Píseň lásky jedné klarisky

V tichu za pomalovanými okny se rodí den

a posílá širokými pruhy do chóru kláštera barevné světlo.

Bože, jaká prázdnota od lidských věcí,

 jaká nesmírná chudoba je toto ticho,

které odkrývá v srdci očekávání a žízeň po Tobě, nekonečné Dobro,

ve kterém se chci ztratit jako paprsek v prameni Světla.

 Dal jsi mi srdce ženy, Pane,

vřelé a starostlivé srdce

stvořené pro lásku a milování:

srdce, které tíhne k milému teplu domova,

radostnému smíchu dětí

a milujícím pohledům,

které něžně spočívají na lidech.

A Ty sis moje srdce oddělil pro svoje Slovo.

Obklopil jsi mě širokou a mlčící samotou,

žárlivou samotou své lásky.

Bože, čí oči jsou tak nesmírné jako nekonečno?

Pán praví: „Přemluvím ji, uvedu ji na poušť

a budu promlouvat k jejímu srdci…

Zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ (Oz 2,14.20)

A během Tvého mluvení k mému srdci

v pokorném a modlitebním tichu tohoto dne,

který přichází na svět, je celý svět ve mně.

Je to nekonečné množství lidí, které ke mně napřahují paže,

radostné hlasy dětí, které jdou do školy,

vzteklé hlasy těch, kteří ztratili práci,

hlasy trpících, plačících lidí:

všechno je přijato a  Tobě zpřítomněno v obětním daru,

objímajícím celý svět.

Pane, Bože, Ty, který mě miluješ a necháváš mě milovat,

můj den bude i dnes osamělý,

skrytý před očima všech, snad plný potíží a bolesti.

Ale moje srdce je vřelé a starostlivé,

je to srdce ženy, stvořené k lásce a milování.

A tichu, kterého se zmocňuješ,

daruj kolébku,

ve které se znovu zrodí každý člověk pro Tvoji lásku.

(sr. Chiara Augusta Lainati OSC, Protomonastero Assisi)