List generálního ministra Řádu menších bratří José Rodríga Carballa sestrám klariskám: V Klářiných stopách/ Slavnost sv. Kláry

 

„Evangelní ženy“:

 

     Evangelní jednoduchost života, která se žila v San Damiano, a silné pouto, které spojovalo sestry, byly vytvořeny bezprostředně při výpovědích, které Klářiny sestry dávaly během procesu kanonizace. Tyto dva prvky jsou úzce spojeny, protože společenství mnohem více roste ve sdílení zkušenosti víry členů, kteří ho tvoří, ze kterých pravé pouto vychází, tak je společenství mnohem více evangelní: „Společenství se rodí právě ve sdílení darů Ducha, ve sdílení víry a ve víře, kde mnohem více sdílíme tyto věci, které jsou středem života a životně důležité, tak mnohem více pouto společenství roste na síle“ (BŽS=Bratrský život ve společenství 32).

     Sdílení zkušenosti víry ve Vzkříšeného Pána by mělo být ve středu života každé klarisky, aby mohla vytvářet společenství. Je to samotná církev, která vždy dává možnosti k naplnění tohoto plánu, a také nám nabízí důležité prostředky. Na prvním místě ze všeho je společné naslouchání slovu: „Mnohým komunitám: sdílení Lectio divina a reflexe Božího slova by mělo být obzvláště plodným... Kde je toto praktikováno spontánně a po společné domluvě, tam sdílení živí víru a naději stejně jako vzájemnou úctu a důvěru: usnadňuje to usmíření a živí bratrskou solidárnost v modlitbě“ (BŽS 16). Pak je modlitba místem, kde klariska společně s ostatními sestrami přijímá Boží slovo a učiní smýšlení Ježíše Krista svým vlastním (srov. Fp 2,5) a je naprosto proměněna v obraz Jeho božství skrze kontemplaci (srov. 3 ListAn 12-13). K tomu dochází žitím v lásce Slova, ve skutečnosti se člověk stává obrazem Trojice (srov. Jan 14,23) a získá tak pohled víry, díky kterému tvář Milovaného může zahlédnout ve tvářích bratří a sester, a učí se číst znamení času a místa stejně jako přebývat s nadějí. Takže když si společenství sama sobě dovolí být vedena slovem evangelia, učiní zkušenost a sama zviditelňují přítomnost Ducha v dějinách hlásaného skrze slovo a příklad (srov. Napomenutí 7), že Bůh sám je „Dobro, veškeré Dobro, nejvyšší Dobro“ (Chvály Boha Nejvyššího 3). Osobní a společné setkání okolo stolu slova a Eucharistie otevírá každého tomu, co Duch dává pro každý den (srov. Zj 2,29) a pomáhá každému, ne utíkat z reality, ale jít jí vstříc, abychom objevili, že život s Bohem je vždy také drama.

 

     Klariska je proto nazývána „evangelní žena“, jak Jan Pavel ll. řekl o sv. Kláře, „v ní Kristovo tajemství září zvláštním způsobem“ (setkání s klariskami a klauzurovanými sestrami v Protomonasteru v Assisi, 10.ledna 1993); má být ženou lásky, má si být jistá, že její seberealizace spočívá v následování Pána na cestě víry sdílené s jejími sestrami; má být smířená se svou osobní minulostí, i když je poznamenaná hlubokými zraněními; má toužit po následování evangelních plánů, i když jsou za hranicí jejího chápání.

 

„Ve svaté jednotě“:

 

