Z BOŽÍHO VNUKNUTÍ: KLÁŘINO EVANGELNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

 

Klára objevuje své charisma skrze příklad života a obrácení svatého Františka. Svým obrácením se k životu podle Evangelia se také ona začleňuje do širokého proudu nábožensko-sociálního hnutí své doby, které se zcela mimořádným způsobem dotkne i ženského světa a učiní z Kláry jednu ze svých nejvýznamnějších představitelek. Vnější kroky, kterými své obrácení doprovází: rozprodání majetku a rozdělení výtěžku chudým, opuštění rodného domu, zřeknutí se svého postavení a přijetí stavu kajícnice charakterizovaném chudobou (vilitas oproti nobilitas) a minoritou (minoritas oproti maiores, kam Klára svým původem patřila), ji včleňují do prvotního františkánského bratrstva. Její cesta začíná.

 

Znamení doby: ženské duchovní hnutí

 

Typickým projevem náboženské obrody Klářiny doby je nezvykle vysoká účast a aktivita žen, které se na ní podílejí. To je dáno jednak sociálním vývojem společnosti (na jedné straně dvorská rytířská kultura opěvující ženu, na straně druhé poměrná nezávislost žen měšťanského stavu), jednak náboženským laděním, utvářeném výraznou mariánskou úctou a zbožností.

První popud vychází nejprve z prostředí ženského mnišství, které se cítí přitahováno reformami, jež se šíří v mužských mnišských řádech. Ženy samy touží podílet se na nich: ovšem i přes prvotní, originální řešení (např. společně spravované kláštery mnichů a mnišek sdílející tutéž reformu), se nakonec většinou vracejí k tradičnímu mnišskému pojetí. Poprvé se také objevuje veřejně vyjádřená potřeba nového normativního textu pro ženské kláštery: až dosud všeobecně zachovávaná řehole sv. Benedikta, řehole psaná mužem pro muže, se jeví jako nedostačující a nevyhovující potřebám žen, v mnoha ohledech tak odlišných od mužského světa.

Od konce XII. století se ovšem objevuje něco nového: ženy začínají hledat pro své duchovní vnímání alternativní řešení mimo to, které se jim nabízelo v již existujícím mnišském stavu. Objevuje se fenomén tzv. ženského duchovního hnutí, které se ve svých nejrůznějších projevech šířil celým křesťanským Západem. Ženy patřily k laickým skupinám hlásícím se k ideálu chudoby. Rovněž samy utvářely samostatné komunity inspirované tímto ideálem. Obecně byly nazývány mulieres religiosae (zbožné ženy), sdílely společný způsob života bez pevné řehole a bez spojení s nějakým mužským řádem. Zdržovaly se často v blízkosti špitálu nebo leprosária, kde sloužily nemocným. Vedly chudý život věnovaný modlitbě, manuální práci, almužně a často volily i jistou formu „uzavření“ nebo poustevnictví. V severní Evropě – Flandrech, Francii a Německu se šířilo hnutí bekyň, jehož nejvýznamnější představitelkou byla Marie d´Oiginies. V Umbrii se koncem XII. století nevyskytovala žádná větší monastická centra obnovy. Oblast však přímo oplývala „zbožnými ženami“, ať už sdílejícími společný způsob života, nebo některou z poustevnických forem.

 

Když Nejvyšší ráčil osvítit mou duši

 

Klára, pocházející z Umbrie, patřila k maiores – feudální šlechtě - v době, kdy její moc postupně přecházela na nově se prosazující měšťanské vrstvy, ke kterým patřil také František. Když František svým vystoupením na assiském náměstí zahájil své evangelní dobrodružství, byla sotva odrostlou dívenkou. Roky jejího dospívání tak proplétá Františkův příběh: sledovaný od jeho pohrdaných začátků, až k narůstajícímu obdivu a příchodu prvních bratří – nepatřících zrovna k nevýznamným v assiské společnosti.

Z Kanonizačního procesu vyplývá, že zatímco vytrvale odmítala předkládané nabídky k sňatku, sledovala Klára velmi pozorně nový život Františka a jeho prvních druhů. Nakonec zatoužila po setkání s ním. Je těžké říci, kdo byl iniciátorem společných setkání: prameny si tento problém přehazují jak horký brambor – jednou František, jindy Klára, aniž by nechaly nahlédnout do vnitřního obsahu těchto rozhovorů.

