Felice Accroca: Sv. František a Credo

František si byl dobře vědom významu Apoštolského vyznání víry; a stejně tak i jeho bratři, zvlášť když v Nepotvrzené řeholi ve III. kapitole je bratřím laikům doporučeno, aby ho recitovali vícekrát za den, ve stanovených dobách liturgické modlitby.

 

Vždyť od klíčového okamžiku Františkova obrácení byl jeho život veden vírou, a to ne nějakou vírou v nějakého Boha, ale vírou v Boha Ježíše Krista předávanou a opatrovanou římskou Církví, obdivuhodně shrnutou v onom Credu, které obsahuje všechny pravdy nezbytné ke spáse.

 

Toto stejné přesvědčení pak vyžadoval i od svých bratří: dříve než byli přijati, měli být přezkoušeni „z katolické víry a ze svátostí Církve“ (Potvrzená Řehole, II).

 

František, muž víry, nacházel tak v Credu svou oporu, protože jeho víra byla v tomto vyznání obsažena. A je zajímavé vidět, jakým způsobem mluvil o víře se svými bratry a jak je povzbuzoval, aby přijali takový dar. Přijetí daru: vždyť víra je především dar; ale je darem, který má být přijat a přinášet plody v dobré půdě. Ne náhodou se Napomenutí, která nám zprostředkovávají ozvěnu Františkových kázání bratřím z posledních let jeho života, otvírají velkou řečí „o Těle Páně“, které je ve skutečnosti velkou řečí o nezbytnosti víry. „Víra – jak říká autor Listu Židům – je základem věcí, ve které doufáme, a přesvědčením o těch, které nevidíme“ (Žd 11,1); „Bez víry – pokračuje – není možné se líbit Bohu“ (Žd 11,6). Proto František upozorňuje, že jako všichni ti, kteří viděli vlastníma očima Ježíše procházet mezi nimi, ale neuvěřili, že je Syn Boží, byli odsouzeni, „tak i všichni, kteří vidí svátost posvěcenou slovy Páně na oltáři skrze ruce kněze pod způsobou chleba a vína, ale nevidí a nevěří podle Ducha a božství, že to je opravdu nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, jsou odsouzeni“ (Napomenutí I). To se stává tehdy, kdy člověk jako oběť vlastní tvrdosti srdce odmítá pro pýchu uvěřit.

 

Kdo umí vidět a věřit, bude pohlížet na lidi i věci očima víry, bude schopen dobře rozlišit dobro od zla a bude umět rozpoznat skutečného nepřítele, proti kterému je třeba bojovat: hřích, který nutí člověka k neposlušnosti, k nepatřičnému přivlastňování si Božích darů, a tak uvádí tělo do otroctví. Pravý Boží služebník se pak může pokládat za vedeného Duchem, který přichází shora, když „se nechlubí více dobrem, které Pán říká a koná skrze něho, než tím, co říká a koná skrze jiného“ (Napomenutí XVII), protože „člověk je pouze tím, čím je před Bohem, a nic víc“ (Napomenutí XIX).

 

Člověk tak nakonec obstojí do té míry, do jaké bude schopen žít jako dítě Boží, tedy nakolik se jeho život ztotožní s jeho Credem, protože Credo je skutečně „uvěřeno“, je skutečně otázkou víry, když dokáže proměnit život. Jinak jsou to jen plané řeči, což je věc zcela jiná...

 

Z časopisu San Francesco patrono d´Italia přeložila s. Ráchel