Modlitba, půst a almužna: to jsou tři klíčová slova, kterými se nám otvírá brána k čtyřicetidennímu období velkého postu - přípravy na setkání s nejhlubšími událostmi naší spásy. Prvním klíčem je tedy modlitba: je to téma hluboké a všeobjímající naši křesťanskou zkušenost. Vždyť co by bylo naše křesťanství bez ní?

V našem Řádu modlitbě v nejrůznějších podobách věnujeme šest až osm hodin denně. Je posláním právě kontemplativních klášterů vytvářet duchovní oázy modlitby, kde by se modlitba pěstovala jako hlavní činnost a odkud se má její ovoce šířit v tomto světě. Tato naše služba je snahou o ideál, který živototopisec svatého Františka definuje takto: František nebyl ani tak člověkem, který se modlil, jako spíše živoucí modlitbou.

Nadcházející doba postní tak může být pro nás všechny pozváním k hlubšímu zamyšlení nad tím, co je pro náš život víry podstatné a důležité, aby v něm víra mohla být opravdu živá, aby se pozvolna stávala naším životem, a to životem v plnosti.

Člověk nemusí být ani svatým Františkem, ani kontemplativní sestrou, aby v srdci pocítil touhu po hluboké a intenzivní modlitbě. Jak se ale modlit neustále i uprostřed našich povinností, starostí, shonu a stresu tolik přítomnému v našem životě?

Tajemství křesťanské modlitby, jak nás učí Ježíš, nespočívá ani v kvantitě slov, ani ve vyumělkovanosti a okázalosti, dokonce ani v nějaké technice či způsobu modlitby, ale v čistotě srdce. Křesťanskou modlitbu je možné definovat jako vztah, kdy na jedné straně jsem já, s celou svou osobností, přítomností i minulostí, a na straně druhé Bůh, který je milující osobou, jež má svou tvář, jak nám ji dal poznat ve svém Synu, Ježíši Kristu. Modlitba je vždy setkáním dvou, kteří k sobě hovoří, naslouchají si, sdílí své srdce. Nikdy není formalitou a povinností, ani když užívá zaběhaných a osvědčených formulací. Je darem jednoho druhému, kdy se čas měří podle lásky.

Když se první Františkovi bratři ptali, jak se mají modlit, naučil je Světec prostinké modlitbě:

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích, které jsou na celém světě, a chválíme tě, protože svým svatým Křížem jsi vykoupil svět.

František v ní staví do popředí dva základní postoje křesťanské modlitby: klanění a chválu. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, je jako by vstupní branou, postojem, kterým se vstupuje do Boží přítomnosti. Umění sklonit se je uměním křesťanské pokory, která žije z pravdy o sobě i o Bohu. Vychází z poznání, kým je pro mě Bůh a kým jsem já pro Boha. Na prvním místě vnímá pokoru Boží, která se první sklání k člověku, aby ho pozdvihla k sobě. My křesťané se učíme od Boha být maličkými, a tak si být navzájem bratry a sestrami podle Božího záměru.

Klanět se Pánu, Ježíši Kristu, znamená sklonit se podle jeho příkladu k nepatrným a ubohým, sklonit se s láskou, vyjít ze sebe – ze svých představ a plánů – a přijmout za své plány Boha, který je mým milovaným a milujícím Otcem.

... tady i všech tvých kostelích na celém světě nás uvádí do skutečnosti, že každý okamžik je okamžikem pro setkání, okamžikem ke klanění. Moje klanění, můj postoj pokory, není vyhrazen jen pro určitou dobu, pro určité místo, nebo pro určitou společnost. Je vztahem, který buď je, anebo není. Je kvalitou života a charakteristikou, která činí můj život nezaměnitelný a ryze křesťanský.

Přesto existují zvláštní místa, která mají pro život víry zásadní význam. Kostel je místo, kde přebývá Bůh zvláštním způsobem: kde je „fyzicky“ přítomen. A víme dobře, že i v dnešní době moderních komunikačních prostředků nic nemůže vynahradit osobní setkání, setkání tváří v tvář.

K takovému setkání dochází právě v kostele, při slavení Mše svaté – která je nejvyšší formou křesťanské modlitby -, při eucharistické adoraci, při tiché modlitbě či rychlé „návštěvě“ a pozdravení svátostného Ježíše.

Jestliže František přidává ...ve všech tvých kostelích, které jsou na celém světě, dodává své modlitbě rozměr všeobecnosti, katolicity. Modlitba nás učí vnímat věci v jejich širších souvislostech, zasazovat je do kontextu, propojovat navzájem. Zda je naše modlitba opravdová, poznáváme podle toho, nakolik jsme schopni prožívat svůj život, své těžkosti i radosti, jako součást Božího plánu, kde máme své jedinečné a nezastupitelné místo v celých dějinách spásy, v naší konkrétní realitě třeba i farního společenství, sousedských a rodiných vztahů. Z tohoto vědomí pak pramení další ovoce modlitby, kterým je křesťanský pokoj a radost.

a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět: Chvála je druhým zásadním postojem křesťanské modlitby. Kolikrát jsme za poslední dobu pochválili někoho ve svém okolí? Kolikrát jsme projevili své uznání druhým? Kolikrát nás samé zamrzelo, že se nám nedostalo ani díku, ani pochvaly?

I chvála je umění čistého srdce, které vidí dobro a raduje se z něho. Na prvním místě je proto třeba prosit Pána o dar vidět: uzdravit srdce od zákalu sobectví, závisti, nezájmu a nepřejícnosti. Na tuto slepotu existuje jediný lék – kajícnost srdce, neboli zkušenost s Božím odpuštěním a milosrdenstvím. Teprve z poznání sebe jako hříšníka potřebujícího Boží záchranu povstává srdce čisté, očištěné Kristovou krví. Učíme se vidět dobro, otvírat se pro chválu za dar nového života. Kdo miluje Boha, vidí jeho stopy ve svém životě. Kdo zakusil Boží lásku, kráčí v Kristových stopách jeho cestou – stává se jeho učedníkem.

Co charakterizuje učedníky, je společenství kolem oltáře ve slavení Eucharistie – díkůvzdání, lámání chleba, ve kterém se nám daruje Bůh. Jen jediná odpověď na tento dar je dostatečná: chvála Boha, která prostupuje celým křesťanským životem, takže se nakonec život sám stává chválou, stává se „eucharistií“, oslavou Boha darováním vlastního „těla“, sebe samého pro jeho plán a záměr spásy.

Tehdy o nás může platit onen výše zmíněný výrok: nejsme již lidmi, kteří se jen modlí, ale těmi, kteří stali modlitbou.

Umění modlitby není procházkou růžovým sadem, ale kdo mu odevzdá své srdce, časem zjistí, že se z jeho srdce může stát Zahrada, kde se bude procházet Bůh.

A pro začátek muže naší odpovědí být třeba i odvážné vyjití do nároků doby postní, v zakoušení Božího milosrdenství a objevování lásky Boží, až k setkání s Kristem triumfujícím nad naší každou temnotou a slabostí.