Nakonec je to však noc Květné neděle (27/28. března 1211 nebo pro některé 18. března 1212), v níž během dojemného obřadu připomínajícího slavnostní liturgii, zinscenovanou a předsedanou Františkem a jeho druhy, Klára zahájí své vlastní evangelní dobrodružství, které nebude mít jiné jádro než Františkovo: život pokání, jak sama připomíná ve své Závěti. „Nejvyšší Otec nebeský ráčil svým milosrdenstvím a svou milostí osvítit mé srdce, abych podle příkladu a učení našeho přeblaženého otce Františka činila pokání.“

Co se tedy tu noc událo? Klára tehdy nesložila řeholní slib v dnešním slova smyslu. Tonzura (ostříhání vlasů), kterou František (nebo František společně se svými druhy) vykonal nebyla znamením zasvěcení, protože ani František, ani bratři neměli takovou autoritu, vyhrazenou pouze biskupovi. Byla však neodvolatelným znamením Klářina nového životního stavu, vyňatého z civilní jurisdikce. Tonzura měla kajícnický charakter a znamenala přechod do stavu duchovního života v širokém smyslu: toto gesto zůstane uchováno právě v tomto významu jako jeden z ustavujících prvků v San Damianu, kde tonzura bude prvním znamením změny života pro ty, které do kláštera vstupují (srov ŘehKl.2, 11.17-18)

 

U kostela San Damiano

 

Tato životní volba staví Kláru do pozice nízkosti (vilitas) a malosti (minoritas) nejen v evangelním pojetí, ale také na úrovni společenské, která se neslučuje s jejím předchozím postavením a urozeností její rodiny. To je skutečná příčina pobouření v Klářině rodině: ne tedy volba duchovního stavu, ale způsobu, který je rodinou vnímán jako zostuzení a znevážení. Živá zkušenost důsledků takového rozhodnutí je také důvodem téměř ročního „noviciátu“, během kterého ji František provede různými formami zasvěceného života, v okolí dostupnými. První cesta směřuje hned na druhý den ráno do opatství benediktinek San Paolo delle Abbadesse, kam však nepřichází jako urozená šlechtična, ale jako služebná sestra chórových sester. Zde se také odehraje rozhodující střet s rodinou, rozprodání majetku a rozdání výtěžku chudým. Není zbytečná zmínka z Kanonizačního procesu, že Klára i když měla možnost prodat svůj majetek výhodně své rodině, která nabízela vyšší cenu, přesto volí Františkův směr a svůj majetek „vrací“ chudým: i prodej vlastního majetku v pojetí „navrácení“ chudým bude později patřit k zakládajícím prvkům nově vznikajícího společenství (ŘehKl 2, 8-9).

Od San Paolo delle Abbadesse pak Klára po několika týdnech přichází k Sant´Angelo di Panzo, obývaném zbožnými ženami, kde ji dostihuje její první družka – rodná sestra Anežka. Když i ta obstojí ve střetu s rozlícenou rodinou, je Františkem ostříhána podobně jako Klára.

Putování končí v okamžiku, kdy na Františkův popud přicházejí se svolením assiského biskupa Guida ke kostelíku San Damiano. Zde je důležité zmínit roli biskupa Guida v celém Klářině dění. Je zřejmé, že byl o všem Františkem dobře informován a že Klářino jednání schvaloval, sledoval a doprovázel, jak znovu vysvítá z útržků a zmínek Kanonizačního procesu a Legendy (stačí vzpomenout na gesto skrytého požehnání na Květnou neděli v den jejího útěku, poskytnutí kostelíka San Damiano, autoritu, kterou použil vůči Kláře, aby ustoupila od příliš přísného postu...)

Putování od San Paolo delle Abbadesse k San Damianu je jistě fyzickým putováním, ale je též symbolickou cestou hledání vlastní identity, která se nachází v jednotlivých krocích a osobních zkušenostech s dostupnými formami duchovního života. A přesto má i tato pouť svůj směr – je jím postupné přiblížení se městu. Kostelík opravený Františkovýma rukama, těsně za hradbami města, se stane výmluvným znamením nové životní formy: společného života v chudobě, nezajištěného pozemkovým vlastnictvím, poskytující izolovanost a soběstačnost, ale otevřeného ke vzájemnému sdílení potřeb i prostředků mezi sestrami a městem. A mnohé záznamy v soudobých pramenech tuto intenzivní a nepřerušenou vzájemnost dosvědčují. Klářiny zázraky jsou často vázány na každodennost těchto vztahů. Klára sama je pak městem vnímána jako jeho ochránkyně (defensor civitatis), když hned dvakrát je na její přímluvu uchráněno před vpádem nepřátelských vojsk. San Damiano tak ukazuje na jednu z typických vlastností prvních františkánských klášterů, situovaných vždy v blízkosti městských center.

