List generálního ministra Řádu menších bratří José Rodríga Carballa sestrám klariskám: V Klářiných stopách/ Slavnost sv. Kláry

Pozorně pohleď, rozjímej, kontempluj, proměň se v milovaného a buď jeho svědkem (4 ListAn 19.22.28).



„Kontemplace“:

     Při různých okolnostech během setkání se sestrami jsem byl dotázán na to, co si představuji pod slovem – kontemplace. Aniž bych se domníval, že je to vyčerpávající odpověď, myslím si, že kontemplace by se dala definovat jako otevřenost srdce pro tajemství, které nás obklopuje, do té míry, až mu dovolíme, aby se nás zmocnilo (až se jím necháme vlastnit). V tomto smyslu kontemplovat znamená zbavit se všeho nadbytečného, aby nás zcela naplnil Ten, který je Všechno.

Kontemplovat znamená naprosto otevřít oči srdce, abychom byli schopni číst a objevovat Pánovu skrytou přítomnost v lidech a věcech kolem nás. Kontemplovat znamená otevřít uši duše pro naslouchání tichému volání Pána v jeho Slovu, ve svátostech, v církvi a životních událostech. Kontemplovat znamená ztišit slova, aby hovořil pohled plný úžasu, pohled dítěte; aby hovořily ruce otevřené ke sdílení, jak to dělají matky; aby hovořily nohy, které by „lehkým krokem“, jak žádá sv. Klára, překonávaly hranice při hlásání Boží radostné zvěsti, jak je to vlastní misionářům; aby hovořilo srdce, přetékající láskou ke Kristu a k lidstvu, jako hovořila milující srdce Františka a Kláry. Kontemplovat znamená vstoupit do cely svého srdce a v tichu, které tam přebývá, se nechat proměnit Tím, o němž s Klárou vyznáváme, že je „vznešeným ženichem (1 ListAn 7) strhující krásy (1 ListAn 9)“,  jehož krásu bez ustání obdivují blažené šiky nebešťanů (4 ListAn 10) a jehož láska nás učiní šťastnými (4 ListAn 11). Kontemplovat je „toužit mít především Ducha Páně a jeho svaté působení“ (srov. Gal 5,13-21.26; Řehole sv. Kláry 10,9). Bytostně je kontemplace život ve spojení s Bohem, což znamená - řečeno Františkovými slovy - „mít srdce obrácené k Pánu“ (Nepotvrzená Řehole 22,19.25) - a Klářinými - „ponořit duši, srdce a mysl do Zrcadla, do Krista“ (srov. 3 ListAn 12) až k úplné proměně v podobu jeho božství (3 ListAn 13).  

                                                                                   
     Kontemplace chápaná tímto způsobem nemá co do činění s vlažným a ve stereotypech zabředlým životem. Kontemplace znamená rozhodnout se výhradně pro Pána, odevzdat mu svůj život a spolu se sv. Pavlem říci: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). A moci říci: Jen Ženich stačí, protože je to Ten, jehož moc je silnější než kterákoli jiná, jeho štědrost je bez hranic; jeho krása je uchvacující, jeho láska lahodnější a jeho dobrota je bez konce. Pro Kláru není kontemplace něco odlišného od radikálního rozhodnutí pro Ježíše Krista, ale je vlastní a neodmyslitelnou součástí samotného rozhodnutí. Na františkánskou kontemplaci je třeba vždy pohlížet v horizontu následování Krista jako na kontemplativní následování.

     Proto můžeme říci – slovy našeho otce Františka – že kontemplovat znamená „odevzdat se zcela tomu, který se zcela odevzdal nám“ (List celému Řádu 29). Kontemplovat znamená nechat strávit a ztratit svůj život pro Evangelium, řeholi a život nás všech (Řehole sv. Františka 1,1; Řehole sv. Kláry 1,2). Vždy mě udivovalo, že Klára nedefinuje život v San Damianu jako kontemplativní život, ale jako život podle Evangelia. Tímto způsobem Klára nepokládá kontemplaci za způsob života, ale za jeho základní rozměr, který zůstává podřízený životu podle Evangelia. Kontemplace tak jde ruku v ruce s kvalitou evangelního života podle životního záměru, který jsme přijali (2 ListAn 11); s pevným rozhodnutím „postupovat od dobrého k lepšímu, od ctnosti ke ctnosti“ (1 ListAn 32) a procházet stezkou blahoslavenství (2 ListAn 12-13).

     Proto vnímáme jako nezbytné vycházet od Evangelia, základního a ustavujícího jádra našeho způsobu života, protože jen ono nám umožní zažehnout nový oheň a rozproudit mladou mízu naší společné, již osmisetleté, historie. Být kontemplativními pak vyžaduje přijmout Evangelium v jeho nejradikálnějších požadavcích, bez kompromisů a ospravedlňování si zabydlení se v pohodlném způsobu života.

