zpracováno podle knihy „Klára z Assisi, život dostává formu“,

druhého dílu rozsáhlého komentáře k Řeholi svaté Kláry,

vypracovaného komisí sester italské federace sester klarisek

 

FRANTIŠEK Z ASSISI: ŽIVOT PODLE EVANGELIA

 

Když se Klára na sklonku svého života obrací zpět k začátku svého evangelního dobrodružství, nachází tam dva zásadní činitele: milost Boží, kterou Bůh osvítil její srdce, a svatého Františka, podle jehož příkladu i slov začala konat pokání. Proto pochopit celou spletitou historii Kláry a jejích sester je bez Františka zcela nemožné. On byl vždy její originální a původní inspirací, která ovlivňovala nejen vnitřní podobu jejího života podle způsobu svatého Evangelia, ale také určovala tvářnost nově vznikajícího společenství sester, a tím vymezovala i jeho institucionální charakter a jeho místo v Církvi své i pozdější doby.

 

Čas evangelního probuzení

 

Františkova evangelní zkušenost klíčí a rozvíjí se v úrodné půdě třináctého století, historické epoše charakterizované hlubokými politickými, ekonomickými i náboženskými změnami. Je to doba, v níž v Itálii vznikají Komuny a utvářejí se první státní celky na národnostním podkladě. Je to doba křížových výprav, vedených náboženskou touhou po osvobození svatých míst, ale též i zájmy mocenskými a ekonomickými. Období typické svým demografickým růstem, rozvojem zemědělství, ekonomickou mobilitou, rozvojem městských center a měšťanstva, rozkvětem kultury. Tyto všechny skutečnosti se promítají i do náboženského vnímání a objevuje se touha po obnově a prohloubení duchovního života.

Od konce XI. století se celou Evropou šíří mohutná vlna oživení náboženského života: nové vědomí osobního křesťanství se prohlubuje v ideál následování Krista a v touhu po životě stále více odpovídajícího Evangeliu. Rodí se nejprve v tradičním mnišském prostředí, ale pozvolna zasahuje i laiky. Zbožnost se většinou orientuje na Kristovo lidství a jeho utrpení; rozvíjí se zbožná úcta ke Kříži a k Eucharistii – hmatatelná místa jeho lásky k člověku. V hojnější míře se konají poutě na svatá místa.

Církev sama prochází jako instituce hlubokým přerodem. Na jedné straně vrcholí tzv. boj o investituru – tedy snaha církve o nezávislost na světské moci, v níž se ocitla během praxe uplatňované v minulých dobách: kdy jmenování do církevního úřadu ze strany církve bylo spojeno s udělením politické moci a léna ze strany panovníka. Církevní hodnostáři (biskupové, opati, tituláři kostelů) se tak stávali leníky svého světského pána a činnost církve a její nezávislost tím byla omezena. Zvlášť citlivě byl tento rozpor pociťován v okamžiku, kdy při rozhodování o volbě a nástupu do úřadu převažovaly mocenské a politické zájmy nad zájmy duchovními. S tímto stavem pak souvisí i všeobecně rozšířené zlořády mikulášství (přenechávání církevního úřadu pokrevním příbuzným) a simonie (prodávání úřadů), které jsou společně s nízkou úrovní vzdělanosti a kultury většiny kléru nejčastějšími předměty otevřené kritiky ze strany zastánců reformy uvnitř i mimo církev.

Vedle oficiální snahy o nápravu – v podobě Gregoriánské reformy, vyhlášené papežem Řehořem VII., zakládání klášterů podle reformní snahy započaté v Cîteaux, zřizování kanovnicko-řeholních společenství s řeholí sv. Augustina, rozvoje poustevnického a cenobitického života - se objevuje i fenomén této doby: laické pauperistické hnutí. Jeho typickými prvky jsou snaha o obnovení ideálu prvotní církve, důraz na materiální chudobu, manuální práci, kajícnický charakter a putovní kazatelství. Objevují se četné skupiny a bratrstva animované laiky: mezi nejrozšířenější a nejznámější patří Humiliáti, Katoličtí chudí, Valdenští... bude úkolem církve této doby rozpoznat v nich nosnou skutečnost evangelní novosti nutné k obnově církve a náboženského života, a vyloučit to, co není v souladu s křesťanským učením a mohlo by se stát příčinou rozdělení, tedy hereze, jejichž plošné rozšíření se rovněž stane jednou z charakteristik této historické epochy.

