Jesličky jsou něco velmi prostého, čemu děti rozumí. Jsou sestaveny možná z více figurek různých velikostí, tvarů, ale to podstatné na nich je, že všechny nějak směřují nebo se dívají stejným směrem – k jeskyni, kde Maria a Josef s oslíkem a volkem očekávají Ježíšovo narození a nebo se k němu sklánějí v prvních okamžicích po jeho narození.

Tak jako jesličky, je i celé tajemství Vánoc, tajemství Ježíšova narození v Betlémě, extrémně prosté, a proto je provázeno chudobou a radostí. Není snadné rozumem vysvětlit, jak tyto tři věci mohou být pohromadě. Ale pokusme se o to.

Tajemství Vánoc je jistě tajemstvím chudoby a ochuzení: Kristus, ačkoli byl bohatý, stal se pro nás chudým, aby se nám připodobnil z lásky k nám a především z lásky k těm nejchudším.

 

Víra se rodí z lásky

 

Všechno zde je chudé, prosté, pokorné, a proto není nesnadné k pochopení tomu, kdo se dívá pohledem víry: oné dětské víry, které náleží nebeské království. Jak řekl Ježíš: „Je-li tvé oko prosté, také tvé tělo je celé ve světle (Mt 6,22).

Prostá víra osvěcuje celý život a s učenlivostí nám umožňuje poznávat velké Boží věci. Víra se rodí z lásky, je schopností nového pohledu, který pochází z vědomí, že jsme nesmírně milováni Bohem.

Ovocem toho všeho je to, co píše apoštol Jan ve svém prvním listu, když popisuje, co bylo také zkušeností Marie a Josefa u jesliček: na vlastní oči jsme viděli, svýma očima jsme nahlíželi (kontemplovali), svýma rukama jsme se dotýkali Slova života, protože život se dal vidět. A toto všechno se stalo proto, aby naše radost byla dokonalá. Všechno je tedy kvůli naší radosti, kvůli radosti v plnosti. (srov. 1Jan 1,1-3)

Tato radost nepatřila jen Ježíšovým současníkům, ale také nám: i dnes se toto Slovo života dá uvidět a dotýkat v našem každodenním životě, v bližním, kterému je možné prokázat lásku, na cestě kříže, v modlitbě, v eucharistii – především o vánoční eucharistii – aby nás naplnilo radostí.

Chudoba, prostota, radost: to jsou prostinká, elementární slova, ale jako bychom z nich měli strach či jako bychom se při setkání s nimi styděli. Zdá se nám, že dokonalá radost se nehodí – vždyť je přeci tolik věcí, o které je třeba se postarat, je tolik chyb a nespravedlnosti. Jak bychom tedy, tváří v tvář těmto skutečnostem, mohli mít skutečně radost?

Ovšem ani prostota se nehodí, vždyť je tolik věcí, se kterými si nevíme rady, tolik složitostí, obtíží, tolik nejasností v našem životě. Jak bychom mohli se tedy, tváří tvář tomu všemu, mohli těšit z daru prostoty? A chudoba, není snad tou, proti které je třeba bojovat, aby byla ze země vykořeněna?

 

Hluboká radost

 

Ovšem hluboká radost neznamená nesdílet bolest z nespravedlnosti, z bídy světa, z lidského utrpení. Znamená jednoduše důvěřovat Bohu, vědět, že Bůh o tomto všem ví, že se o nás stará a že v nás i v druhých probudí dary, které si žádá naše doba. A tak se rodí duch chudoby: důvěřovat ve všem Bohu. V Něm smíme zakoušet plnou radost, protože jsme se dotkli Slova života, které uzdravuje každou nemoc, chudobu, nespravedlnost, smrt.

Je-li všechno takto nějak prosté, musí být prosté i věřit. Často dnes slyšíme, že v takovém světě je těžké věřit, že víře hrozí, že se utopí v moři lhostejnosti a relativismu nebo že bude postavena na okraj velkých vědeckých diskuzí o člověku a kosmu. Nemůžeme popřít, že svědčit srozumitelnými postoji o možnosti víry v dnešním světě může být namáhavější. Ale musíme mít na paměti slova svatého Pavla: k víře stačí srdce a ústa. Když srdce, pohnuté dotekem Ducha svatého, jenž nám byl dán v hojnosti (Řím 5,5; Jan 3,34), uvěří, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých, a vyzná to ústy, jsme spaseni (Řím 10,8-12).

Všechny komplikace, všechny hluboké myšlenky, které nás tak znepokojují, všechno to, co bylo navršeno skrze východní i západní myšlení prostřednictvím teologie a filosofie, je svým způsobem dobré, ale nesmí nás nechat zapomenout, že věřit je ve své podstatě prostý úkon, úkon srdce, které se odevzdává, a slova, které vyznává: Ježíš vstal, Ježíš je Pán!

Je to úkon natolik prostý, že nerozlišuje mezi učenými a nevzdělanými, mezi lidmi, kteří prošli duchovní cestou očištění, a těmi, na které tato cesta teprve čeká. Pán je Pánem všech, je bohatý láskou ke všem, kdo ho vzývají.

Je správné, že se snažíme proniknout tajemství víry, že se ho snažíme číst na stránkách Písma, že ho promýšlíme mnoha způsoby. Ale víra, opakuji, je prostá: je úkonem odevzdání, důvěry a tuto prostotu musíme znovu objevit. Ona dává nahlížet všechno v pravém světle a umožňuje čelit složitostem života bez přílišných starostí a obav.

 

Malé znamení víry

 

K víře toho není zapotřebí mnoho. Je třeba daru Ducha svatého, který však nebude chybět našim srdcím, a z naší strany je zapotřebí pozornosti k několika malým znamením.

Podívejme se, co se stalo u prázdného Ježíšova hrobu: Marie Magdaléna říká se smutkem a pláčem: „Vzali mého Pána a nevíme, kam ho položili“.

Petr vchází do hrobu, vidí plátna i roušku složenou na jiném místě a stále nechápe. Chápe však druhý učedník, hlubší a prostší, ten, kterého Ježíš miloval. On „viděl a uvěřil“, stojí v Evangeliu, protože malá znamení, nalezená v prázdném hrobě, se mu stala jistotou, že Pán vstal z mrtvých. Nepotřeboval teologický traktát, nenapsal o tom tisíce stránek. Viděl prostá znamení, znamení prostá jako jesličky, ale stačilo mu to, protože jeho srdce bylo již připravené pochopit tajemství nekonečné Boží lásky.

Tak i my často vyhledáváme velká znamení... a je to i dobře. Ale k víře stačí málo: ochotné srdce, naslouchající Duchu svatému, který vlévá důvěru a radost, naplnění i plnost. Jsme-li takto prostí a otevření k milosti, patříme již k těm, kterým je dáno hlásat tyto podstatné pravdy, jež do života vnášejí světlo a umožňují dotýkat se vlastníma rukama tajemství zjeveného ve Slově učiněném tělem. Zakoušíme, že dokonalá radost je možná i v tomto světě, i přes každodenní utrpení a bolesti.