Mezi spisy sv. Františka označované jako tradované najdeme i známé vyprávění O pravé a dokonalé radosti. Je to kratinký příběh, který na způsob podobenství podává Františkův pohled na radost skutečnou, křesťanskou. Třebaže se příběh takto nikdy neodehrál, přesto odráží obtížnou situaci, se kterou se František vyrovnával, a zároveň je plodem jeho vnitřního zápolení, v němž dozrává do plné sladkosti radosti, kterou není nic menšího než Bůh sám.

Ale teď už dejme slovo Františkovi a zaposlouchejme se ochotným srdcem do jeho poselství:

Jednoho dne u Svaté Marie v Porciunkuli zavolal blažený František bratra Lva a řekl: „Bratře Lve, piš.“ A on odpověděl: „Jsem připraven.“ Piš,“ řekl, „o tom, co je to pravá radost. Když přijde posel a řekne, že všichni pařížští mistři vstoupili do Řádu, napiš, že to není pravá radost. A že vstoupili také všichni zaalpští preláti, arcibiskupové a biskupové; a také francouzský král a anglický král, napiš, že ani to není pravá radost. Nebo to, že moji bratři šli k nevěřícím a obrátili je všechny na víru, či to, že mám takovou milost od Boha, že uzdravuji nemocné a konám mnoho zázraků: říkám ti, že v tom všem není pravá radost. Ale co je pravá radost? Vracím se z Perugie, je hluboká noc, blátivý zimní čas a je taková zima, že rampouchy zmrzlé vody se mi vytvářejí na kraji hábitu a bodají mě do nohou a z těchto ran vytéká krev. A já plný bláta, mrazu a ledu přicházím ke dveřím kláštera, a když jsem dlouho bušil a volal, přijde bratr a ptá se: »Kdo je to? Odpovídám: Bratr František.« A on říká: »Jdi, to není vhodná doba na cestování, nevstoupíš.« A když znovu naléhám, odpovídá: »Jdi, ty hlupáku a prosťáčku, nehodíš se k nám. Je nás tu tolik a takových, že tebe nepotřebujeme.« A já opět stojím u dveří a říkám: »Pro lásku Boží, přijměte mě na tuto noc. A on odpoví: Neudělám to. Jdi ke křížovníkům a tam popros.« Říkám ti, že jestli i potom budu trpělivý a nerozzuřím se, pak v tom je pravá radost, opravdová ctnost a spása duše.“

Že nás až zamrazí? A snad i napadne něco o zvráceném způsobu svatých, se kterým si „dopřávali“ svá potěšení... Z Františkova vyprávění skutečně mrazí, ale způsobem, který na místo termínu „zvrácenost“ klade slovo „obrácení“.

Na počátku Františova obrácení nacházíme podobnou situaci – a to, když se mu služba malomocným, které dříve nemohl ani cítit (doslova a do písmene), stane paradoxně sladkostí pro tělo i duši. O téměř dvacet let později je vyzván k nové konfrontaci se sebou samým.

Z prvotní hrstky assiských kajícníků, kteří se kolem něho shromáždili, je nyní několika tisícový zástup bratří všech možných národností, povah, duchovní a intelektuální úrovně, společenského postavení. Františkovi téměř před očima mizí jeho ideál o prostém, chudém životě posledních mezi posledními; jemu, kterému sám Bůh zjevil, že má žít podle způsobu svatého Evangelia, připadá nepochopitelné, že bratří potřebují to a ono, mezi jinými i důležité úkoly, kompetence, uznání, postavení, prestiž... To všechno se těžko chápe tomu, který žije své obrácení k Evangeliu celým srdcem a kterému stačí už jenom Bůh.

A přece ho Bůh neponechává v jeho trpkosti a rozčarování. Nabízí mu další krok na své cestě obrácení. Na ní se František učí nové službě, službě bratřím, svým bratřím, svým milovaným bratřím. A to ne jinak, než podle způsobu svatého Evangelia: radostné zvěsti o Kristu, který nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale zřekl se sám sebe a stal se naším služebníkem. Službou, kterou dokonal v daru sebe sama na Kříži. Proto František opouští sebe sama, přijímá za svou tuto logiku, jíž se stal hlasatelem svým slovem a také svým tělem. Jeho službou bude dar sebe samého, ať už bude či nebude přijímán, neboť se neopírá o lidské smýšlení, ale o bláznovství Kříže.

Takto připodobněn svému Pánu, smí na sebe vztáhnout slova apoštola Pavla: spolu s Kristem jsem ukřižován, už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. To je pramen oné radosti, jejíž okoušení je od věčnosti vyhrazeno služebníkům svého Pána. Je to radost tajemná, proniknutá tajemstvím lásky, která nehledá sebe, ale dává život za své přátele. Její sladkost je nevýslovná, protože v ní jsou vyslovena všechna slova díkůvzdání, Eucharistie, v níž se všechno sdílí v Jediném, Nevyslovitelném, Nejvyšším, Slavném... Bohu. Je to radost v Kříži dokonaná, a proto dokonalá a pravá.

Podle vyprávění o dokonalé radosti je maličký bratr František poté, co uvedl důvody, které k dokonalé radosti nevedou, ponechán přede dveřmi „svých milovaných bratří“ jako nepotřebný a zbytečný... vždyť jich je již tolik a mnohem výkonnějších, schopnějších a důležitějších.

Odsunut stranou „podstatného“ dění stojí mezi volbou: dát průchod spravedlivému hněvu a nebo odhlédnout od sebe a zadívat se dál: upřít svůj pohled k tomu, který umírá na Golgotě, na cestě za městem, vyvlečen ze středu svých, kteří ho nepřijali... A skrze tajemnou logiku lásky, právě odtud, zavřenými dveřmi, vstoupit do domu svého Otce a okusit radost Vzkříšeného, která je ovocem Kříže.

Bohu díky, že František zná tajemství zůstávání v lásce, a tak mohl přikázat bratru Lvovi, aby to pro nás, kteří tolik spěcháme Cestou, necestou kolem Kříže, napsal tak, že nás až zamrazí.