 

FRANTIŠEK Z ASSISI:

od života v hříchu k životu podle způsobu svatého Evangelia

 

František je synem své doby, své dětství a dospívání prožívá v bouřlivých dobách zřizování a ustanovování Komun – onoho bolestného procesu přeměny sociálního systému a boje mezi maiores (šlechta) a minores (měšťané), jehož se sám stane účastníkem. Když se později s odstupem dívá na svůj život a pročítá ho jako posvátnou historii, popisuje ho jako přechod „od toho, kdy jsem žil v hříchu“ přes období obrácení „kdy jsem začal konat pokání“ až k ustanovení evangelního bratrstva „sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle způsobu svatého Evengelia“.

Jeho dramatický střet s otcem a veřejné zřeknutí se majetku před biskupem představuje rozhodující krok na jeho cestě obrácení, kterým vstupuje do kanonického stavu kajícníků. Je to stav, ustanovený církví, určený těm, kteří byli v různých formách přitahováni k ideálu evangelní dokonalosti. Typický pro ně byl určitý životní program (Propositum), změna oděvu, zřeknutí se světa vyjádřené buď dobrovolnou službou v některém z klášterů či kostelů, nebo životem v poustevně, putovním rázem života, službou nemocným či malomocným, opravováním nebo výstavbou kostelů. Zvláštní podobou poustevnictví pak bylo tzv „uzavření“ (reclusio).

Zdá se, že Františkovi jeho „konat pokání“ splývá s „prokazovat milosrdenství“ malomocným, mezi něž ho Pán uvedl, jak sám vzpomíná ve své Závěti. Jeho cesta hledání však vedle této zásadní zkušenosti obsahovala i jiné formy. Víme, že strávil nějaký čas jako oblát při klášteře benediktinů, určitou dobu opravoval kostelíky v okolí, učinil zkušenost života v samotě, života na okraji společnosti, kdy zdrojem jeho obživy byla práce a almužna, aniž by si zvolil nějaký pevný životní program.

Teprve s příchodem prvních bratří se Františkovi dostává světla: A když mi Pán dal bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle způsobu svatého Evangelia. A to František uskutečnil s dosud nevídanou novostí vycházející z jeho jedinečné osobnosti. Ne tedy mnišský život, odloučený od světa, ani kajícnicko-poustevnická forma, orientovaná na život prvotní církve, ale forma Ježíše, Boha a člověka. František nabízí následování šlépějí Krista chudého, z lásky poníženého ve vtělení, až do té míry, že evangelní život splyne s plným napodobováním Krista a s dokonalým připodobněním se Jemu.

Mezi bratry neexistují sociální rozdíly, žijí v prostotě poté, co své vlastnictví rozdali chudým. Rozhodují se pro chudobu a minoritu, která sebou nese práci vlastních rukou i prosbu o almužnu. Ti, kdo umí číst, se modlí Officium, ostatní Otčenáše, zůstávají v kostelích, jsou podřízeni všem, zvěstují slovo pokoje.

Snad nejvýraznějším a nejznámějším prvkem prvotního františkánského bratrstva je chudoba. Ovšem to, co je na bratrstvu to originální a až zarážející, a co je také odlišuje od heretických proudů, je postoj dokonalé poslušnosti vůči církvi, což vtiskuje Františkovi a jeho druhům pečeť katolicity. Ano, obnovit církev, ale zevnitř. I toto se Klára naučí od svého blaženého otce Františka.

