Chvalozpěv stvoření

O Chvalozpěvu stvoření se říká, že je oknem do Františkovy duše. Je jednou z posledních modliteb, kterou složil, a provázela ho každým dnem až do jeho smrti. Je modlitbou, v níž se jakoby poodhrnuje závoj času a my můžeme na okamžik zahlédnout něco z nádhery věčnosti, která nás čeká.

Modlitba vzniká v době, kdy František, plný bolestí a nemocí, pobývá v klášteře svatého Damiána u sester, na jaře roku 1225. Po čtyřiceti dnech fyzických i duchovních útrap zakouší jedné noci božskou útěchu a dostává se mu příslibu slávy.

„ Jednou v noci, když byl krutými a různými bolestmi své nemoci víc než obvykle znaven, začal v hloubi srdce litovat sama sebe. Aby však jeho odhodlaný duch tělesně necítil s tělem ani na chvíli, použil modlitbu ke Kristu jako štít trpělivosti a zůstal pevný. Když se takto v úzkosti modlil, dostalo se mu od Pána zaslíbení věčného života tímto podobenstvím: „Kdyby celá hmota země i vesmíru byla z toho nejcennějšího zlata a tobě, až budeš zproštěn všech bolestí, by se za těžké útrapy, které nyní snášíš, dostalo za odměnu pokladu takové slávy, že to všechno uvedené zlato není ve srovnání s tím ničím a nestojí ani za zmínku, neměl bys radost ze všeho, co nyní musíš snášet, a nesnášel bys to rád?“ „Jistěže bych měl radost,“ řekl světec, „a nadmíru velkou“. „Pak jásej,“ odvětil mu Pán, „neboť tvá nemoc je věnem mého království a za trpělivost s jistotou čekej, že dostaneš toto království dědictvím.“

Jak myslíš, že se asi tento muž radoval, když byl obšťastněn tak oblažujícím příslibem? S jakou nejen trpělivostí, ale i s jakou  láskou myslíš, že objímal útrapy svého těla? Nyní už dokonale zná to, co tehdy ani nemohl říct. Něco málo z toho, co mohl, však svým druhům řekl“

(2. Celano 213).

Tato událost je pro vznik Chvalozpěvu rozhodující: každé setkání s Bohem je pro člověka přesahující a uvádí ho do situace, kdy není schopen přesně vyjádřit to, co zažil. Lidská slova tu prostě nestačí. Tak i František, když se pokouší sdělit něco ze své noční zkušenosti, musí se uchýlit k obrazným vyjádřením; nejprve mluví o království, nejcennějším zlatu, dědictví a odměně. Ovšem teprve ve Chvále, která se rodí z jeho srdce, osvíceného Bohem, se nám zjevuje něco intimního z jeho nočního tajemství, které se mu stalo posilou a útěchou po celý zbytek jeho života. Otvírá se nám pohled na obnovené stvoření, které zpívá Chválu svému Stvořiteli, jenž přichází, aby se v plnosti ujal své vlády.

Perugijská legenda nám slovy svatého Františka objasňuje důvod vzniku tohoto Chvalozpěvu: „Chci ji k jeho (Boží) chvále, naší útěše a povzbuzení bližního.

            Chvála – to je základní pilíř Františkovy spirituality. A pro Františka není nikdo hoden chvály, jedině Bůh. Proto i Chvalozpěv není jen prostým díkem za krásu stvoření, ale je na prvním místě chválou Boha – nejvyššího, všemohoucího a dobrého Pána.

Celá kompozice chvály se utváří mezi tímto vrcholem – Pánem, jemuž náleží každá chvála, sláva, pocta a dobrořečení, a člověkem, který chválí, dobrořečí, děkuje a Pánu slouží s velkou pokorou.

            Protože však nikdo není hoden vyslovit Boží jméno a důstojně ho chválit sám, jsou přizvány prvky celého stvoření, aby v jednotě, bratrství, zpívaly Bohu píseň novou. Jsou přizvány ani ne tak pro to, čím jsou,  ale pro své vlastnosti, jimiž vyjadřují Boží otcovskou starostlivost a péči o člověka.

To, co Františka inspirovalo ke složení Chvalozpěvu nebyla jen prostá básnická invence, ale při bližším studiu se ukazuje hluboká spojitost s Božím slovem (především knihou Zjevení)  a ostatními Františkovými spisy a modlitbami. V tomto světle je pak každá invokace přímo nabita významem a hlubším obsahem.

Ať už máme možnosti a čas věnovat se pronikání těchto skrytých hlubin a nebo ne, přesto pro nás hlavním poselstvím Chvalozpěvu stále zůstává ona důvěrná odevzdanost Pánu, který miluje svého člověka a všechno koná pro to, aby člověk byl schopen jeho lásky. Té lásky, jejíž stopy otiskl do stvoření; v jejíchž stopách uvízli František a Klára, když následovali šlépěje Krista chudého a poslušného.

Kéž máme i my odvahu stát se Boží chválou a na svých tvářích nezakrytě odrážet Boží krásu