 

Příchod nových sester a dobrovolně slíbená poslušnost

 

Ještě v době, kdy Klára pobývá u zbožných žen v Sant´Angelo di Panzo, se k ní připojuje její rodná sestra Anežka. Klára – podobně jako František – činí zkušenost s darem první sestry a následovnice. I když v otázce toho, jak dlouho na tomto místě pobývaly, panují dosud nejasnosti, zdá se pravděpodobné, že právě zde se k nim připojily jejich první družky. Pobyt v Sant´Angelo di Panzo není jen nějakou přechodnou fází, ale místem, kde nově vzniklé společenství, přitahované životním příkladem Františka a jeho druhů, dosvědčuje své rozhodnutí každodenním životem. Ve své Závěti Klára uvádí:

„Nedlouho po jeho (Františkově) obrácení spolu s několika málo sestrami, které mi Pán dal krátce po mém obrácení, dobrovolně jsem mu slíbila poslušnost, protože Pán nám udělil světlo své milosti skrze jeho podivuhodný život a učení. Když pak blažený František zpozoroval, že jsme byly tělem křehké a slabé, a přesto jsme neodmítaly žádnou nouzi, chudobu, námahu, trápení nebo zlehčování a pohrdání světa, ba dokonce jsme to pokládaly za velké potěšení, jak nás často, po příkladu svatých a svých bratří, vyzkoušel, zaradoval se velice v Pánu. Pohnut pak k soucitu s námi, zavázal se nám za sebe i za svůj Řád, že o nás bude horlivě pečovat a zvláště se starat, jako o své bratry. A tak z vůle Boha a našeho přeblaženého otce Františka jsme přišly ke kostelu svatého Damiána, abychom zde přebývaly, a Pán v krátké době svým milosrdenstvím a svou milostí rozmnožil náš počet, aby se splnilo to, co Pán předpověděl skrze svého svatého. Neboť předtím jsme zůstávaly na jiném místě, i když jen chvíli.“

 

Slib poslušnosti, o kterém se Klára zmiňuje jak v Závěti, tak ve své Řeholi, nachází své místo právě v Sant´Angelo di Panzo, kde sestry svým životem potvrzují svůj záměr žít pokání. Závazek, kterým se František zavazuje k duchovní péči o sestry, je reakcí na opravdovost, ve které byly úspěšně vyzkoušeny. To je i základ tohoto vzájemného vztahu mezi bratry a sestrami: společná zkušenost života pokání podle Evangelia, třebaže její způsob prožívání je odlišný. Tímto slibem se Klára a její první sestry připojují k Františkovu bratrstvu, aby mohly vést život v kajícnosti. Postupem doby, jak se bude utvářet charakter bratrského společenství i vlastní identita sester žijících u San Damiana, se bude tříbit i význam tohoto slibu. Již samotné předání Způsobu života pro sestry, vytvořeného Františkem, ukazuje na postupný proces právního odlučování, až k nabytí úplné právní nezávislosti v okamžiku, kdy Klára na Františkovo naléhání, přijme vedení sester a titul abatyše (někdy v letech 1214-1215).

V čem tedy konkrétně slib poslušnosti spočíval? A proč byl pro Kláru tak důležitý, že jeho závaznost rozšířila i na Františkovy nástupce, jak je uvedeno v 1. kapitole její Řehole z roku 1253? Není snadné shrnout vývoj událostí za 40 let, které leží mezi Klářiným slibem Františkovi a sepsáním její Řehole, aniž bychom se tak připravili o mnohá překvapení našich příštích toulek klariánskou minulostí. V krátkosti je ale možné říci, že právní stránka slibu nebyla nikdy na prvním místě. Slib sám je především výrazem jednoty a garance příslušnosti ke stejnému charismatickému základu. Skutečnost, která, jak uvidíme později, byla v neustálém ohrožení, stejně jako Klářin evangelní ideál života v nejvyšší chudobě. Ne náhodou se jediné dva případy, kdy Klára užívá slovo „nezrušitelně“ (inviolabiter), vztahují k rozhodnutí bezpodmínečného přilnutí k těmto dvěma skutečnostem: není možné být Chudými sestrami bez vzájemné vazby na Řád menších bratří. V tomto ohledu je Klára skutečně neoblomná.

 

A o tom, jak se jí a jejím sestrám vedlo v prvních letech u San Damiána, zase příště.