     Klariánský sesterský život založený na naslouchání evangeliu, které se stalo životem, nachází své první a hlavní výmluvné vyjádření v „jednotě vzájemné lásky“ (Řehole sv. Kláry 10,7). Tato jednota žitá v přijetí a uznání rozdílnosti každé sestry, umožňuje klarisce žít dymanický proces, stav pokračující formace, ve které je vždy a znovu volána k upevnění pravého vztahu sama se sebou, se sestrami, s ostatními a s Bohem. Takže „zasvěcené osoby se postupně stávají svobodné od potřeby být ve středu všeho, od vlastnění ostatních a od strachu dát sami sebe svým bratřím a sestrám. Raději se učí milovat tak, jak je miluje Kristus, tato láska, která je nyní vlitá do jejich srdcí, činí je shopnými zapomínat na sebe a dávat sebe tak, jak to učinil Pán“ (BŽS 22). Klariska by měla být ženou, která je odborníkem v žití lásky, kterou Bůh vlil do jejího srdce (srov. Řim 5,5), skrze slova, emoce, chování a volby každého dne, neměla by ve společenství hledat pohodlné útočiště, ale mělo by to být pro ni místo, ve kterém sama vytváří pouto, ve kterém vnímá odpovědnost ve věrnosti sester při rozhodování společenství, povzbuzena klidným prostředím porozumění a vzájemné pomoci (srov. BŽS 57).

 

     Sama by měla „být na stráži proti každé pýše, domýšlivosti, závisti, chamtivosti, světské starosti a úzkosti, pomluvě a reptání, neshodě a rozdělení“ (Řehole sv. Kláry 10,6), klariska by měla učinit sebe samu víc sesterskou každý den a k tomu jí pomáhá kontemplace Božího tajemství. V této kontemplaci později zakusí své díkůvzdání za vše, co jí společenství nepřetržitě dává. V podstatě pravé společenství je formováno kontemplací Trinitární lásky, ve které se každá sestra učí objevovat krásu a kladné stránky každé sestry a sebe sama, učí se přeorientovávat své potřeby, obrací svou pozornost k ostatním, snaží se pokaždé zůstat otevřená pro společenství, jak to udělal Bůh, když mi jsme byli nevěrní (srov. 2 Tim 2,13). Jen když bude osvícena a podepřena touto láskou, bude schopna svaté jednoty, která překonává nevyhnutelné konflikty a která i přesto zůstává integrovaná: „Je vždy možné se zlepšovat a vyjít společně vstříc společenství, tak je možnét žít v odpuštění a lásce. Komunity se nevyhnou všem konfliktům. Jednota, kterou musí budovat, je jednota vytvořená za cenu usmíření“ (BŽS 26). Když si společenství klarisek zvolí tuto cestu, jak to církev žádá, stane se tak skutečnou a zvláštní školou, ve které se vyučuje duch společenství (srov. Novo Millennio Ineunte 43).

 

     Proto je důležité formovat se a být formován ve vztazích uvnitř společenství přirozeným respektem vůči službám. Kdokoli ve společenství obdrží službu představeného, je povolán žít tuto zvláštní „poslušnost“ následovat Krista, který přišel sloužit a ne, aby si nechal sloužit (srov. Mt 20,28). Ve své službě sestrám by měla být představená, stejně jako Klára, první, kdo žije svůj život v Duchu svatém, aby využívala toto nepostradatelné rozlišování sester a společenství, musí dovolit sama sobě, aby byla vedena Božím slovem, řeholí a konstitucemi. Měla by být svědomitá a měla by rozvíjet dary, které každá sestra obdržela od Pána. Měla by vštípit ducha a naději všem, kdo jsou v těžkostech nebo bolestech. Mělo by jí záležet, aby se zachovalo charisma a smysl náležející církvi živé ve společenství. Měla by doprovázet tento proces pokračující formace sester (srov. SAP=Služba autority a poslušnosti 13). Nicméně svatá jednota musí být střežena zodpovědně každou sestrou v takové míře, že ona sama se zřekne své vůle, aby naplnila v poslušnosti vůli Otce, po příkladu Krista (srov. List věřícím 11). „Zasvěcená osoba by se měla učit poslušnosti skrze utrpení nebo z velmi zvláštních a težkých situací: když, na příklad, ji někdo žádá, aby opustila jistý osobní plán nebo nápad, udává výmluvy, aby ovlivnila něčí život nebo poslání; nebo vždy, když ji někdo nebo něco prosí, nezdá se být opravdu lidsky přesvědčivá. Ti, kdo našli sami sebe v těchto situacích, by si měli uvědomit, že jejich rozjímání je v podstatě omezeno, ale ukazuje to mnohem horší věc, která je tím řečena, že mnohem víc obchodují s lidským rozjímáním ve vztahu k Boží vůli; ale každý by si měl vzpomenout, že vždy nachází sám sebe tváří v tvář k legitimně daným příkazům, že Pán vyžaduje poslušnost osobě představené, která v této chvíli zastupuje Jeho, a že Kristus „učí poslušnosti z toho, čím trpíme“ (srov. SAP 10).