     Kontemplace však není ani nezájem o druhé. Vroucí láska ke Kristu je vroucí láskou k člověku. Kontemplace, která živí náš život, nemůže být nikdy vzdálená životu našich bližních a tomu, co prožívají. Realita našich bratří, mužů a žen, musí být nesena naší modlitbou. Kontemplativní duše je duše, která se cítí být spojena se všemi, která všechny přináší před Pána i s jejich radostmi a zármutky, s jejich nadějemi a zklamáními. Nese všechny ve svém srdci a všechny přijímá ve své kontemplativní duši.

     Přesto však je kontemplace mnohem víc než jen kratší či delší čas věnovaný modlitbě. Kontemplace totiž působí, aby jí všechny časné věci sloužily (srov. Řehole sv. Kláry 7,2; 5,2). Kontemplace je život prožívaný pro Pána a pro něho také rozdaný ve prospěch druhých. A nemůže to být ani jinak, zvláště když si uvědomíme, že kontemplace, jak tvrdí Klára, znamená napodobovat a následovat Pána (2 ListAn 20-21).

„Prameny františkánské kontemplace“:

     Při pohledu na Františka a Kláru je snadné objevit dva základní prameny jejich kontemplace: Boží slovo a liturgii.

     Boží slovo je bezpochyby prvotní pramen modlitby Chudičkého a jeho Sazeničky. Žalmy a biblická kantika inspirují a sytí jejich modlitbu až do té míry, že můžeme v klidu říci, že oba dva v sobě vtělují postavu chudého před Bohem v každém ohledu: člověka, který skládá svou důvěru v Pána, a člověka, který je ponořen do adorace a chvály. Praxe „promodlené četby Písma“, Církví tolik doporučované v poslední době, by měla být v našich komunitách něčím stálým, jestliže chceme, aby se Slovo stalo tělem i v našem každodenním životě. A v tomto ohledu máme před sebou ještě dlouhou cestu.

     Liturgie je privilegovaným pramenem františkánské kontemplace. Na prvním místě proto, že je řádným prostředkem, skrze který František i Klára přijímají Boží slovo; Slovo, které není jen pouhým předmětem rozjímání, ale Slovem slaveným a aktualizovaným, Slovem, které se proměňuje ve skutek. Dále pak František i Klára skrze liturgii intenzivně prožívají svátostnou aktualizaci Kristova tajemství, zvláště jeho vtělení a utrpení, které jak víme, zaujímají ústřední postavení v kontemplaci těchto dvou zamilovaných do Krista chudého a ukřižovaného.

„Klářina metoda kontemplace“:

     Podobně jako velcí mistři kontemplace, tak i Klára vypracovala svou „metodu“, svou cestu, aniž by se zařadila do některého z velkých proudů. Jedná se o metodu velmi prostou, která vychází z její zkušenosti. Můžeme ji shrnout do tří slov, která se objevují v druhém listu Anežce české: pohleď, rozjímej, nazírej (2 ListAn 20; 4 ListAn 19-23). Klářina rozjímavá cesta je zakořeněna ve vtělení Slova, shrnutém do tajemství narození, veřejného působení a kříže. Je pro ni zrcadlem, v němž se nahlíží chudoba, pokora a láska Božího Syna. Kontemplovat každodenně toto zrcadlo znamená procházet touto cestou bez kolísání.

     Pohleď: Pohled vyžaduje úplné zaujetí pro kontemplativní následování Ježíše Krista. „Do tohoto zrcadla se každý den dívej... Na začátku tohoto zrcadla si všimni chudoby toho, který byl položen do jeslí a zavinut do plének...“ (4 ListAn 15). Nejedná se zde o romantické zastavení u jesliček, ale o reálnou zkušenost chudoby, o pevné rozhodnutí pro chudobu chápanou jako cestu, pro kterou se rozhodl Boží Syn. Nejedná se o vzhlížení se v sobě samých, ale o vyjití ze sebe a nazírání chudoby toho, který se „pro tebe stal pohrdaným“. Pro Kláru pak není jiné cesty než: „následuj jeho příklad a staň se i ty pohrdanou v tomto světě“ (2 ListAn 19). Pohled, ke kterému Klára vyzývá, je nakonec pohledem snoubenky, který – je-li každodenní a stálý – vede k objevení krásy „mnohem urozenějšího Ženicha“ (srov. 1 ListAn 7).
 
     Rozjímej: Rozjímání se u Kláry dotýká mysli a vede k vnímání pokory jako kontrastu, který pohoršuje i přitahuje: Král andělů zavinutý do plének a položený do jeslí (srov. 4 ListAn 19-20). Je-li pro Františka spojení chudoba-pokora neoddělitelné, platí to i pro Kláru. Chudoba se dotýká života sdíleného s chudými. Pokora vyjadřuje hlubší rozměr chudoby: umenšení, ponížení a pohrdání. Je-li chudoba zřeknutím se bohatství, je pokora zřeknutím se moci. Pokora je kenotickým rozměrem následování.