 

ROZCESTNÍK

 

  • ZELENÁ (opakovačka)

 

  • Klářina evangelní zkušenost je součástí rozsáhlého duchovního proudu – známého jako ženské duchovní hnutí, které se od konce XII. století šíří celou Evropou. Hlavními rysy celého hnutí jsou společný nebo poustevnický život bez pevné řehole, inspirovaný ideálem chudoby s důrazem na kajícnost, modlitbu, manuální práci a almužnu, často doplněný o sociální rozměr. Nové formy života jsou alternativou k mnišskému způsobu života a pocházejí většinou z iniciativy žen samotných.

  • Klářino evangelní dobrodružství začíná na Květnou neděli roku 1211/1212, kdy je po svém útěku z domu přijata Františkem a jeho druhy s vědomím biskupa Guida v Porciukuli. Tonzura, kterou tu noc přijímá, je znamením pokání a vstupu do řad kajícníků. Tímto gestem Klára vědomě přijímá nové společenské postavení: vilitas a minoritas, jak dosvědčí při svých „zkušenostních“ pobytech u benediktinek v San Paolo delle Abbadesse a v komunitě zbožných žen v Sant´Angelo di Panzo.

  • Příchodem její rodné sestry Anežky i prvních družek se Klářina situace mění. Kolem ní se začíná utvářet společenství inspirované životním příkladem Františka a jeho druhů. Po určité době zkoušky je toto společenství Františkem uznáno a přijato jako součást bratrského společenství, třebaže v odlišných životních formách. (Klauzura patřila k sestrám od samého počátku.) Vyjádřením této vzájemnosti je slib poslušnosti Kláry a jejích sester Františkovi a Františkův závazek přislibující duchovní péči o nově vzniklé společenství. Slib je tak více než právní skutečností garancí vzájemné jednoty vyrůstající ze společného charismatického základu.

  • Již počáteční historie vzniku a utváření Klářiny životní formy v sobě nese některé ustavující prvky budoucího společenství, které nakonec naleznou svou kodifikaci v Řeholi svaté Kláry. Mezi ně patří: nezrušitelné pouto s Řádem menších bratří, tonzura jako znamení života pokání, zřeknutí se majetku ve prospěch chudých a garance života v nejvyšší chudobě bez pozemkového vlastnictví ve vzájemnosti vztahů mezi klášterem a městem.

 

  • ŽLUTÁ (přemýšlečka)

 

  • Tradice versus alternativa: Alternativa je pokusem o novou aktualizaci tradiční formy, která jakoby nedostačovala novým požadavkům. Tato obecná formulace se vztahuje nejen na historické dění, ale je platné i v našem každodenním životě. Zkuste se zamyslet a najít některé příklady. Co je základním principem? Existují trvale platné hodnoty? Když ano, které? Které obecně a které ve vašem osobním životě? Co je kritériem jejich aktualizace? Jaký způsob je vám vlastní? Jaký význam v tomto procesu může hrát osobní či společenská, ekonomická, politická krize?

  • Ustavující prvky aneb vytáhnout z minulosti to nejlepší: zkuste si zpětně projít určitou část svého života – všimněte si zásadních okamžiků, nejsilnějších momentů, možná i detailů, které se vám výrazně vepsaly do paměti. Na základě této reflexe zkuste najít „své ustavující prvky“, podle kterých jste se pak orientovali v následujícím životě: zásady, které jste si vytvořili na základě prožité zkušenosti.

 

  • ČERVENÁ (úkolovka)

 

  • Zkuste zmapovat tradiční i alternativní formy duchovního, kulturního či společenského života (podle vašich zájmů) ve vašem okolí. Pokud máte možnost, vytvořte presentaci, nástěnku, publikaci.... a pokuste se sdílet s druhými o tom, co jste se dozvěděli.

  • Vrátit se k počátkům: zkuste si vzpomenout na událost, která nějak významně, příjemně ovlivnila váš život. Pokud je to možné, vypravte se na místo, kde jste událost prožili, zavzpomínejte, vyhledejte fotky, navštivte místo virtuálně, dotkněte se ho svou modlitbou... a nezapomeňte na ty, kdo událost prožívali s vámi.

  • Pouto vzájemnosti: splnit tento úkol je velmi jednoduché: postačí k němu jeden dobře létající drak popsaný vašimi nejlepšími úmysly a rozhodnutími, pevná ruka, dobrý vítr, trocha ochoty vypadat jako blázen a několik minut volna. A až se bude to nejlepší z vás vznášet vysoko nad vámi, bude ten nejlepší čas vychutnat si rozjímání nad tím, jak tenké, ale pevné pouto je s vámi pojí. Tak jako sliby, které dáváme nejen do větru.