Tato františkánská novost (novitas) je tak odpovědí na náboženský neklid, který nenachází řešení v již existujících strukturách. Poznání, kterého se Františkovi dostalo a jež se nyní putovním a misijním způsobem života předává dál, nabývá obrovské působnosti i mimo samotné bratrstvo. Stává se nabídkou pro všechny. To je ona radostná zvěst, které Klára naslouchá ve Františkových slovech a kterou vidí vtělenu v jeho životě a životě jeho prvních druhů. Živé Evangelium, které oslovuje také ji.

 

Následující část je určena všem, kdo mají rádi toulavé boty.

 

ROZCESTNÍK

 

nabízí tři trasy:

  • po zelené – OPAKOVAČKA

  • po žluté - PŘEMÝŠLEČKA

  • po červené – ÚKOLOVKA

 

  • ZELENÁ

 

  • Klariánská historie je úzce spojena s osobou sv. Františka a jeho zkušeností života podle svatého Evangelia.

  • Sv. František žil v letech 1182 – 1226, sv. Klára 1193 – 1253. Typickými znaky jejich doby jsou demografický i hospodářský růst, posílení měšťanstva a rozvoj obchodu, křížové výpravy, rozkvět tzv. rytířské kultury.

  • Sílí touha po obnově a nápravě církve. Vrcholí boj o investituru, církev získává mocenské, nezávislé postavení. Je uplatňována gregoriánská reforma. V mnišském prostředí se prosazuje cisterciácká reforma. Vznikají řeholní sdružení kleriků (např. premonstráti). Novinkou je plošné zapojení laiků do života církve. Šíří se pauperistické hnutí – inspirované životem prvotní církve s důrazem na materiální chudobu, práci a kajícnost.

  • Františkova životní forma – způsob života podle svatého Evangelia, prožívaném v evangelním bratrstvu – je výsledkem jeho několikaletého hledání Boží vůle. Evangelium, osoba Ježíše Krista a jeho následování, je ustavujícím prvkem nového společenství. Svým důrazem na chudobu a minoritu odpovídá pauperistickým tendencím své doby; úplnou poslušností autoritě církve překonává nebezpečí hereze; putovním, kazatelským rázem si otvírá cestu široké působnosti, které nakonec dosahuje.

 

  • ŽLUTÁ

 

  • Doba svatého Františka a Kláry měla své charakteristické body. I doba, ve které žijeme my, má svou charakteristiku. Pokuste se je navzájem porovnat a zjistit, nakolik si jsou blízké a nakolik vzdálené. Najděte aspoň 3 společné prvky.

  • Úkolem církve 13. století bylo mimo jiné odlišit pravověrné a heretické proudy obnovného hnutí. I naše doba překypuje množstvím nabídek „duchovního“ života. Podle čeho poznáte, že nabízené „duchovno“ je z křesťanského pohledu v pořádku? Jaká jsou kritéria pro rozlišování?

  • Hledání Boží vůle charakterizovalo první roky Františkova obrácení: co by se stalo, kdyby to jednoho dne zabalil? A proč je dobře, že to neudělal? Hledám i já ve svém životě, co po mně Bůh chce? Nakolik v mém životě převažuje kritika a rezignace nad aktivním hledáním?

 

 

  • ČERVENÁ

 

  • Zahrajte si na kronikáře a zkuste popsat určitý úsek současných dějin (např. 2000-2010), nezapomeňte i na osobní názor popisovaných událostí.

  • Pokuste se s využitím současných prostředků (mobil, MP3, internet, kamera....) aspoň 5 lidem udělat radost. Připravit pro ně něco milého, co je potěší, pozvedne, pohladí...

  • Zkuste zapracovat na nějakém osobním nešvaru, který možná znepříjemňuje vaše soužití v kolektivu, rodině, společenství, farnosti...

  • Pokud máte možnosti a schopnosti, zorganizujte ve svém okolí (v rodině, mezi přáteli, ve škole, ve farnosti) nějakou kreativní činnost – práci vlastních rukou – jejíž výtěžek dobře využijete.