Sv. František a radost Vánoc

 „Příteli, o těchto Vánocích ho chci vidět!“ To řekl na začátku prosince roku 1223 František z Assisi svému příteli Giovanni Velitovi, vlastníku kopcovitých pozemků v Grecciu, nedaleko Rieti. A Světec svému příteli vysvětlil, co tím míní „vidět“ Vánoce. Z tohoto nápadu se zrodily jesličky tak, jak je zná křesťanská kultura, zbožnost i západní umění.

 

František je věřící dětského srdce s vřelou a radostnou fantazií. Jeho víra „vidí“ to, v co věří, ale schází mu „objekt“ k vidění v konkrétní podobě a formě; a tak se Chudičký v době železa a ohně, a také velkých básníků a proroků víry, nespokojuje s prázdným místem ve znázornění narození Božího Syna. Díky svým poutím do Říma znal mosaiky o Narození z velkých basilik, ale to mu nestačilo. Na těchto vznešených obrazech je Boží Syn, třebaže zavinutý do plének, téměř vždy znázorněn jako královský syn, s vážnou tváří, bez oné záře nevinnosti a dětství.

 

Byla to touha, kterou František v sobě musel nosit již delší čas: totiž „vidět“ skutečnou, nezkrášlovanou přítomnost Krista, a hledal živou podobu betlémského Děťátka z masa a kostí, jež by se dívalo, plakalo i usmívalo. Rozhovor s Giovanni Velitou jistě není podán doslovně, ale smysl je jasný: „Připrav mi pro tyto Vánoce jeskyňku se senem, oslíkem, volem, pastýři a prázdné jesličky. To bude naše práce, avšak právě zde se zjeví, bude-li Nejvyšší chtít, ona přítomnost, kterou toužím spatřit. Kněz ať tu noc přináší eucharistickou oběť. O všechno ostatní se postará Pán.“

 

Giovanni Velita s radostí poslechne. Zalesněný pahorek se o velké noci plní lidmi, zpěvy, křikem dětí, zvířaty, ovečkami a beránky. Po Evangeliu František káže zástupu, užaslému tváří v tvář prázdným jesličkám. Hlas Chudičkého se zachvívá, jak vyprávějí jeho životopisy: zdá se bečením beránka a kdykoli vysloví jméno Ježíš, je dojat až k slzám. Při proměňování se v jesličkách ukáže přítomnost živého děťátka. Je tam a spí, jako tehdy v Betlémě, jako každé děťátko na této zemi. Kdo je to? Kdo ho tam položil? Odkud přišlo? Kde jsou Maria a Josef? František nepotřebuje odpovědi. Už řekl všechno: „O této noci bylo tělo člověka navždy oslaveno. Boží Syn ho přijal, narodil se jako člověk, jako jeden z nás, aby s námi byl až do konce časů. Je to náš chudý Pán, syn Marie. Pojďme, klanějme se mu.“ Sklání se u jesliček a bere do rukou děťátko, aby ho ukázal překvapeným a šťastným lidem.

 

A pak... louče a svíce zhasnou a hlasy utichnou. Ale v teologii, lidové zbožnosti i v umění už navždy zůstane tento zvláštní a dosud neslýchaný zvyk. František tímto prostým způsobem znovu stvořil betlémské Vánoce a „objevil“ jesličky. Uvedl do světa „tvář“ Dítěte Ježíše, a tak odstínil „masku“ Boha, přísného a nesmiřitelného Soudce.

 

Světec z Assisi, jako prorok a básník nevinnosti svými jesličkami v Grecciu znovu zažehl a upevnil „památku“ narození Páně v Betlémě, z něhož křesťanství může znovu čerpat svou nevinnost i odvahu, věrnost i lásku. A to je smysl dvou veršů Thomase Mertona: „Konečně i já učím se být zrozen, ne však již ve Francii, ale v Betlémě“.