     Nazírej: Kontemplace se zvláštním způsobem dotýká srdce. Pro Kláru je srdce místem spojení s Ženichem, vyjadřuje úplnost odpovědi, naprosté darování se, spojení, které umožňuje zakoušet Boha. Kontemplace ovšem vyžaduje čisté srdce (Řehole sv. Kláry 10,10), srdce zcela obrácené k Pánu. To je pak to, co umožní pohled jinýma očima, očima Božíma, a novou schopnost chápat a vnímat hloubku skutečností. Kontemplovat znamená mít v sobě totéž smýšlení, jako měl Kristus (srov. Fp 2,5), obléknout Krista (srov. Gal 3,27; Ef 4,24). Kontemplovat také znamená otevřenost vůči Duchu, který obnovuje, proměňuje a přivádí ke svědectví jako k cíli veškeré kontemplace.

     Pohleď – rozjímej – nazírej jsou spíše než stupně jednotlivé rozměry téhož procesu, který se neomezuje jen na pouhé intelektuální uvažování, ale je zkušeností, která zahrnuje celou osobu ve všech jejích oblastech: duchovní, intelektuální, afektivní a smyslové. Je podobně jako autentická láska strhující a přivádí k následování a ztotožnění s milovanou osobou, k proměně milujícího v Milovaného.

„Mlčení a samota ve službě kontemplace“:

     Tak to Klára předkládá v Řeholi (Řehole sv. Kláry 5), tak to předkládá Církev a tak to vyjadřují i vaše Konstituce: „hledání Boží blízkosti sebou přináší i skutečně živoucí potřebu bytostného ztišení“ (Evangelica Testificatio 46). Kdo touží podle Klářina příkladu úplně přilnout ke Kristu, musí ze své duše vzdálit „každý hluk“ (Legenda o sv. Kláře 36). A to neplatí jen pro vás, které jste zvolily život v odloučenosti, ale i pro všechny, kteří touží po autentickém vnitřním životě. Mlčení chápané jako cesta svobody je univerzální hodnotou, nezbytnou pro život v plnosti, pro hluboký vnitřní vhled.

     Obývané mlčení a odloučenost jsou projevem plného překypujícího života, který mluví sám o sobě. Mlčení a odloučenost jsou pak nezbytnými prostředky, abychom se zaměřovali k podstatnému, abychom dokázali žít v Pánově přítomnosti. A právě z tohoto pohledu získává klauzura svůj skutečný rozměr. Aniž bychom jí odnímali její vnější význam, nesmíme zapomínat na její vnitřní rozměr: nezastavovat se u případného, mít zájem o Boží slovo a usebranost smyslů. Pro toho, kdo žije jen povrchně, představuje mlčení obávanou prázdnotu, ovšem pro toho, kdo hledá vnitřní pokoj, je mlčení, odloučenost, a ve vašem případě klauzura, nedocenitelnou příležitostí k setkání s Bohem a s druhými.

     Nový člověk, kterému víra otevřela oči k pohledu za zdánlivé a srdce uschopnila k lásce Neviditelného, hledá mlčení a odloučenost ne jako útěk ani jako prostředek k uzavření se v sobě samém, ale proto, že se mu staly možností k hlubokým a autentickým vztahům. Paradoxně jen ten, kdo je schopen zůstat sám, je schopen setkání s druhými. Možná i to je důvodem, proč dnes, třebaže trávíme tolik času společně, nejsme s to opravdově se s někým setkat.

     V dnešní době vy, milé sestry, tak jako my a kdokoli, kdo touží věnovat srdce výlučně Bohu, potřebujeme ticho a samotu, abychom byli naplněni Přítomností, pozorní v naslouchání a otevření pro společenství. Je nutné střežit mlčení i obývanou odloučenost, abychom se nestali obětmi aktivismu postrádajícímu hloubku, který je reálnou hrozbou také v mnoha vašich klášteřích; obětmi aktivismu prázdného, a proto neplodného. Bůh k nám mluví stále a také mlčení je jeho slovem.

„Závěr“:

     Nejdražší sestry v Pánu, tento list začínal slovy sv. Bonaventury a jeho slovy bude i končit. Tak jako on i já vás prosím, abyste byly vždy spojeny s Kristem, naším jediným trvalým dobrem... Když jsem vám psal, moje drahé sestry svaté Kláry, vztahoval jsem to také na sebe a na všechny bratry, které mi Pán dal.

     Kéž nám Pán dá čisté srdce, abychom na něj mohli hledět, o něm rozjímat a na něj nazírat, abychom se, proměněni v Něho, mohli stát věrohodnými svědky mužům a ženám dnešní doby.