 

„Bez osobního vlastnictví“:

 

     Tento proces osvobození následovat Pána pánů znamená, že by klarisky měly být oddané a věrné svému povolání, chudobě v majetku, která je vyzdvihuje na stejnou úroveň s chudými, činí je věrnými následovnicemi Ježíše Krista, který se pro nás stal chudým na tomto světě (srov. Řehole sv. Kláry 8,3). Takže zatímco vydávají svědectví, že našly perlu veliké ceny, zvolily si klarisky sdílet osud s chudými, zvláště proto, že "evangelní chudoba má hodnotu sama o sobě, ale také proto, že je zmiňována jako první mezi blahoslavenstvími v napodobování chudého Krista. Ve skutečnosti jejím prvořadým smyslem je svědčit, že Bůh je opravdové bohatství lidského srdce. Právě z tohoto důvodu evangelní chudoba rozhodně zpochybňuje kult peněz, prorocky apeluje na tuto společnost, která v tolika směrech rozvoje riskuje ztrátu smyslu rovnováhy a opravdového smyslu věcí“ (Vita Consecrata 90).

 

     Žádal jsem vás v dopise „Klára z Assisi dnes“ z roku 2004, abyste uměly přijmout hodnotu vaší chudoby, na kterou poukazují některé otázky, které považuji za důležité pro dnešní dobu: „Jak vyjádříme to, že žijeme v praktickém životě bez osobního vlastnictví? Jaký způsob chudoby a minority jsme povolány objevit a obnovit tak, že závazek žít bez osobního vlastnictví se stane skutečně viditelný, věrohodný a významný, znamením a svědectvím? Jsme skutečně přesvědčeny, že putování, pochopení spočívá právě ve vyvlastnění a svobodě ducha, že toto je znamení františkánského a klariánského povolání a požadavek našeho života bez osobního vlastnictví? Jaký je náš postoj a dispozice tváří v tvář změně, kterou musíme nutně provézt?" Toto je pozvání žít váš způsob života věrně, abyste byly prorockým znamením skutečné historické přítomnosti Boha na tomto světě.

 

     Nářek chudých, který stoupá k Bohu, nás nemůže nechat lhostejnými. Ve vašich konstitucích se píše, týká se to svědectví chudoby: „ v každém způsobu života, osobním i komunitním, sestry vydávají svědectví chudobě a v duchu solidarity jsou odpovědné velké části lidstva, která žije v nelidských podmínkách v tomto světě“. Chudí nás nutí dělat konkrétní volby, včetně předpokladu jasně prostého života vnějšími znameními.

 

     Při následování chudého Krista touto cestou, je nutné najít cestu, jak vyjádřit evangelium skrze jasné svědectví chudobě, osobní i komunitní. Já rovněž věřím v důležitost práce v našem životě jako v privilegovaný prostředek ke sdílení nejistot těchto lidí, kteří normálně pracují a žijí za osobní mzdu.

 

     Svět potřebuje svědectví víc než kdy jindy, potřebuje lidi, kteří by se s Boží milostí naprosto vydávali, potřebuje ženy schopné přijmout zápory chudoby a být přitahované prostotou a skromností; to jsou ti, kdo milují pokoj, kdo jsou svobodní od kompromisů a naprosto se vydávají, ti, kdo jsou stále svobodní a poslušní, spontánní a houževnatí, pokorní a silní v jistotě víry (Evangelní svědectví 31).

 

     Modlím se, ať vám Pán dá sílu děkovat mu každý den za povolání, které jste přijaly, střežit ho žárlivě a nepřetržitě ho obnovovat, takže každá z vás bude moci být větším příkladem a zrcadlem nejen lidem, ale rovněž svým sestrám (srov. Závěť sv. Kláry 19).

 

„Vždy buďte milovnicemi Boha a svých duší a duší svých sester a vždy horlivě zachovávejte, co jste Pánu slíbily“ (Požehnání sv. Kláry 14-15).