České, že si opravdu zaslouží být nazývána sestrou, snoubenkou a matkou Syna Nejvyššího Otce a Panny“ (1 ListAn 24).

 

     Činnost Ducha, kterému jsi snoubenkou, vede ke Kristu, se kterým jsi vždy ve vztahu, protože „nikdo nemůže říct ´Ježíš je Pán´, jen pod vlivem Ducha svatého“(1 Kor 12,3). Trinitární život, ke kterému tě tvůj způsob života vede skrze vztah „dcery a služebnice“ s Otcem a skrze vztah „snoubenky“ s Duchem svatým, nachází své uvědomění v „životě podle evangelní dokonalosti“, kterou je Kristus uskutečněn v našem životě.

 

     Klára je mistryní v uvádění do této radostné intimity s Kristem, s Tím, od něhož zná, jak přeměňovat sebe skrze kontemplaci (srov. 3 ListAn 12-13) a kterého učinila středem svého života a zkušenosti: nádherná snoubenka, kontemplující s láskou jako „chudý Ukřižovaný“. Veškerý důraz, který Klára klade do své touhy po životě chudoby a který vyjádřila ještě radikálnějším způsobem než František, nachází své přesné odůvodnění v tom, že se jedná o Pánovu chudobu a jen takto lze růst ve sdílení Ježíšova života, který si vyvolil chudobu na tomto světě pro sebe a pro svou Matku. Klářina chudoba není jen ctnost, ale je spodobením s Kristem a zdá se být identifikací s Kristem, jako když se zrcadlo, ve kterém jsou odráženy „blažená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska“, stane živým v určitém bodě a je „položené na dřevo kříže a nutí ty, kteří jdou okolo, aby nad ním uvažovali“ (srov. 4 ListAn 18.24).

 

     Klářin pohled nás vede znovu zpět do Ježíšova absolutního středu v našem životě: a žasnu, jak skutečné riziko, i pro vás dnes, je „rozptýlený život“, ztracený mezi tisíci věcmi, byť i krásnými a dobrými, ale kterými riskujeme ztrátu chudoby a viditelné prvenství patřící Pánu. Tento viditelný a jasný střed Pána je skutečně hlavní věc pro tvůj život, ne jen to, že by tvé svědectví v církvi mělo být pravdivé, ale hlavně, že by tvůj život měl být viditelný a pravdivý pro tebe samotnou. Boží prvenství v životě je jistě pravdou jak pro nás bratry a pro každou formu zasvěceného života, ale myslím si, že by to mělo být osvojováno zvláště naléhavě ve vašem způsobu života.

 

„Žít bratrství v jednotě ducha a s pohledem nejvyšší chudoby“: 

     Boží prvenství, které charakterizuje naši a vaši volbu v životě, má podstatu v žití „bratrství v jednotě ducha“. My bratři používáme výraz „svatost v bratrství“ (PerLeg 42-45) k vyjádření, že v našem povolání se svatými nestaneme sami, ale žitím našeho bratrského povolání v hloubce. I když mnoho podnětů minulosti, a snad také přítomnosti, se zaměřovalo a zaměřuje na ideál svatosti také trochu v jednotlivosti a odloučenosti, objevili jsme, že součástí našeho povolání ke svatosti je rozměr v žití bratrství a sesterství. Nestaneme se svatými s „odporem“ ke komunitnímu životu, ale právě skrze tento rozměr, který nás otevírá Bohu v našem vztahu se sestrami a bratřími.

 

     Klára si toho byla skutečně vědoma, jak ukazuje ve své Závěti, když odkazuje svým současným i budoucím sestrám: „Milujte se navzájem láskou Kristovou, ať láska, kterou máte ve vašich srdcích, byla vidět i navenek ve vašich skutcích, takže sestry, povzbuzeny takovým příkladem, budou vždy růst v lásce k Bohu a v lásce k sobě navzájem“ (Závět sv. Kláry 59.60). Podle těchto slov je láska, která spojuje sestry, láskou Kristovou. Téměř se zdá , že není rozdíl mezi láskou k Bohu a láskou k sestrám. K uvědomění se tohoto hlubokého propojení mezi životem víry a bratrským životem také dorůstáme my Menší bratři. Na nedávné Mimořádné Generální kapitule jsme vyjádřily toto přesvědčení skrze návrh „Emauzské metodologie“: „Tento skrytý proces je jednoduchý…: setkávání; mluvit o tom, co se stalo; sdílení o evangeliu, znovu číst řeholi; modlit se a chválit Boha „za všechny dary“; slavit bratrské společenství; navrátit se ke společenství našich bratří a k našim bratřím a sestrám celého světa s Dobrou Zprávou, která proměňuje naše životy“. Je to návrh, který v různých obměnách, by mohl být užitečný také pro vás.

 

     Sdílení víry by mohlo být opravdovou pomocí našim komunitám k znovu objevení, že naši bratři a sestry, zvláště ti v našich komunitách, také vstupují do našeho vztahu s Bohem. Pro nás, stejně jako pro Františka, je pravdou, že když nám Pán dal bratry a sestry, byl to Nejvyšší sám, kdo nám po počáteční zkušenosti, odhalil, že máme žít podle vzoru svatého evangelia (srov. Závěť sv. Františka 14). Toto důležité a základní odhalení by snad nemohlo být možné pro nás, stejně jako pro Františka, bez daru bratří a sester.

 

     Děkujeme Bohu za tento dar, který nám odhalila cesta evangelia, tato cesta, která vám sestry dovoluje žít plně vaši formu života, skrze kterou „jste si zvolily žít podle dokonalosti svatého evangelia“.

 

     A zatímco já, jako František, „slibuji sobě a svým bratřím, že vždy budu mít o vás stejnou láskyplnou péči a zvláštní starostlivost“ (Způsob života 2), svěřuji vás Pánu slovy sv.Kláry: „Vždy buďte milovnicemi Boha, svých duší a duší svých sester, a vždy buďte horlivé k zachovávání toho, co jste Pánu slíbily. Ať je Pán vždy s vámi a kdekoli budete, ať jste vždy vy s Ním. Amen“ (Požehnání sv. Kláry 12-13).